co je nového

Nově kvete hruška. Ale ani z toho nemáme skoro radost. Jen z těch květů, protože jsou krásné. 
Vloni taky kvetla jak divá, ale neměla ani jednu hrušku. Když jsme ji zasadili, druhý rok měla tři nebo čtyři obrovské hrušky. Jednou jedinkrát. 
Od té doby nic. No neumíme to, tak to bereme jen jako okrasu. No zahradníci z nás už nebudou ani náhodou. Je potřeba se s tím smířit 😅

Na oknech už také začíná konečně jaro.

Tulipány jsou rozlezlé po celé zahradě většinou po jednom ostatně jako každý rok. Ten ptáček z keramiky je samostatný nákup mého muže. Objednala jsem na zahradu keramickou sovu, je teprve na cestě. Líbila se nám oběma. Ale prý by to chtělo ptáka, tak si ho při nákupu koupil. 
Ta fotka na konci, to je ještě práce, která nás čeká. Zeť nám před týdnem přivezl z Holandska pytlík 150 cibulí různých druhů květin. Sázení je ovšem pěkný obrus. Vyprahlá půda je tvrdá jak kámen. Nejdříve se musela celý den kropit, aby šly vůbec udělat nějaké díry, ale, i když šla pod cibulky nová hlína, stejně je to dřina. Ne teda pro mě, já jen určuju místo. Vysazovat se to má podle pytlíku březen až květen, tak snad se to stihne. Přinejhorším to vyleze až příští rok.

Nejhorší je najít na naší malé zahradě místo na květiny. Pořád se tu musí nechávat dost prostoru na hraní fotbalu, petanque či kroketu. A samozřejmě ještě nejsou osázeny všechny plecháčky na plot a některé květináče. Ale tuhle práci mám ráda. Hlavně nic do země, co by se muselo snad plít. 
Zahrada je k sekání trávy a pití kafe, vína či ke grilování.

Pod včerejším příspěvkem mě teda rozesmál krásný komentář blondýnky. Prý obě vedeme "zahradnictví". Srovnání jejich plantáží s naší malou zahrádkou je jako srovnávat mrňavou kapličku s chrámem sv. Víta 😁

Mějte pěknou sobotu. Já jdu dnes na výstavu chovatelů. Ne soukromě, to bych tam teda fakt nešla, ale je u nás a vyhlášená, tak jdu. Stává se ze mě konečně venkovanka aspoň na oko, drůbež teda chovat nebudu.

velikonoční prasátka, nájezd na zahradnictví a večerní obloha

Nestíhám na blog nějak v poslední době dávat nákupy za poslední měsíce. 
Dělám to ráda. Já se také ráda inspiruji vašimi nákupy. 
Protože máme s mým mužem jedno kilo hezčí než druhý, pořád je nutné obměňovat šatník. 
V květnu jdeme na operu, už jsem tady o tom psala, a já jsem si musela koupit nové šaty a nové boty. Ne, že bych neměla dost šatů, mám jich tolik, že je rozdávám, ale už na mém objemnějším těle nevypadaly dobře. Ne, že bych neměla dost bot, naopak je rozdávám, ale lodičky vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nosit nemohu a strašně se mi po nich stýská.

Můj muž potřeboval tmavé sako, světlé jsme už koupili v loni i s novými kalhotami a botami. 

Tak to jen na úvod. Ta kila navíc jsou výdaje.

Tady ale budu prezentovat něco jiného. Velikonoce nesnáším od dětství, ale akceptuji, že ostatní to mají jinak. Navíc obdarování dětí mě těší, takže kromě oblečení, které má každé ve velikonoční papírové tašce, aby je beránek nepokakal, a čokoládového zajíce, jsem ještě koupila krásná prasátka. 
Nemylte se, není to sladkost, je to krásné voňavé mýdlo. 
Je tak voňavé, že máme problém, do čeho jej dáme, aby tu tašku celou neprovonělo. 
Prasátka jsem koupila na Fleru v Zahradě snů, mají atestaci a vypadají nádherně, tak snad potěší.

Koupila jsem si nový popruh k foťáku. Ten starý byl zkrátka starý, a já jsem o novém mluvila měsíce. Určitě to znáte. Mluvila jsem o tom, když jsem vzala foťák do ruky, a když jsem ho odložila, zapomněla jsem samozřejmě na to.

Pak jsem si konečně vzpomněla a hned objednala u Jany Grešákové, kde původní popruh koupila i dcera. 
A víte, jak se fotí popruh foťáku?

No strašně blbě.

Když zapomenete, že jste se jím chtěli vlastně pochlubit, protože z něho máte radost a vzpomenete si, až je už "přikován" k foťáku, o což jsem požádala mého muže. 
Za nic na světě bych ho znovu nesundala.

Kabelek nám nepočítaně. Velkých, menších, ale psaníčka jen dvě, stoletá, tak jsem si ještě udělala radost s novým psaníčkem k tmavě modrým šatům modré.

No bez těch podpatků teda velkou parádu neudělám, ale to je život. 

Pokusím se cítit se dobře i bez nich.

A ještě nesmím zapomenout na jeden nákup. Druhý nájezd do zahradnictví už minulý týden. A kolik jich ještě bude? Nevím. Zdaleka není hotovo.

I přestože nemám Velikonoce ráda a nedržíme je, vám všem přeji, užijte si svátky podle svého gusta.

A ještě přidávám na závěr včerejší večerní pohled za náš plot. Tohle mě nikdy neomrzí.

Eliška versus Paříž

Přiznávám, že od pondělí sleduji jedinou událost, kterou sleduje celý svět. 

Když na mě můj muž s vyděšeným výrazem v pondělí pozdě večer houkl: 
hoří Notre-Dame, ustrnula jsem. Netušila jsem, jak moc mě to zasáhne. 

Sledovala jsem boj hasičů a přála jsem si jen, ať to skončí, ať něco aspoň zachrání. 

Vzpomínala jsem na jednu z našich pařížských cest, kdy jsme Notre-Dame navštívili. 

Ještě není vyhráno, ale snad se nezbortí ten zbytek. 

Paříž jsem si znovu připomněla i v antiku Spomyšl. 
Ve stejné době jako Notre-Dame jsme navštívili trh se starožitnostmi ve velké hale. 
Já jsem si tam k narozeninám vybrala krásnou vyřezávanou starožitnou komodu. 

Už mi bude navždy Paříž a potažmo i Notre-Dame připomínat. 

Už jsem tady o tom psala v cyklu hurá na Paříž v některém ze čtyř dílů. 

A proto je tady dnes to psí krásné miminko.
 Aby nám připomnělo, že svět je pořád krásný a plný života.

Dnes jsem na tom úplně stejně jako vy. 

Tohle miminko Elišku znám rovněž, jako ji poznáte teď vy, jen prostřednictvím fotek.

Tohle miminko si nově pořídila Martina z Českého ráje se svým manželem a poslala mi fotky. 
Martina nemá blog, nicméně podle mě do blogového světa určitě patří. 
Téměř každodenními komentáři se zúčastňuje dění našeho blogového společenství.
 Někdy si přes komentáře sdělujeme veřejně naše osobní malé příběhy. 

Jako jsem prožívala problémy Martiny s nemocnou Evičkou, s pejskem, který odešel.

Myslím, že většina z vás Martinu znáte, protože navštěvuje i vaše blogy.

Tak dnes to tady patří roztomilé Elišce, aby nám zpříjemnila dnešní den. 
Prý už si zvyká a je moc hodná.

Tak hodně radosti s Eliškou.

antik - malé nahlédnutí

Antik Spomyšl máme za humny. 

Co za humny, přímo za rohem. Přesto jsme tam víc než tři roky nebyli.

Vždy, když odněkud jedeme a projíždíme kolem, vždy si říkáme, měli bychom zajít, ale ne dnes, to už  nezvládneme.

A tak to trvá rok. Doma si nikdo z nás nevzpomene, že to není jen antik, kde musíte něco nakoupit. 
Je to místo krásných věcí, které dýchají minulostí a tak trochu muzeum. 
Několikrát jsme tam i nakoupili.

Jsou to dva docela velké subjekty kousek od sebe. My jsme včera byli jen v jednom, které má tři patra, Trávili jsme čas jen v přízemí, takže jsme viděli možná tak desetinu.

A vlastně i z toho přízemí jsem si některých věcí všimla až doma na fotkách. 
Aby to člověk opravdu prohlédl, potřeboval by hodiny, ne-li den.

Neměla jsem v úmyslu fotit, ale nakonec mě prostředí tak zaujalo, že jsem musela.

Vlastně jsme tam jeli hlavně kvůli naší Tereze, které se na instagramu zalíbily industriální bedny. Jsou teda nádherné, což je jen názor můj a Terezy. Můj muž se téměř osypal. 
Když ještě pracoval jako vedoucí provozu, bože to jsme měli všude, to si ještě pamatuju a osypávám se z toho, a za takové peníze?! 
On tu krásu prostě neviděl a chápu to.

Samozřejmě, že jsem si bednu mohla koupit, ale přece ho nebudu trápit a navíc jsem ani nevěděla, na co bych ji chtěla. 
Ale to já stejně nevím u nákupu podobných věcí nikdy.

Není to bazar, takže ceny tomu odpovídají, Mě hodně zaujal sporák obložený kachlemi, a ten stál kolem 9 tisíc, což se mi nezdálo až tak moc. Hodil by se na nějakou chalupu.

Tak pojďte na malou procházku se mnou.

P.S. Ještě rychlá aktuální informace ke včerejšímu příspěvku. Mezi výstavou Každý den je dar v Náchodě a v Mladé Boleslavi je již potvrzena výstava v Brně. Termín ještě nevím.