sobota 11. března 2017

o Justýně, nebi, zahradě aneb pelmel


Podezírám ji někdy, že nás napodobuje. 
Na zahradě si musí způsobně sednout na židli vedle mě. 
Jako dnes ráno, kdy na nás krásně svítilo sluníčko. 
Židli už stačila od loňska zničit. Používá ji mimo jiné jako škrabadlo.



Když zrovna nesedí se mou na zahradě, leží na mých kozačkách 
Prý je to nejlepší. 
Kozačky původně v předsíni stály. 
Doufám, že ji to přestane brzy bavit, ostatně končí jejich sezóna a nebude je používat jako lehátko. 
Jarka v komentáři na facebooku  vymyslela novou pohádku - Justýna v botách.


Nebe mě fascinovalo asi vždycky. 
Nikdy mě však nenapadlo jej fotit. 
Možná je to teď nedostatkem jiných výzev, protože zatím se kromě návštěv lékařů pohybuji především na zahradě a hledám objekty k focení.




A opět sněženky. Rozrostly se po celé zahradě a já je pořád obdivuju. 
Rostou i tam, kde nikdy nebyly.




A aby to byl skutečně pelmel, na závěr ještě malou historku.
Jsem teď pořád doma.
Byla jsem tedy dost překvapená, když můj muž ve čtvrtek večer přinesl ze schránky pro mě oznámení o dopise do vlastních rukou.
Pošťačka totiž nezvonila. Bylo mi to divné, páč pošťačky u nás znám a vím, že jsou svědomité.
Druhý den volám na poštu a požádám, zda by mi to nemohli přinést znovu, pošta je daleko, pro mě nyní až v "Číně".
Jdu pro jistotu zkusit zvonek. Ale neslyším vůbec nic. 
Normálně je melodie tak silná, že je slyšet z domu až ven. 
Je velký vítr, tak jdu do domu otevřít okno, abych lépe slyšela.
Vracím se k vratům a znovu zvoním.
Uslyším slabé ťuk ťuk ťuk.
Ježíši, to je ten zvuk, který mě včera nejdřív vyděsil, a pak jsem si myslela, že to jde z televize.
Kde by mě napadlo, že je to zvonek.
Nastavím tedy vevnitř nové zvonění a přemýšlím, jak se to samo mohlo změnit.
No jo, v neděli tady byly děti a někdo si asi hrál v obýváku u zdroje v zásuvce s tlačítkem :-)
No nuda u nás tedy nebývá :-)
Omlouvám se pošťačce. Opravdu zvonila. 
Ťukání je však slyšet pouze tak do jednoho metru od zdroje a ještě musíte vědět, že je to melodie zvonku.
Ale musím přiznat, že mě to pobavilo.
To je taky nápad dát do výběru melodií zvonku jen slabé ťuk ťuk ťuk.
Takhle už ťuká jaro...

čtvrtek 9. března 2017

další "nalezenec" aneb se štětcem v ruce


Tentokrát bude malou ozdobou zahrady.
Stojan je celý ze dřeva a naprosto nepoškozený.
V posledních dnech nejvíc vládnu štětcem, zkrátka natěrač amatér, opět jsem použila jen lehký nátěr na oživení dřeva.
Můj muž, lovec odložených věcí už má vyhlédnuté tři kontejnery, u kterých bývá odloženo něco zajímavého, takže je sleduje.
Buď tam bydlí lidé, kteří nemají rádi staré věci anebo je ještě druhá možnost. 
Všimli si mého muže sběratele a říkají si, dejme tam tomu "bláznovi" něco pro potěšení.
Ne vždy je to věc, kterou chceme, je to tak padesát na padesát.
Někdy se úlovek odnáší zpět k jinému kontejneru.
No teď po krásné židli a stojanu máme asi na dlouho vybráno.
Kytka je ve stojanu kvůli focení, páč vánoční hvězda, která kupodivu ještě žije, venku nevydrží, bude tam něco jiného. Květináč jsem myslela, že nějaký koupím, ale nějak se mi zalíbil tento.
Vlastně se mi to líbí v tomto aranžmá.
A takto vypadal stojan původně před nátěrem.


úterý 7. března 2017

víkendové poprvé


První letošní grilování.
První oběd venku.
První delší pobyt na zahradě.
Začali jsme letos brzo, ale bylo hezky.
Rozhodnutí padlo již začátkem týdne.
Byla připravena i zimní varianta. 
Grilovat venku bude jen jeden z nás a ostatní budou sedět doma v teple u krbu :-)
Sezóna grilování je zahájena.


A pravděpodobně poslední sekání dřeva na dlouhou dobu a s tím spojené nedělní umění.
Děti si odnesly od babičky a dědy každý svůj kousek dřeva a doma je moc hezky namalovaly.
Krásné výtvory.


pátek 3. března 2017

hledám nebe jako od Simpsonových


Hledala jsem v pondělí. 
Dnes je obloha zatažená, takže žádná krása.
Nebe se stejnými mraky jsem teda nenašla.
Ale dnes nejsou ani ty hezké mraky.



čtvrtek 2. března 2017

příběh z čekárny tentokrát můj

Příběh z čekárny jsem již na blog dávala, ale to byl hezký příběh. 
Ráda píšu s humorem, ale tentokrát mi vtipné poznámky došly.
Jediné pozitivní dnes jsou sněženky, které nijak s příběhem nesouvisí.
Za 12 let práce ve zdravotní pojišťovně, kdy jsem mimo jiné řešila i stížnosti na lékaře, zdravotnický personál či na zdravotnická zařízení, jsem se setkala už s ledasčím, ale včerejší zážitek je přece jen ojedinělý. 
Dobré na tom je, že mě nijak extra nepoškodil, snad jen na chvíli psychicky. 
Včera jsem šla do nejmenovaného zařízení na CT mozku po nehodě sražení autem na chodníku, jak už většinou všichni víte. 
Byla jsem objednána na 11.30 hod. Nahlásila jsem se dle pokynů před 11 hodinou na recepci, kde bylo vše zaznamenáno v počítači a šla poslušně do čekárny. 
Zrovna přišla jiná pacientka, takže na zvonky u pracoviště CT a magnetické rezonanci jsme zvonily dvě. Jen pro doplnění - jednalo se o stejné pracoviště za jedněmi dveřmi.
Vyšla sestřička a já jí předala dle pokynů žádanku a průkaz pojištěnce. Vše pečlivě zkontrolovala a pročetla. Poté vrátila s tím, ať se posadím a čekám. Bylo mi sice divné, že mi žádanku vrací, že jdu na CT a ostatním na magnetickou rezonanci ji odebrala. 
Ale uklidnila jsem, vždyť jsem nahlášena na recepci a zapsána v počítači a že lékař viz vyvěšené upozornění u dveří pracoviště tedy o mně ví.
Po hodině se totéž stalo další pacientce již notně v letech, kterou doprovázela vnučka. Bylo nám divné, že jdou na řadu lidé, kteří přišli dávno po nás, ale trpělivě jsme čekali. Vím, že hodina objednání nutně neznamená, že půjdete hned na řadu.
Ve 13 hod. jsem již netrpělivě vyskočila opět k sestřičce s žádankou v ruce, žádanka se nedala přehlédnout, že se aspoň zeptám, kdy přijdu na řadu. Aniž jsem mohla vůbec promluvit, houkla na mě za pozornosti celé čekárny: vy jdete na CT, sedněte si a čekejte.
V 13.30 hod ztratila trpělivost paní, která doprovázela svoji babičku a šla se zeptat na recepci, jak je možné, že nás nikdo nevolá a všichni, co přišli dávno po nás, jsou již doma.
V té chvíli se to pohnulo, vyšla jiná sestra a začala záležitost řešit. Prý o nás na CT vůbec nevědí, protože jsme se nahlásili sestře z magnetické rezonance a máme si to vyřídit s ní. 
Promiňte, na pracovišti jsem byla poprvé a neznala jsem tedy, jak to chodí. Když mi sestra před 11 hod kontrolovala žádanku, stačilo, aby mi řekla, že se musím nahlásit u sestry na CT. Ona mi pouze sdělila, ať čekám.
Vypadalo to, jako by sestry měly mezi sebou nějaké osobní problémy, ale to mě jako pacienta vůbec nemusí zajímat. Já chci jen slušné zacházení, kterého se nejen mně nedostalo.
Po těchto urgencích jsem šla na vyšetření ve 14.00 hod. už notně hladová a žíznivá, takto připravená na výkon a po nehodě ještě ne v úplně dobrém stavu.
Vlastně stačila jediná věta sestry: já jsem z magnetické rezonance a vy se musíte nahlásit u sestry na CT. Pokyn sedněte si a čekejte rozhodně není ekvivalent řečeného.
Nerada píšu stížnosti, ale v tomto případě i po dohodě s paní, která doprovázela svoji babičku, to asi udělám. Možná pro další čekající, kteří jdou na toto pracoviště poprvé.
Dosud jsem na blogu pěla chválu na lékaře a zdravotnický personál.
Tak dnes bohužel trochu jinak.

pondělí 27. února 2017

válení v trávě



Anebo zválení trávy.
Nejspíš za b) bude správně, páč náš jezevec zabere přece jen pěkný kus pozemku.
A je to tady.
Už je jasné, že nastává čas neustálého hledání "divé" zvěře.
Nastává čas neustálého volání jinak líného domácího mazlíčka.
Se zvýšeným slunečním svitem se náš pecivál začíná měnit. Pořád se sice nejvíc válí u krbu, ale už častěji vyráží ven.
Zatím se motá pouze na zahradě. Myslím, že za plotem ještě nebyla.
Ale to přijde.
Doufám, že jsou sousedé opět připraveni na: Justýnko, pojď domů. Justýnko, kde jsi? Justýno..?!
Většinou přiběhne či spíše nakráčí tak do pěti minut, otráveně se na mě podívá: no co je? Tak už mě vidíš a já zase jdu.
Měla bych být ráda, že už je trochu venku a válí se v trávě.
A možná trochu zhubne ta přes zimu nabraná kila.
Ale má to svoje úskalí.
Sice to není toulavá kočka a drží se v okruhu pár metrů od domova, ale je svéhlavá a někdy nepřijde celý den domů. Já se strachuju a ona je schovaná a dělá, že mě neslyší.
Jen trochu hejbá ouškama, když ji náhodou zahlédnu a já vím, že moc dobře slyší moje volání. 
Jen nechce domů.
A zase nastane to zběsilé kejhání hus.
V loni jsme si všimli, že ten husí řev začne, jakmile Justýna zmizí za hranicí našeho plotu. 
Po chvíli je slyšet rozčílené kejhání od sousedů.
Smála jsem se, zda to snad nesouvisí s naší Justýnou.
Souvisí.
Můj muž ji přistihl, jak sedí před plotem a husy líně pozoruje a baví ji, jak se rozčilují, že na ni nemohou.
No ta by se divila, kdyby se jim to povedlo.
Z dětství si pamatuji, jak se za mnou u babičky zběsile hnalo hejno hus a já se jich dodnes trochu bojím.
No těším se na jaro stejně jako ona.
Jen v trávě se ještě teda fakt neválím.

sobota 25. února 2017

první...


První procházka.
Po delší době procházka za hranice našeho plotu  v doprovodu syna a mého muže.
To sluníčko a to, že jsem zase venku, nejen na zahradě, do mě vlilo novou energii.
Jak málo někdy stačí.
Musela jsem na důkaz překročení "hranic" vyfotit náš krásný kostel, dokud jej nezakrývají koruny stromů.
Dnes se mi líbil víc než jindy.


První velké pupeny na magnolii.
Už se těším, jak krásně pokvete. Jako vloni.
Jaro je fakt už skoro tady.



První květena na zahradě.
Sněženky už tady byly v hlavní roli, ale krásně se rozrůstají a já se kochám.