cestou na nákup...

Naprosto prázdná lednice. To už se nám dlouho nestalo. Mrazák je plný, ale v lednici není kromě másla, mléka, jednoho rajčete, jednoho citrónu,nějaké hořčice naprosto vůbec nic.

Musíme na nákup.

Úvodní fotka ovšem nákupu neodpovídá.
Hodně jsme se stěhovali. Ale v tomto regionu je tolik historie, přírodních krás a umění, že to vše ani nestihneme navštívit.

Chtěli jsme stejně navštívit Chrám sv. Petra a Pavla, kde jsme ještě nebyli. Kupodivu. Nedá se ani říct, že je to za humny. Je to přes plot.

Navíc mají chrám rekonstruovat, takže bude asi dva měsíce zavřený.
 Nejdřív výlet a potom hup na nákup. Musím to opět rozdělit na dva příspěvky.

Jeden bude patřit mému muži, páč všechny fotky, které chci zachovat jako vzpomínky, se sem nevejdou.

Chrám byl samozřejmě přístupný jen přes mříže. Otvírá se pro chrámové koncerty anebo výjimečně ve svátky. S dozorem. Něco to o našem národu vypovídá.

Chrám je krásný a vypadá z dálky jako součást zámku, který je hned vedle. Už jsem na blog nějaké fotky dávala. Tohle je kanál. ne soutok Labe s Vltavou, čímž se Mělník vyznačuje a lidé si to často pletou.

 Soutok bude v dalším příspěvku.

Chrám vevnitř je nádherný. Jen se mi přes mříže špatně fotila. Lákám mého muže na koncert, ale před rekonstrukcí to už asi nestihneme. Ale je to nádhera, že?

A tady jsem seděla a čekala na mého muže. Proč?

 To bude tématem dalšího příspěvku.

Jo ještě jsem zapomněla na kostnici, kterou je možné v chrámu navštívit.

 Vlastně nevím, proč jsem tam chtěla jít. Dlouho tam nevydržím. Vedle Kostnice v Sedlci u Kutné Hory, je tato kostnice největší v Česku. Nesmělo se fotit, tak jen jedna rozmazaná.

o železné tyči, albínovi a zahradních chorobách

Do úvodu příspěvku jsem dala ibišek, protože ten nemá naprosto žádný problém. 

Vysadila jej minulá majitelka našeho domu a každý rok kvete bez nějakého našeho přičinění a rozhodně ne naší zásluhou. 
Pro nás amatéry aneb kozel zahradníkem by měly být na naší zahradě pouze takoví silní jedinci. 
V podstatě něco jako plevel.

Problém máme s oleandrem. V loni už byl v této době krásně celý rozkvetlý a kvetl ještě po odsunu do domu v listopadu. Když se letos přestěhoval ven, zjistila jsem, že je celý napadený, zřejmě mšice nebo co, je to lepkavý, takže jsem jej musela ostříhat na kluka respektive téměř podle kastrolu. 

Všimla jsem si toho bohužel, až tu docela těžkou váhu snesl syn z patra. 

Ne, že by to po ostříhání bylo lehčí, ale ostříhaný by se lépe po schodech nesl. 

Myslela jsem si, že letos ani nepokvete. Zatím má jeden květ. I po ostříhání se objevilo ovšem znovu to lepkavé. Můj muž našel na internetu babský recept, páč chemii se tedy snažíme vyhnout ze všech sil. 

Recept:

Půl litru teplé vody

Půl decky oleje

Půl dcl octa

Polévková lžíce nějakého saponátu, třeba jaru. 

Vše promíchat, dát do postřikovače a postříkat celou rostlinu.

Funguje to.

Pomohlo to a oleandr začal kvést a má ještě další pupeny, tak uvidíme.

Další problém je magnólie.

Máme ji zasazenu čtyři roky a každý rok krásně kvete, důkazy jsou na blogu a nebyl s ní žádný problém. Všimla jsem si asi před měsícem, že nové listy jsou nějaké světlé a ne tmavé, jako normálně bývají. Po čase začaly nějaké listy hnědnou, rolovat se a odpadávat. Minulý týden, když jich začalo přibývat, jsem šla googlovat. 

A tady malý příběh o železné tyči.

Od odborníků jsem se dozvěděla, že buď má magnólie úpal a s tím nic nenadělám, což je možné, páč byla vedra a sucho, a i když zaléváme hodně každý den ze studny, asi to nepomáhá anebo má nedostatek železa a je nutné ho dodat uměle podobně jako hnojivo. Ještě jsme to teda neudělali. 

Ovšem při tom surfování po netu jsem objevila úžasný komentář či dotaz. Nerada se směju cizí hlouposti. Bez ohledu na to, jak vysoké IQ máme, občas každý z nás je za naprostého blbce, to se stává, že někdy má člověk mozek mrtvého delfína, ale tohle mě fakt pobavilo. 
Omlouvám se panu neznámému, ale musela jsem.

Pán psal ve svém dotazu, jak je možné, že magnolii nepomohla do hloubky zatlučená železná tyč... Nefungovalo to a nenastala žádná změna, i když magnolie měla mít přísun železa :-)

No, nic. Jdeme koupit železo.

Jo tyhle růže naštěstí nemají problém.

Zatím.

Jo a ještě něco. To tedy není nemoc, spíše záhada. Může mi někdo vysvětlit, kde se vzal ten albín po téměř třech měsících růžovo oranžového kvetení v truhlíku?

Přiznávám, trochu mě tam irituje, ale vytrhnout ho na to nějak nemám odvahu. I když některé věci musím mít naprosto podle pravidel :-). 

A toto je nad moje chápání.

kde je klíč od galerie?!

Cestou z hradu Kokořín jsme se zastavili ve vesnici Vysoká, kde je Dům řemesel Arcadis. 

V současné době je tam instalovaná výstava malířky Lucie Suché  s názvem Obrazů až na půdu. 

Naivní umění tedy upřimně moc nemusím a nejela bych kvůli němu např. do Českého Krumlova jako kdysi na výstavu Daliho, ale bylo to při cestě, tak jsme se zajeli podívat a navíc si má člověk rozšiřovat obzory všemi směry.

Nakonec konečně po čtyřech letech, kdy žijeme v tomto regionu, je chuť a čas ho poznávat a objevovat.

Do domu řemesel projdeme kolem zahrádky cukrárny, kde sedí dva štamgasti naprosto bez hnutí a asi už dost dlouho a nechají se jen tak fotit bez nějaké mimiky ve tváři, a vstoupíme bránou na nádvoří. Na lavičce sedí znuděný pán s nataženýma nohama před sebou, který si odskočil zřejmě na jednu kuřáckou z baru držíc v ruce půllitr. Bar je hned  vedle cukrárny. Rozhlížíme se a hledáme na nádvoří vstup do galerie a bavíme se o tom celkem nahlas.

Galerie se nachází v prostorách starého špejcharu a sám o sobě je ten prostor krásný, starý, s popraskanými zdmi. Vystupujeme pomalu do patra a celé schodiště dýchá minulostí. Už vidíme dveře do galerie a já sahám na kliku. Je zamčeno. Teprve pak si všimnu, nevím, jak jsem ji mohla přehlédnout, cedulky, tedy je to spíše pomačkaný papír s rukou psanými slovy. Dle mého sem tento vzkaz "Klíč od galerie vám zapůjčí v cukrárně"  naprosto zapadá a hodí se do prostředí. Někdo s estetickým cítěním si vyhrál. Jen měl být ten vzkaz asi na těch prvních dveřích, ne?

Sejdeme tedy zpět po schodech dolů na nádvoří a v ústrety nám kráčí ten znuděný pán a ochotně mává velkým klíčem od galerie. Slyšel prý, že tam chceme...

Tak znovu nahoru a odemykáme galerii. Opravdu krásný prostor špejcharu a musím přiznat, že i výstava se mi líbila a možná tak se dvěma obrazy bych dokázala i žít. 

Nešlo však moc fotit, bylo tam dost tma a obrazy byly nasvíceny reflektory a já nesnáším blesk a tady by stejně nepomohl. Tak jen malá ochutnávka a odpusťte ty rozmazané fotky, ale musela jsem. Jestli pojedete kolem, určitě se zastavte. 

Už atmosféra starého špejcharu stojí za to.