snídaňový mýtus

Většinu svého života slýchávám větu: panebože, ty jsi nesnídala?! 

To je nezdravé, to já bych nemohl/a. 

Já ale zkrátka nejsem snídaňová. 

Vstávám docela brzy, udělám si francouzské kafe, citronovou vodou zapiju prášky, usadím se k počítači a brzy ráno pracuju nebo čtu na netu deníky, či jako dnes píšu blog. 

Docela jsem se někdy za to, že nesnídám, ovšem naše děti jsem skoro do toho nutila, styděla a snažila jsem se svůj odpor ke snídani překonat. Občas se mi to i podařilo.

Já ale dostávám hlad tak kolem desáté či jedenácté hodiny.

Musím říct, že včera se mi ulevilo. Ne, že bych se tím nějak extra trápila a myslím, že moje sebevědomí je dost velké, ale některé rady slýchané po desítky let mě samozřejmě ovlivňují. 

Už mám potvrzeno veřejně, že nejsem snídaňový ignorant.

Přečetla jsem si v dubnové Elle článek o tom, že snídaně jako nejdůležitější jídlo dne je vlastně mýtus silně zakořeněný ve společnosti. Údajně vysoce kvalitní odborné studie začaly tuto dlouholetou radu, že snídat by měl každý, zpochybňovat. 

Nebudu tady opisovat věty z časopisu, co vlastně odborníci zjistili, ale na netu jsem našla obdobný článek, takže, pokud jste nesnídací jako já, čtěte.

Odborníci jen potvrdili, čím se já už několik let snažím řídit. Každý jsme originál, tak každý podle svého, jak nám to vyhovuje. Nic by nemělo být dogma.

Moje lékařka mě naučila, že mám poslouchat svoje tělo, a pokud nemám v dané chvíli na něco chuť, i kdyby to bylo moje nejoblíbenější jídlo, mám poslechnout a nepřekonávat se.

A tak nesnídám.

Ale jsem samozřejmě hluboce ovlivněná názorem většiny, který mě provází celý život, takže mě každé ráno napadne, že bych si měla vzít aspoň trochu jogurtu.

Otevřu lednici, podívám se na výběr a zase lednici zavřu. 

V těch deset hodin si ten jogurt však klidně dám.

Takže hurá, jsem asi normální. Aspoň tedy co se týká snídaní.

Nesnídá ani můj muž. 

Ale vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme chtěli již žít spolu a na chvíli jsme se přestěhovali z Prahy k babičce na vesnici. 
Chodila jsem odsud každé ráno tři kilometry pěšky na vlak a jela hodinu a půl do Prahy do školy. Můj muž mě doprovázel a pak šel zpět sám do práce. Museli jsme vstávat časně a vycházet z domu v pět hodin. A tenkrát jsme snídali. Můj muž většinou uvařil k snídani pudink a jedli jsme jej ještě horký. Brrr, dnes bychom to nepozřeli. 

Ale když se u nás sejde celá rodina a ráno všichni na zahradě snídají, já se přidám se svou kávou, protože je to příjemný krásný rituál.

Někdy po náročnější prohýřené noci snídám i já, ale to už je minimálně před devátou :-)

Všem přeji krásná dobrá rána. Ať už se snídaní anebo bez.
Jo, dnes jsem lednici neotvírala.