tak trochu černý humor

 Jestli smích prodlužuje život, to fakt nevím, ale že lidský smích, myslím takový, kdy vám tečou slzy, nemůžete doříct slovo a s každou vyřčenou slabikou se jen dostáváte to vyšších obrátek a vyšších decibelů, může způsobit málem infarkt zvířeti, jsem si ověřila. Už dlouho jsem neviděla mého muže se takto smát a vyděsilo to i Justýnu, naši kočičku (no spíše kočku zvící jezevce) natolik, že pobíhala okolo mě, škrábala se na mě a v očích měla velmi vyděšený výraz s otázkou, co se proboha děje. Bála jsem se, že omdlí. Můj muž se dusil smíchem a snažil se mi po slabikách sdělil, co ho tak rozesmálo. Na email mu chodí nabídky na práci a jedna nepovedená nebo vlastně povedená ho velmi pobavila. Nejdřív jsem nechápala proč.
Nabídka na práci řidiče, požadavky středoškolské vzdělání s maturitou, profesionální přístup, časovou flexibilitu a další a oplátkou nabízeli zaměstnanecké výhody a zajímavou a odpovědnou práci. No a co??! Co je tady proboha k smíchu?! Smála jsem se sice už taky, ale jen díky nakažlivému smíchu mého muže. Vtipné mi to doposud vůbec nepřišlo. Po několika nekonečných minutách konečně můj muž ze sebe vysoukal pointu celého příběhu. Nabídka práce řidič a v závorce + kopání hrobů a práce na hřbitově!!!. Už jsem pochopila, proč v požadavcích na pozici chyběla znalost aspoň jednoho světového jazyka výhodou. Vím, že je to černý humor, někdo tuto práci dělat musí, ale znění inzerátu bylo ve všech bodech dost nešťastné a bavila jsem se i já a přitom uklidňovala a přesvědčovala Justýnu, že je vše v pořádku a nic se neděje.
Můj muž se tímto dokázal bavit několik hodin a vyfabuloval příběh k dokonalosti. Zaměstnanecké výhody - sleva na kremaci i pro rodinné příslušníky, možný odkup použitých věnců a květin, přednostně exkluzivní místo ke spočinutí atd. Vím, že je to trochu úchylný humor a my s mým mužem nejsme ty typy, které by řešili poslední věci člověka a jen nám v podstatě fuk, co s námi, až přijde čas, bude, ale autor inzerátu nás k tomu přímo vybídl.
Proč proboha skrýval skutečnou práci za nabídku vlastně úplně jiné pozice? Nemyslím, že by bylo menší zlo, kdyby tam rovnou stálo hrobník, který potřebuje řidičský průkaz skupiny B či C, ne? Každá práce je potřebná a smrt patří k životu.
Všem přeji neděli plnou upřimného a bezelstného smíchu.

upír z Feratu aneb ponožka v hlavní roli

naše současná Máňa

Slyšela jsem zajímavou hlášku, která mě přinutila k zamyšlení. Někomu se porouchala pračka a důvodem poruchy byla údajně vcucnutá ponožka.
Hurá, tak už to konečně vím! Po několika desetiletích praní v pračce mám konečně záhadu objasněnu. Vždy jsem si říkala, jak je to možné, že ponožky mizí. Do pračky je dám vždy  pěkně spárované, barva k barvě, vzor ke vzoru a po vyprání jsem se nikdy nechtěla smířit s tím, že při věšení prádla vždy nějaká schází a po každé jsem prolezla celou pračku, veškeré okolí, ale nikdy jsem ji už nenašla.
Nechci si připustit, že se tady jedná jen o jiný druh Upíra z Feratu, který nejede na krev, ale na ponožky :-). My jsme první naší automatické pračce říkali Máňa. Po praní ve vířivé pračce to byl pro nás zázrak, takže bylo nutné ji personifikovat.
Ale kdyby byl v pračce tak velký únikový prostor, aby mohla vcucnout ponožku, proč ji nezajímají mnohem menší kousky jako např. tanga?. Ta mi nikdy nechybí. Mohla bych říct třeba i kapesníky, ale ty neperu, páč používáme papírové. I když to také není vlastně pravda, protože ty někdy vyperu také. Ty ovšem pračka v žádném případě nevcucne, byť bych si to zrovna sebevíc přála. Ještě nikdy jsem však nezjistila, že by zmizelou ponožku vcucla pračka.
Ale třeba každá pračka miluje něco jiného. Některá ulítává na ponožkách, jako ta moje, některá třeba na tangách a některá má třeba ráda látkové kapesníky. Je zajímavé, že mojí pračce asi ponožky chutnají, takže s nimi nemá problém, a pokud přestane prát, zjistím, tedy respektive můj muž, že vcucla něco mnohem záhadnějšího jako např. hřebík, šroubek, matku či kancelářskou sponku. Tyto záležitosti jí však zřejmě nechutnají, takže začne stávkovat v okamžiku, kdy je plná vody a operaci je nutné provádět za použití všech ručníků, osušek a dalších látkových komponentů, které se v domácnosti nacházejí.
Teď si uvědomuji, že pokud nemám pravdu a moje pračka na ponožky nejede, pořád vlastně nevím, kde zmizelé ponožky jsou. Čekám vždy nějakou chvíli, že se opět objeví, takže schovávám jejich sestřičky a když zjistím, že už mám pěknou řádku sirot, které zřejmě již nikdy svoje dvojče nenajdou, teprve je s těžkým srdcem odkládám.
Některé záhady mi nebudou zřejmě odtajněny do konce života. No jsou věci mezi nebem a zemí .....Jen mě těší, že v tom určitě nejsem sama.
No nic, jdu se podívat, zda mi Máňa vrátí vše, co jsem jí na pár chvil zapůjčila a běda, jestli bude chybět jen jediná ponožka!!

kuřecí koleno a jiné přešlapy

Každý z nás se během dne pravděpodobně několikrát dopustí omylu, ale ne všechny stojí za zaznamenání. A jen málokterý mě dožene k smíchu se slzami v očích.
Když jsme koupili před lety dům, připomínkou je již jen mnou zasazený keř na fotografii, dnes již bydlíme v jiném domě, bylo nutné jej z gruntu rekonstruovat. Bylo nám sice divné, že z druhého domu, jehož stěnu jsme měli společnou (původně celý obrovský objekt patřil nějakému statkáři), ústí  k nám dvířka od komína, který byl evidentně používán, ale to přece není žádný problém. Komín byl plný sazí a přišlo nám vtipné, že si k nám soused bude chodit komín vymetat. Tenkrát jsme se s tím dokázali bavit celé léto. Nicméně dům byl jinak moc pěkný, hezké okolí a soukromí a žádné věcné břemeno v kupní smlouvě nebylo :-), tak jsme milý komín obezdili, dali všude dlaždice a vznikla velmi komfortní koupelna. Na komín si od té doby už nikdo nevzpomněl.
Hned první zimu to přišlo. Ozvalo se nejdříve zvonění, poté netrpělivé bušení na dveře a soused s velkou důrazností, skoro rozčílen, páč to velmi spěchalo, nám sděloval, že si k nám jde vyčistit komín, protože má špatný tah ... !!!
Byla jsem ráda, že tuto kauzu už jsme za vtipnou měli, protože teď už vtipná nebyla.
Na tento příběh jsem si vzpomněla při tvorbě nové tematické stránky, kterou připravuji do novin, na téma Tam, kde jsem doma. Tedy vše, co se týká bydlení, stěhování a ostatních záležitostí s tím spojených. Vzhledem k tomu, že stěhování patří v naší početné rodině již celkem ke standardu, psala jsem o tom ve svém příspěvku Teri, průser , zažívání komických a méně komických situací a přešlapů spojených se stěhováním a novým bydlením není pro nás nic neobvyklého.
K dnešnímu krátkému psaní mě přiměla však něco úplně jiného. Hláška, kterou je nutné zaznamenat aspoň na kousku prostoru, páč jinak ji zapomeneme a to by byla škoda. Je to přesně ten případ, kdy se smějeme k slzám. Je to ten krásný omyl či přešlap, který přesně chci zažívat.
Volala mi před dvěma dny dcera do práce, což není úplně obvyklá situace, ví, že soukromé hovory v práci nemám ráda a nemám na ně čas.. Musím Ti to, mami, zavolat hned, než to zapomenu.
Požádala svého partnera, aby jí koupil kuřecí šunku, na kterou měla zrovna chuť. Přišel brzy se sdělením: kuřecí koleno neměli, tak jsem ti koupil šunkové :-)
Ta představa krájeného kuřecího kolena mě fakt dostává..
Tak všem hezký víkend plný vtipných hlášek.

člověk bestie

Název mého příspěvku jsem si dovolila ukrást Emile Zolovi, i když tady není žádná paralela či podobnost se stejnojmennou knihou. Myslím, že většina populace nemá ráda úřady v jakékoliv podobě a domnívám se, že nikdo neřeší rád záležitosti s úředníky. Aspoň já takového člověka neznám. A nemyslím tím jen státní správu, tam naopak vidím určité zlepšení oproti minulým letům. Ale nejsem idealista, je to spíše záležitost jednotlivce, rozhodně nemyslím, že by to platilo globálně. Ale bohužel v poslední době sleduji, že nepříjemní (slabý výraz) "úředníci" se nacházejí i ve společnostech, které by se měly velmi snažit si zákazníka nejen získat, ale především udržet už proto, že mají konkurenci. Teď nechci hovořit o mobilních operátorech, i když jsme v naší rodině postupně vyzkoušeli "práci" všech operátorů na trhu na vlastní kůži a myslím, že se moc neliší. Jen pro představu. Pokud vám ukončí na vaši žádost smlouvu, a přesto po vás ještě půl roku požadují platby a vy musíte dokazovat a dokládat, že je skutečně smlouva správně ukončena (proboha neměli by to spíše vědět oni?) a vše máte zaplaceno, není o čem mluvit. A dokonce vás každý měsíc ujišťují, že je již vše v pořádku a nemáte se tím už zabývat. Tak se nezabýváte a potom najednou přistane ve schránce dopis z vymahačské firmy...
Mluvím ze zkušenosti, nemám to z doslechu. Ale o tom jsem dnes nechtěla hovořit. Zaráží mě, jak málo je používán mozek a selský rozum je zřejmě mezi některými "úředníky" (není to správně pojmenovaná kategorie, ale jiné výstižné synonymum v této chvíli nemám) neznámým pojmem. Nemohu je podezírat, že by tak konali snad z nějakých zištných důvodů. Jsou to přece zaměstnanci a celkový zisk společnosti je jim asi upřimně jedno. Rozhodně to tak vypadá. Tak se ptám proč??
Jak se ze slušného člověka stane bestie, souvisí s výše popsaným. Už nás podobná situace potkala několikrát, ale tato storka je nad mé chápání. Ale od začátku.
Máme plynové topení, a protože jsou mírné zimy, převážně využíváme spíše příjemného tepla topením v krbu, navíc pohled do ohně je příjemný a vůně dřeva je také přidanou hodnotou. Můj muž po minulých zkušenostech kontroluje stav odebraného plynu pravidelně a po letním odpočtu jsme byli několik tisíc v plusu (nutno podotknout, že od té doby se dodnes žádný odpočet nekonal), které zůstaly v záloze u dodavatele plynu a po kontrole každý měsíc se náš kredit zvyšuje geometrickou řadou, takže pozitivní závěr - platíme vyšší zálohy, než je nutné. To je ale právě špatně a máme být za to v následujících dnech potrestání. Do mé emailové schránky přistane pro mě šokující upozornění, abychom laskavě už uhradili dluh, který je údajně po splatnosti a že jsou nám navýšeny zálohy o několik dalších stovek. Na základě čeho bylo toto stanoveno?! Pohledem z okna? Někdo je snad hodnocen za průběžné navyšování záloh všem, kterým by se měli naopak snižovat? Dostaneme snad kvalitnější plyn s vůní fialek?
A teď je ten okamžik, kdy se ze slušného člověka stává bestie. Můj muž je velmi slušný, ochotný a vstřícný člověk. Vrací nalezené telefony, ztracené desky s důležitými dokumenty a i igelitky se stovkami tisíc apod. Ale v tento okamžik se začíná pozvolna měnit za mé vydatné podpory a  velkého rozhořčení. Nejdříve nastává kontrola plynoměru, jehož stav opět ukazuje, že máme našetřenu již celkem slušnou sumičku. A teď to přijde. Kde se vzala, tu se vzala, je tady řvoucí bestie s telefonem v ruce. Stále se opakující podobná situace, jež nelze rozumem pochopit, nás oba dovádí do stavu šílenství, ale hlavní roli hraje můj muž. Operátorka dodavatele je v kategorii, kterou jsem se snažila výše popsat, výjimkou, která potvrzuje pravidlo, anebo se snaží uklidnit tu bestii. Dá za pravdu mému muži, ale situaci vlastně hrubou chybu neumí vysvětlit. Ovšem dluh, který dluhem není, nejdříve musíme uhradit (takže naše "spoření" opět narůstá bez dalšího zhodnocení). Operátorka se ptá stejně jako já: proč? A i když je uvedeno vše na pravou míru, ještě chvíli trvá spravedlivé rozhořčení.
Trochu mě děsí představa, že určitě v tom nejsme sami. Já sama tomu moc nerozumím, vlastně se vůbec ani nesnažím, páč můj mozek je na to líný a tento druh inteligence nemám, takže mě by dostali a kolik takových lidí je. No nechci to rozebírat.
Jsem optimista a chtěla jsem být dnes trochu vtipná, ale nic vtipného mě nenapadá. Tak snad příště až budu psát o vlastní hlouposti, které se směju nejvíc.
Tak vy, zvláštní typ úředníků všeho druhu zasmějte se někdy svojí hlouposti a používejte mozek prosím samostatně, ať si o vás můžeme změnit mínění. A buďte trochu kreativní.
Jen snad ještě poznámka - z bestie už je zase slušný člověk :-) Nevím ovšem, na jak dlouho.

závislost jménem 2048

http://gabrielecirulli.github.io/2048/

Můj příspěvek dnes se rozhodně nebude tvářit jako silvestrovský a ani nebude bilancováním odcházejícího roku. Předsevzetí do nového roku si už vůbec nedávám a jsem typ, který dokáže oslavovat, rozuměj bouchat šampaňské, bez jakéhokoliv důvodu, bez ohledu na datum. Jak tedy z toho logicky vyplývá, Silvestra neslavím. Ne vždy a ne z principu. Když se sejdou přátelé, slavíme, ale stejně jakýkoliv jiný den. Svazuje mě ten povinný předpoklad oslavy, to celkem stádní slavení a dotazy typu, jak jsi oslavila Silvestra, nesnáším. Ale každému co jeho jest. Vlastně je to možná také druh závislosti, o kterém dnes chci psát.
Vím stoprocentně, že jsem závislá na kávě a to především ranní. Bez ranní kávy mám "vypadlý mozek" a nejsem schopná souvisle uvažovat. Mám i jiné neřesti, ale bez zapálené cigarety např. při celodenní poradě klidně vydržím. Bez kávy ne. Donedávna to byla myslím jediná moje závislost.
Logické hry na počítači hrajeme s mým mužem už dlouhou dobu. Sice při časově omezené hře, kde mi tikají hodiny, se stávám nepoužitelnou, nezvedám urputně vyzvánějící telefon, nerozhází mě ani připalující se guláš na plotně, letím k němu teprve, až skončí můj časový limit a snažím se napravit, co se dá (někdy za stálého míchání vyleju do .......), ale ta pravá závislost to nikdy nebyla. Tu jsem měla teprve poznat.
Vše se změnilo jediným emailem mé sestry. Odkaz na hru 2048 mě zpočátku nijak nevzrušil. Nechávalo mě klidnou i soutěžení mého muže s mojí sestrou. Nechápala jsem jej a nerozuměla jsem tomu, proč si posílají mms s obrazovkami svých počítačů..Nerozuměla jsem do té doby, než jsem tuhle hru (dle netu nejvíc návyková hra všech dob) začala hrát. Myslela jsem si, že v mém věku už nemůžu být gamblerem. Stalo se a v rodině jsme dva, tedy na jednu domácnost je to víc než dost. Matematice nerozumím, nemám tento druh inteligence, a zřejmě proto jsem také dlouho odolávala a nerozuměla této nepříčetné závislosti, kdy se ztrácí zdravý rozum a vy vidíte po několikahodinové hře čísilka, která je nutné složit logicky k sobě, i na televizní obrazovce místo téměř kultovního filmu Kill Bill.
Můj muž mi do práce volá velmi výjimečně, ne tak od doby, kdy zná 2048. Volá mi každé svoje vítězství. Já jsem začala hrát o hodně později, kdy už můj muž i moje sestra měli mnohá vítězství za sebou. A vzhledem ke své matematické negramotnosti jsem byla k sobě natolik kritická, že jsem věděla, že úrovně obou soupeřů nedosáhnu.
A pak se to stalo. Musím přiznat, že první poskládání čísel do součtu 2048 vlastně není vůbec moje zásluha, vůbec nevím, jak se to stalo.Ale už jsem v tom byla. Nadávala jsem mojí sestře každé ráno, kdy jsem utíkala na autobus do práce. Včas jsem se od hry neodrhla.
Od té doby jsem cíle dosáhla už několikrát, a pokud mám rozehráno dobře, nemohu odejít stejně jako můj muž, dokud hru nezkazím. Úrovně mého muže však těžko někdy dosáhnu, má již za sebou dvojnásobek 2048, dosáhl tedy mety 4096. To číslo pro mě však již tak magické není.
Současné heslo naší domácnosti je: počkej, jen dohraji a jdu vařit, dojdu s košem, dojdu pověsit prádlo, jdeme uklízet, zkrátka něco jdeme. Závislost je tedy už řízená. Už to tak běží rok a i do nového vkročíme s 2048 :-).
Takže do nového roku všem jen samé příjemné a neškodné závislosti, které tříbí mozek či jen baví. A ať jich je klidně 2048 :-)

velmi zvláštní štědrý večer

 Že bude letošní štědrý večer jiný, jsme věděli s mým mužem již delší dobu. Poprvé jsme měli trávit tento den sami dva. Jsme spolu i po letech rádi, takže nám to nevadilo, je to tak v pořádku. Každý rok s námi štědrý večer trávilo některé z našich dětí.a dlouho jsem si myslela, že je to náhoda, že to tak prostě vyšlo. Po čase jsem se dozvěděla, že se domlouvaly, kdo s námi bude, kdo zrovna nebyl za hranicemi, abychom údajně nebyli sami :-). Ale každé z dětí má už svůj vlastní život, a tak to má být. Konečně, máme již léta, co děti odešly "z rodného domu",  zavedenu tradici rodinné sešlosti 25.12., a nepamatuji si, že by byla někdy porušena. Většina z nás se sejde, a pro nepřítomné reprízujeme Štědrý den třeba v únoru.
Tři dny před Štědrým dnem při skypování s naší dcerou v Paříži  se zrodil celkem bláznivý nápad. Nevím, koho to vlastně napadlo, ale usmysleli jsme si, že s dcerou strávíme štědrovečerní čas společně. A protože je to do Paříže dálka, tak jak jinak, než přes skype. Dcera trvala na tom, aby bylo prostřeno i pro ni, tedy trvala na svém talíři i s příbory, skleničkami a vším nezbytným. Odmítla jsem pouze smažit pro ni rybu :-).
Čas byl dohodnut a můj slavnostně prostřený stůl, který se mi letos velmi povedl laděním, novým skleněným svícnem a bílým květem bramboříku, celkem neromanticky zdobil ještě můj notebook, před kterým byl slíbený talíř. Pustili jsme koledy, zapálili františka a svíčky a už se ozvalo zvonění z pc.
Musím říct, že to byl velmi příjemný a velmi zvláštní večer, večeřeli jsme s počítačem a konverzovali velmi čile. Ve Francii začíná štědrovečerní večeře až pozdě v noci, takže jsme měli čas vše probrat. Řešili jsme témata, která nás zrovna napadla. Že ve Francii je tento den normálním pracovním dnem, (vzpomněla jsem si na dobu, kdy moje máma také chodila na Štědrý den do práce), že budou mít jako předkrm husí jatýrka, francouzská delikatesa a jak se asi vykrmují husy, aby jatýrka byla tučná a jak to, že to ještě nezakázala EU jako např. rum či olomoucké syrečky atd. Proboha snad ne tak, jako je vykrmovala moje babička, fuj hrůzný zážitek mého dětství. Ale jak jinak?! Od delikates jsme přešli k českému aktuálnímu již téměř folklóru, jako jsou pečené kuřecí kůžičky a smažená tlačenka velmi známého všeuměla, jehož vzrůstající popularita u českého národa ve mě vyvolává podobné pocity jako Hitchcokovy horory. Nevím, vlastně co nás tedy, když teď vidím témata včerejšího večera černé na bílém, tak strašně rozesmálo a pobavilo.
Jo, vlastně nejvíc nás rozesmála taková prozaická věc jako poštovní schránka. Můj muž vyrobil novou nádhernou poštovní schránku místo té, kterou jsme podědili s koupí nového domu před rokem a půl a já ji neustále řešila. Poštovní schránka, která má na sobě nápis pošta a noviny a k tomu asi pro negramotné, kdyby to snad nebylo úplně jasné, ještě zlatou poštovní trubku, mě fakt dostává. Panebože, to muselo dát práci toto vymyslet. Vypočítáváním všech nedostatků, či spíše přebytků schránky jsem se teprve pobavila a od srdce zasmála. Jen nevím, jestli teď nebude problém s naší novou celkem anonymní dekorací na vratech :-).
Dceru jsme neviděli delší čas a i přes časté skypování nestihneme vše, takže naše konverzace tomu odpovídala, zkrátka šavle biče olejovky - pelmel.
Abychom dodrželi všechny tradice, po večeři jsme si všichni i dcera s přítelem ve Francii losovali barvu lodičky, protože lodičky se u nás ve štědrovečerní večery pouští od nepaměti a k tradici to patří stejně jako další jiné tradice, které dodržujeme léta.
A pak zvoneček zazvonil, můj nový krásný skleněný a došlo na rozbalování dárků. Byla jsem letos pyšná ani ne na dárky, které Ježíšek nadělil, ale na originální balení, které jsem vymyslela. V antiku jsme koupili, respektive můj muž, staré vánoční pohledy a přání se zasněženou krajinou, to už je také dávná minulost, s vánočními ozdobami apod. Jeden byl dokonce z roku 1940 a na každý zabalený dárek jsem nalepila pohlednici, kterou jsem vybírala dle toho, pro koho byl dárek určen. Velmi jsem se tím bavila a myslím, že výsledek byl celkem dokonalý.
Tento štědrý večer byl trochu science fiction, ale v průběhu večera, jak konverzace probíhala, jsem úplně zapomněla, že dcera není osobně přítomna.
Dnes ráno, tedy 25.12., mi moje dcera sdělila, že u francouzské večeře u husích jatýrek položila otázku, jak se vlastně takové husy krmí, aby byla možná taková delikatesa. Odpověď zněla: Fuuuj na to se proboha neptej.
Takže s humorem do dalšího roku a já pro něj mám motto: fuj, na to se proboha neptej a jez a pij a žij...

Verdi od Ježíška

moje diskotékové lodičky

Před dvěma týdny jsme s mým mužem dostali předčasně od Ježíška dárek. Dvě vstupenky do Státní opery na La Traviatu na 18. prosince.
Miluji Verdiho, takže moje radost byla obrovská.  Můj muž sice zná a miluje stejně jako většina národa pouze Nabucco, ale projevoval radost také.
Radost nám však, hlavně jemu, trochu kalily obavy, zda vydrží téměř 3 hodinové představení s popálenou nohou, ale do akce zbýval ještě nějaký čas. Můj muž si před pár týdny opařil velmi vážně nohu horkým čajem a při uzdravování zažívá někdy pekelné bolesti. Nemá však ve zvyku řešit hned svoje úrazy s lékaři, ale raději googluje, takže zjištění, že má popáleninu druhého stupně B, jej v podstatě uklidnilo a pomohlo bolest překonávat. Druhý stupeň je totiž při hojení bolestivější než stupeň třetí, takže je vlastně vše v pořádku:-). U třetího stupně jsou už spálena všechna nervová zakončení, takže bolest už není žádná.
A jak už to u nás chodí, nic neprobíhá jen ta hladce, popálená noha neměla být jediným problémem. Začalo to tento týden v pondělí, nutno podotknou, že představení bylo včera, tedy ve čtvrtek.
V pondělí zjistil můj muž při zkoušení obleku, který neměl asi rok na sobě, že poněkud přibral anebo se oblek srazil v čistírně? Vypadal v obleku trochu napěchovaně. Rozhodl se tedy, že do čtvrtka omezí jídlo :-) Nechtěla jsem mu brát iluze, že to asi stačit nebude, ale řeším věci stylem, nějak to dopadne. Nákup nového obleku jsme zamítli okamžitě.
V úterý jsem se chystala odejít z práce domů a vypravila jsem se na toaletu namalovat si nějaký obličej na ksicht. Nástraha v podobě rozlité vody, kterou tam zanechal neznámý pachatel, mě následně paralizovala na několik dalších dní. Nespadla jsem sice, ale povedlo se mi udělat levou nohou šňůru. Tu jsem pořádně neuměla ani v mladších letech. A přestože občas cvičím v domácí tělocvičně a udržuji se tedy v kondici, povedlo se mi natáhnout si stehenní sval (jen doufám, že není natržený) a zároveň ten nad ním, tedy tam, kde končí dolní končetina, zkrátka promiňte sval prdelní. Bolest to byla příšerná, v první chvíli jsem myslela, že omdlím, nemohla jsem chodit, sedět, ale odmítla jsem jet k lékaři se slovy: z toho se nějak dostanu.
Ve středu jsem musela pracovat z domova. Chůze a vlastně jakýkoliv pohyb dolní částí těla mi opravdu činil velké problémy. Dotaz mého muže, zda není ohrožena návštěva opery, byl nabíledni, i když jsem ho trochu podezírala, že chce operu vzdát. Divadlo jinak miluje.
Ve čtvrtek jsem už cestu do práce zvládla a odpoledne nastal kýžený okamžik. Začali jsme chystat na pro nás slavnostní chvíli. Při bědování mého muže, že má namožené svaly ze včerejšího štípání dříví do krbu, jsem už jen mávla rukou. Byla to prkotina:-). Hlavně ať mi nikdo neříká nic o nataženém svalu. Jen já v této chvíli vím, jak pekelně to bolí.
V obleku vypadal můj muž už dobře, pomohla také změna kravaty :-) a já jsem začala řešit obutí k malým černým  s kožešinou přes ramena. Všechny moje apartní lodičky mají minimálně 10 ti centimetrový podpatek, takže zvící podoby kulhajícího Orfea by mi ještě hrozila zlomenina končetiny. Bylo mi jedno, jak budu vypadat pro okolí, já jsem se musela cítit dobře. Nechtěla jsem si tedy vzít k šatům běžné boty do práce na klínku či kotníčkové. Po dlouhém váhání jsem zvolila lodičky zdobené flitry, které občas nosím na diskotéku (ano, ty ještě ráda navštěvuji) či na jaře k džínám, ale bylo to menší zlo s nižším podpatkem.. Zvolené obutí mě nijak nedeprimovalo a následně, jak jsem zjistila na místě "činu", ani nijak nedegradovalo.
Takže hurá nasedat a jedeme. Tedy to moje nasedání trvá několik minut, takže opravdu žádné hurá. Jsem fakt zvědavá, jak to vydržím, ale jsem plná optimismu a hlavně se těším.
Po cestě, jak jinak, se mi stane ještě malá nehoda, která by za normálních okolností nehodou rozhodně nebyla. Na punčocháčích se mi udělá u palce díra. Nejde o kosmetickou vadu mého outfitu, není to vidět a jsem zvyklá takové malé nehody zvládat s grácií: dáma to tak chce, i kdyby oko bylo velmi viditelné, protože někdy Vám zkrátka nic jiného ani nezbývá. Ale strašně mi to teď vadí, protože mě to svírá. V mém případě je to ale celkem neřešitelný problém. S nataženým svalem totiž nechávám v posledních dnech vše, co mi upadne na zemi pro další příchozí, protože se neohnu a v žádném případě ani k té lodičce, abych si punčochu upravila, ach jo. Nějak se mi to v divadle za použití různých akrobatických triků bez ohledu na to, jak směšně asi vypadám, povede. Tak snad už je to poslední nepříjemná záležitost.
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami vedle dlouhých rób, džín se svetrem, velmi upnutých černých šatů, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci, téměř průhledných šedostříbrných legín s prosvítajícími fialovými tangy, velmi zapadla. Aby nebyla mýlka, já normálně nesleduji outfity cizích lidí, jen pokud se mi velmi líbí, ale některé věci nejdou zkrátka přehlédnout.
Šlehnu si ještě jeden prášek z řady brufenů na bolest a už usedáme do vínových křesel, která vypadají pohodlně, což je pro mě dnes prioritou.
S prvními tóny orchestru zapomínám na vše - na bolest, na díru v punčoše, na spálenou nohu i na malé sako.. Ponořím se jen do hudby a nádherného představení. Violetta je úžasná, představiteli Alfréda občas zazní falešný tón, ale to mě neruší.
O přestávce nemohu sice bez pomoci vstát z křesla, ale zážitek stojí za to. Můj muž je také spokojen, ne sice jako já, ale užívá si to. Rozesměje mě však o druhé přestávce, kdy mi sdělí: jéé poslední dějství je krátké, to bude brzy konec. Hahaha.
Krásný zážitek!! Na zpáteční cestě ještě píšu poděkování Ježíškovi za krásný dárek se slovy: pro mě úžasný, ostatním se to líbilo. Nesděluji ovšem, kolik překážek jsme museli překonat, abychom se do cíle dostali.
Takže všem hezké prožití svátků vánočních a šťastné vykročení do roku 2015 pokud možno bez větších nehod!

krásná Státní opera