babi, kdy už bude ráno?

Ozvalo se dnes ještě za tmy. Lolinko, spinkej ještě, bude za chvíli. 

Ještě nebyly určitě ani čtyři hodiny. 
Tuhle nedočkavost přivítat nový den mají v sobě jen děti. 

No pro mě ale touhle otázkou už ráno začalo. Spala jsem mezi oběma dětmi jako housenka, ruce buď u těla anebo za hlavou, a to málo místa, které na mě zbylo, mi v průběhu noci děti ubíraly svým tulením a hlazením ve spánku. 

I tahle velká postel nám začíná být malá. 

Ale taky tahle tulící doba nebude trvat dlouho a děti budou spávat samy, tak to prostě vydržím.

Včera večer po příjezdu musely hned udělat kolaudaci terasy. Není tedy ještě úplně hotová, není tam sezení a něco možná ještě změní svoje místo, až se v provozu zjistí, kde to lépe vyhovuje, nicméně k hraní už je. 
Včera si Alanek namaloval panáka a skákal. 

Lola psala na dlaždice, jak moc ji mrzí, co se stalo, že už tady není Justýnka.

Včera jsme tedy neměli úplně splněno. 
Bazén napustit jsme nestihli, nicméně dnes ráno už stojí.
Lola právě vstala: babi, já jsem ti říkala, že se to do rána napustí.
No taky děda lítal celou noc a kontroloval.

Dědo, už můžu pustit tu vodu? Lola dole pomáhá dědovi napouštět bazén.

Dnes jdeme dělat reportáž z turnaje v pétanque. 

Tedy pokud se nesplní po obědě předpověď a nebudou bouřky s kroupami.

Včera byla Noc kostelů, ale fotky na blog žádné nemám, všude samí lidé. 

Možná sem dám odkaz na článek, až vyjde, protože jsem popsala trochu historii této tradiční akce, tak třeba to bude zajímavý i pro vás.

Mějte pěknou sobotu.