víkendové překvapení

Netušila jsem, že tu bude tak nabito. Přijel klaun, neznámá celebrita v brýlích, divný prodavač a zákaznice na podpatcích s kočárkem. 
Boty jí tedy byly dost velký.

Ne, nebyl to hlídací víkend, ale o to cennější.

Vlastně to byla samá krásná překvapení. 
V sobotu ráno odjel syn, který nečekaně přijel v pátek.

Následuje telefonát s dotazem: jste doma?

Jo já jo, táta si jede vybrat vánoční dárek. Proč?

No, děti chtějí jet k vám, máš na to nervy?

Samozřejmě, moc se těším.

Lola hned ráno prý hlásila: my chceme jet k babičce a dědovi a přespat. 
Mami, slíbila si někdy v únoru. Už je únor.

No, jo už je to těžší. Školačku jen tak neoblafneme.
V průběhu dne zaznělo krásné: Alane, u babičky jen nám dobře, škoda, že tu není ještě děda.

Mám velkou radost a je to cennější o to, že to není hlídání, ale jen tak, protože se chceme vidět.

Takže včera se malovalo a hlavně prodávalo. Nevím, kde mám modrou konvici art deco, chybí mi nějaká kytka a spoustu dalších věcí. Nějaká zákaznice si to prostě koupila a někam si to odnesla. 

Využil se i můj rozbitý diktafon, který jsem prozřetelně nevyhodila, ale nechala právě pro tyhle příležitosti. Občas ještě funguje, tak se i nahrávalo a volalo, páč jsem našla i starý telefon.

Co mi zbylo jiného, abych nemusela poslouchat: 
babi, to by chtělo dva diktafony...

Večer nám Lola četla, aby si splnila úkol: babi, já se chci naučit pořádně číst a pak jsme dělaly již tradiční kolečko vyprávění pohádek v pořadí Alan, babička, Lola a tak furt dokola.

Tak malá reportáž ze soboty.

Dnes jsme se ještě na programu neshodli. Alan chce po obědě na hřiště, Lola chce být doma: babi, něco doma vymyslíme. Děda chce někam na výlet.

Na hřiště to zatím nevypadá, opět trochu mrzne. Tak uvidíme.

A tady je ten avizovaný klaun. Zákaznice si musela namalovat rty a prodavač to záviděl.

Tahle fotka má fakt velkou cenu. Chtěla jsem tento historický okamžik zachytit rychle, takže jsem neřešila světla a další. Kdybych věděla, že tohle bude trvat víc než hodinu, víc bych se připravila. Lolince se konečně splnilo velké přání: 
babi, bude mě mít Justýnka někdy ráda?

Justýna utíká, sotva děti přijedou. V sobotu jsem jí ohlašovala asi hodinu pořád dokola, že přijede Tereza, Tomáš a děti. Na poslední slovo normálně reaguje vyděšeným výrazem v očích, kde je jasně čitelné: proboha, to ne!!!

Navečer nastala velká změna. 
Justýna za námi přišla do obýváku a zůstala s námi.

Že by děti konečně vzala na milost?

No, asi jo. Nejdřív se nechala hladit a děti šeptaly, aby ji zase nevyděsily, páč je to asociál. No a pak to dopadlo takto a Lolinka radostí ani nedýchala. Justýna nakonec u Loly usnula a ani se nehnula.