povídání o životě na Sibiři

Tento rozhovor vznikal v pátek na naší zahradě a byl natolik zajímavý a i obohacující, že přišel naše povídání poslouchat i můj muž, který to zpočátku neměl v úmyslu. 

Ale já jsem mu říkala hned, že ho to bude zajímat. 

Regionálního spisovatele Tomáše Bouchala jsem objevila náhodou, protože se o něm zmínila Bára. 

Hned mě zaujal. Poprvé jsme museli naše setkání odložit, a tak vznikal rozhovor na naší zahradě u mé prý dobré kávy. 

Fotografie z archivu spisovatele najdete u článku na Kanál eM. 

Tady na blogu by to bylo příliš dlouhé a navíc nemám ani svolení zveřejnit je jinde než v magazínu. 

Tak už pojďme na ten rozhovor, věřím, že se vám bude líbit jako povídání nám. 

V závěru můžete shlédnout i autentický dokument z cest po Sibiři, který se jmenuje stejně jako poslední kniha Cesta mrtvých. 

Mějte klidný den.

Tomáš Boukal: Cesta mrtvých není nic veselého, většina mých známých na Sibiři již nežije

Marta Dušková

Regionální spisovatel Tomáš Boukal pochází z Nelahozevse a nyní žije v obci Jeviněves. Zabývá se výzkumem vztahů prostředí a původních obyvatel Ruska a Kanady. Pracuje na katedře sociálních věd Univerzity Pardubice, kde učí. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a etnologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v magisterském a doktorandském studiu. Ve svých knihách píše o Sibiři, kde strávil několik let.

Já se zeptám na úvod, možná by to neměla být první otázka, ale mě zajímá, zda nejdřív byl zájem o vztahy prostředí a lidé, tedy zájem o Sibiř a tajgu, a potom studium etnologie anebo to bylo naopak? Nejdřív studium a pak Sibiř?
To bylo spíš opačně. Už od dětství se mi vždycky líbili Indiáni, a když jsem zjistil, že v Americe žijí Indiáni v rezervacích a ve městech, tak to už mě tak nebavilo. Chtěl jsem zažít Indiány, kteří ještě žijí v lese a postupně jsem zjistil, že na Sibiři to tak ještě chodí, a proto jsem začal jezdit na Sibiř. Na počátku byli ti Indiáni.

A proto jste se potom rozhodl pro studium etnologie.
Já jsem nejdřív začal studovat přírodovědu, ale zjistil jsem, že mě zajímá příroda skrz zkušenosti lidí, kteří tam žijí. Nechtěl jsem strávit čas u mikroskopu, ale studovat život lidí a jejich kulturu ve vztahu k prostředí.
Kdy jste poprvé navštívil Sibiř? Kolik Vám bylo?
Vyjeli jsme s kamarádem, když nám bylo 18 let, hned po maturitě na gymnáziu do Ruska, ale neměli jsme peníze, abychom jeli až k polárnímu kruhu.
Vy jste na Sibiři později strávil i nějaký čas.
Žil jsem tam několik let. A i manželka pochází odsud, i když jsme se potkali a seznámili v Americe.
O Sibiři jste začal psát nejdříve odborné knihy?
Ano, přesně tak. To je součást mé práce a postupem času jsem nějak dospěl k tomu, že jsem měl chuť napsat i nějakou beletrii.
Lákalo Vás psaní už v dětství?
Na gymnáziu jsem zkoušel něco psát, ale vzniklo to nějak postupně.
Kdy jste napsal první knihu?
Začínal jsem odbornou literaturou a myslím, že první kniha Torava - Lovci severozápadní Sibiře, příroda a lidé vyšla v roce 2003. A to byl částečně i sběr pohádek a vyprávění domorodců, které jsem tam potkal. Potom jsem psal Ekologickou antropologii, která se zabývá vztahem původních obyvatel a životního prostředí. Další knihy jsou o malé skupině lovců - Mansové, rybářů, kteří žijí za Uralem v severozápadní Sibiři. V knize Cesta lesem jsem se snažil skloubit odbornou část s mými osobními dojmy z pobytu. Zábavnější stranu výzkumu jsem popsal v knize Duch tajgy. Člověk žije s těmi lidmi, takže o zážitky není nouze.
Psal jste knihu po každém pobytu na Sibiři anebo jste sbíral zkušenosti a pak o nich napsal?
Postupně jsem sbíral zkušenosti o lidech a prostředí a pořád jsem se na Sibiř vracel, to je důležité, aby člověk věděl, co se tam děje. Bohužel to není moc optimistické. Právě to popisuji v posledních dvou knihách Duch tajgy a Cesta mrtvých. Už ten název napovídá, že to není nic veselého, protože tam v podstatě většina mých známých už nežije. Žili v lese u řeky a dnes už nežijí, umřeli.
To jsou smutné návraty. V knihách píšete právě jejich životní příběhy?
Přesně tak. V té poslední píšu o kamarádovi, který byl poslední, kdo v té oblasti ještě žil, a je vlastně takovým průvodcem osudy ostatních, žila tam jeho rodina, postupně umírali, až tam zůstal sám.
Tam se žije těžce. Na Sibiři.
Ano žije. Ti, co zůstali ještě v lese, se musí dopravovat po řece, i když dnes už mají motorové lodě. Silnice tam nejsou. Na druhou stranu motor potřebuje benzín, a než dojedou pro ten benzín, tak ho pak polovinu spotřebují na cestu zpět. Je to koloběh problémů.
Čím se zabývají? Rybařením?
Ano, rybolovem, sbírají lesní plody a dřív měli i sobi.
Přiznám se, že když jsem se o vás dozvěděla, velmi mě téma, kterým se zabýváte, zaujalo.
Jedním z důvodů, proč jsem se dal na psaní beletrie, je přiblížení tématu lidem, je zábavnější psát beletrii, v něčem je to možná jednodušší než odborná literatura, člověk si nemusí furt něco dohledávat. V poslední knize Cesta mrtvých, přestože to je beletrie, jsem se snažil držet toho, co jsem sám věděl, anebo mi to vyprávěli poslední lidé, které jsem tam ještě potkal.
Měl jsem pocit, že už toho vím tolik, že bych to měl napsat. Bylo mi z toho ale smutno. V knize popisuji život a smrt svého kamaráda Saši. Když jsem jel naposledy na Sibiř, netušil jsem, že kamaráda nestihnu. Zemřel a já ho nestihl o tři měsíce. Projel jsem aspoň osady, které jsem znal a podíval jsem se, jak tam ;ty jejich domečky stojí jako domy duchů. Jako kdyby odešli před hodinou, vše zůstalo tak, jak to opustili. Jsou tam všechny jejich osobní věci, lyže podšité kožešinou, všechno tam je. Jedině snad chybí zbraně, které si už někdo odnesl. Já jsem tam přespával a nebylo mi z toho dobře.
Jako v těch opuštěných domcích a sám?
Ano, přesně tak.
A jak se na Sibiři pohybujete?
Různě. V létě se musí většinou lodí, měl jsem i svoji nafukovací loďku, ale musel jsem se dostat na horní tok řeky, abych se pak dostal dolů. No a pěšky. Kdysi jsem tam zkoušel i na lyžích s kamarádem, ale teď v létě už tam nikde nikdo není. Naštěstí jsem tam náhodou potkal známé, kteří mě odvezli do lesa pásovým vozidlem. Tam mě nechali, a pak jsem musel dojít k řece. Každých pár metrů jsem musel loď přenášet, protože řeka se moc nepoužívá a na jaře je zavalená stromy. To bylo nepříjemný, úplně s tím nepočítáte.
Jak tam lidé žijí?
Většinou hovořím i ve škole o tom, jak se na Sibiři lidé uchlastávají, zastřelí apod. Přirozenou smrtí umře málokdo, buď se utopí, oběsí nebo zastřelí. Jeden známý se chtěl zastřelit, nepovedlo se a rozstřelil si obličej. utopila se mu žena s dětmi, tak se člověk ani nediví. Převrhla se s nimi loď, ale to se děje běžně, jak jezdí po divoké řece, znám hodně případů, kdy se loď převrátila, protože na něco najela a všichni se utopili.
Proč tam ti lidé žijí?
No nic jiného neznají a nic jiného neumí, prostě se narodili v lese a v tom lese žijí. Mně se to v tom lese moc líbí, ale chápu, že je to těžký život. Problém je, že se hodně pije, skoro všichni jsou alkoholici. Ale žijí v lese, takže nemají alkohol pořád, to je asi jediný důvod, proč se pořád drží. Alkohol dojde a oni se musí sebrat a jít lovit, ale jakmile ho zase seženou, tak to pokračuje dál.
Já bych tam teda možná po Vašem vyprávění pila taky.
No ale je to škoda. Kdyby lovili a prodávali, co se dá, tak si nemusí žít špatně. Když to srovnám s Indiány, kteří žijí na severu, a prodávají maso a kožešiny, mají pěkný život. Na Sibiři, když někdo uloví losa, všichni to hned vědí a o maso je velký zájem. Ale nejdřív pořídí alkohol, za který se maso vymění a lovci z toho potom nic nemají.
Kolik času jste strávil na Sibiři a v Americe?
Na Sibiři několik let, ale ne v jednom kuse. Byl jsem tam pár měsíců, pak třeba rok... V Americe kvůli Indiánům jen pár měsíců, abych poznal jak žijí a zklamaný jsem nebyl. Pár jich ještě žije v lese jako domorodci, ale spíš to mají penzisti jako u nás chaty a chalupy, jezdí tam na léto na bývalá loviště a někteří chodí v mokasínách. Často jsou to lidé v letech a těžko říct, jestli po nich někdo bude ještě zachovávat tuhle kulturu.

Spisovatel Tomáš Boukal natočil i dokument ze své cesty po sibiřských vesnicích s názvem Cesta mrtvých. A protože nelze pořád cestovat na Sibiř, postavil si ji v History parku v Ledčicích. 

Postavil si tam malý etnopark, který je zaměřený na kulturu Indiánů, na kulturu Sibiřanů.
Moc děkuji za opravdu velmi zajímavé povídání a těším se na setkání někdy příště.

Vydané knihy Tomáše Boukala:
Torava - Lovci severozápadní Sibiře, příroda a lidé
Hřbitov nevěst
Ekologická antropologie
Duch tajgy
Cesta lesem: Mansové v perspektivě reflexivní ekologické antropologie
Cesta mrtvých

myslela jsem, že je to vtip nebo recese

Ne, dnes to moc vtipné není. Na úvod dávám vtípek, který možná s dnešním tématem souvisí. Možná by se občas člověk měl pořádně podívat, kam mu ten salámek zmizel. Občas je nezbytné vzít rozum do hrsti a rozhlédnout se kolem sebe a ne bezmezně věřit, že když to nevidím, tak to prostě není.

Dnes ráno na mě vykoukla informace na facebooku, kterou zveřejnilo Rodinné muzeum hraček:

 z důvodu nebezpečného spike proteinu,který šíří všichni očkovaní a může způsobit i smrt, muzeum je zavřené.

Nejdříve jsem si myslela, že je to dobrý vtip, protože tohle přece nemůže nikdo myslet vážně. 

Dokonce možná dobrá reklama a i jsem se na úvod zasmála, než jsem se dopátrala pravdy.

Když jsem si ale prohlédla další posty muzea, zjistila jsem, že je to myšleno naprosto vážně. Jsou tady totiž zveřejněny články z neznámého a nedůvěryhodného zdroje, který evidentně šíří bludy a dezinformace. Takových je ovšem všude plno a nechtělo se mi ani článek rozkliknout, ale nakonec jsem novinářka, tak hurá do toho. Stačila mi první věta a moje podezření se potvrdilo. Ostatně podívejte se sami, takhle si důvěryhodné médium nepředstavuju: Držte si odstup od očkovaných. O dalších komentářích ze zmíněného muzea se již nebudu zmiňovat, jen jeden za všechny:

Rodinné muzeum hraček

všichni živí se brzy dozví pro mnohé zdrcující pravdu, ale ti, kteří uvěřili lžím médií a politiků, lékařů a dalších se jí mnozí již nedozví, hledejte pravdu u odborníků a vypněte lživá média, jsou dobře zaplacená po celém světě, ten cíl mocných je jeden - likvidace lidstva a z těch, který zbydou udělat otroky, to se jim již nepovede, ale ztráty na lidských životech již nyní jsou veliké a budou pokracovat, po vakcině i přenosem

Kam se proboha poděl zdravý selský rozum? Anebo co způsobuje snižování inteligence mezi lidmi, protože tak to vypadá. Stačí se zamyslet jen nad tím, kdo by chtěl proboha zklikvidovat celé lidstvo a proč? Jak by mohlo udržet svět jen pár mocných s pár otroky? Ježíš, už končím, protože stejně takové uvažováni nikdy nepochopím. A chytrým netřeba vysvětlovat a těm ostatním to stejně nedojde.

Na závěr ještě jedna citace z jiného článku stejného podezřelého média: Ve vakcínách je prokazatelně čip. A vyzařuje hodně energie. Té destruktivní pro tělo.

Teď, když si čtu, co jsem napsala, pořád mám pocit, že je to vtip. Co přináší lidem roznášení bludů, o kterých musí vědět, že to bludy přece jsou. Představuju si je jako málo sebevědomé, možná z jejich pohledu neúspěšné a nespokojené se svým vlastním životem. Tomu bych ještě rozuměla. Nechápu ty, kteří tomu bezmezně věří.

Pár sebraných vtipů na závěr, aby přece jen ta neděle byla s úsměvem.

Mějte pěknou neděli a dnes jsem rozhodně v pátém stádiu viz vtip níže. 

Nebo to je ze života?

opět po dešti

Mám ráda kapky po dešti. Vypadají jako dešťové perly. Fotím je ráda. Tohle focení je týden staré z minulé neděle, ale prší pořád, tak bych kapky mohla fotit každý den mezi deštěm a deštěm. Jistě vláha je potřeba, ale nám zbývá dost práce na zahradě a umytá okna máme jen v přízemí. 

Tak by to mohlo už na chvíli přestat, ale asi zůstane jen u toho zbožného přání, protože dnes už opět prší. 

Mějte pěknou sobotu a děkuji za všechny komentáře. 

P.S. A Alenko, máš pravdu s tou jednou dávkou očkování viz komentář pod včerejším příspěvkem. Včera vláda zasedala a já včera psala z jednání článek. Jako potvrzení o bezinfekčnosti bude od pondělí 24. května platit doba tři týdny po první dávce očkování proti covidu-19. Takže můžeme už do divadla. Pokud chceš, můžeš si podrobnosti přečíst Už tři týdny po první dávce očkování nebude nutný test (kanalem.com). 

koncert na zámku

foto archiv zámek Nelahozeves

Dnes vás zvu na zámek Nelahozeves na záznam koncertu. Ještě jednou online, i když kultura už pojede naživo. Můj muž mi říká: konečně půjdeme někdy do divadla. No druhá dávka očkování nás čeká 11. června, tak ještě musíme vydržet. Už nejsme ochotní si dělat před návštěvou testy.

Bližší informace v článku, který již vyšel. Záznam koncertu je proložen i zajímavým rozhovorem. Snad vám zpříjemní nějakou chvilku.

Mějte pěkný den.

Beethoven na zámku Nelahozeves aneb pozvánka na koncert

Marta Dušková

Na zámku Nelahozeves se i přes nelehkou situaci spojenou se zrušením mnoha koncertů od loňského roku povedlo uspořádat několik koncertů bez přítomnosti publika ve spolupráci s Akademií komorní hudby.

Zámek Nelahozeves je spojen s velkými jmény géniu hudby, a není to jen Antonín Dvořák, ale například i Ludwig van Beethoven, jehož 250. výročí narození si připomínal v roce 2020 celý hudební svět. Oslavy vyústily k vytvoření nové hudební expozice Portrét v hudbě, která je instalována v muzeu Lobkowiczkého paláce v Praze https://www.lobkowicz.cz/en/lobkowicz-palace.

Záznam koncertu představuje Klarinetové trio B dur opus 11 Ludwiga van Beethovena. V loňském roce koncert připravili stipendisté Akademie komorní hudby společně s jejím uměleckým vedoucím, violoncellistou Tomášem Jamníkem. Beethovenovo trio pro klavír, violoncello a klarinet nastudovali violoncelista Tomáš Jamník, který je zakladatel, umělecký vedoucí a lektor Akademie komorní hudby, spolu se stipendisty Matoušem Zukalem, který se představí hrou na klavír a Kateřinou Škardovou, která hraje na klarinet.

Koncert se uskutečnil v Rytířském sále zámku Nelahozeves a v přestávce je možné si poslechnout i zajímavý rozhovor právě s Tomášem Jamníkem a dozvědět se o díle víc.

Příjemný poslech záznamu koncertu.

Foto v úvodu je z archivu zámku Nelahozeves.

Carl Robert Croll (1800–1863), Nelahozeves, pohled od Vltavy, 1841, olej na plátně, 52.5 x 76.5 cm, zámek Nelahozeves, Nelahozeves

pro radost

Nejdříve pro moji radost při hledání, nalezení a čekání na balíky, a pak doufám hlavně pro radost dětí. Vzhledem k tomu, že se s dětmi osobně zatím moc nestýkáme a vítáme se pouze virtuálně, nedáváme jim tedy v podstatě dárky jako jindy při osobním setkání. O to víc se teď soustřeďuji na jiné příležitosti a po dlouhé době jsem nezapomněla, a stalo se mi to mockrát, pokud zrovna vnoučata nepřijela, že jsem zapomněla třeba na Den dětí. 

Tak teď naopak tyto příležitosti vítám a víc se soustřeďuji na výběr dárků. 

Ke Dnu dětí jsem samozřejmě nakoupila i sladkosti, ale i kreativní záležitosti určené k tvoření. Děti to mají rádi, jsou to dárky, které nezaberou místo v dětském pokoji a nemají ani trvanlivost věčně, takže je prostor pro další nakupování. Takové dárky dávám ráda.

No zrovna tyto krásné háčky nejsou určeny k tvorbě, ale líbily se mi. 

Koupila jsem na Bonami a překvapilo mě, jak jsou obrázky s háčky velké.

Sice je uveden rozměr u zboží, ale já si většinou rozměr neumím představit a někdy si beru na odhad metr. Tady ne, tak jsem byla překvapená.

Další dárky jsem hledala dlouho. Nakonec jsem nakoupila na Fleru.  Záložky do knihy jako omalovánky kočičku a pejska a myšku jsem dostala jako dárek k objednávce. Ještě jsem si ji nevybarvila. 

Dalším dárkem pro tvoření je vystřihovánka vitráž na zavěšení pro menší děti ptáčky v různých barvách a pro velkou Lucinku vystřihovánku vitráž mandalu.

Pro představu hotového výrobku sem dávám fotografie stažené z webu.

V naší rodině se pořád něco tvoří, tak se už těším na radost dětí, která, jak předpokládám, určitě bude.

Tak dnes třeba inspirace pro někoho z vás. Mějte pohodový den.

mamut vychází

z archivu Báry

aneb proboha, přestaňme se brát tak vážně! Svět se kolem nás netočí a vše není jen o nás. 

Původně tady měla být jen upoutávka na novou knihu Báry. 

Báru znáte nejen z rozhovorů, které na blogu byly, ale i z našich různých anabází a storek, které jsme spolu zažily a já o nich napsala.

Proč ten úvod na novou knihu?

Voláme si s Bárou, kdy článek vyjde na Kanál eM a ona najednou povídá, no s tou anotací teda nevím. 

Co se děje?

Upoutávka na knihu je samozřejmě všude a i se zmíněnou anotací, protože kniha už je v prodeji.

Ale prosím tě na facebooku ve skupině začínajících spisovatelů se na mě snesla kritika prostřednictvím děsných komentářů. 

Ne, číst se mi nechtějí. To mám jako tu anotaci stáhnout nebo co?

Ne, v žádném případě! 

No hurá, to je správné slovo. Tak mi řekni některé z komentářů. 

Po shrnutí s ní musím souhlasit, když si povzdechne, kam ten svět proboha spěje.

I já se ptám, kde se proboha bere v lidech ta útočnost, kritika počínání druhých, vztahovačnost, to vymýšlení závěrů a záměrů, které rozhodně nejsou pro mě patrné. Nakonec si komentující otravují život především sami sobě.

Pokud si člověk nedokáže dělat sám ze sebe srandu, tak ať nechá na pokoji ty, co to ale umí. 

A my dvě to umíme, o tom není pochyb. 

Jo, a mamutem se Bára nazvala sama, nikdo z okolí si to dokonce o ní ani nemyslel. Já jsem ji viděla pěkně i v původním těle, ale tohle bylo už v nějakém rozhovoru.

Požádala jsem Báru, aby mi pár komentářů poslala a společně jsme se rozhodly, že o tom napíšu, tak si můžete nakonec udělat úsudek sami. 

Já jsem po nehodě dost ztloustla, z velikosti 36-38 mám 40-42, jsem v cizím těle, a vždy jsme si dělaly s Bárou legraci, že bychom potřebovaly ořezat ten bůček a nikdy mě nenapadlo, že snad toto může být hanění lidí s větší váhou. Naopak, si myslíme, že by byla nuda, kdybychom byli všichni jen štíhlí. 

Kniha není návodem a ani neaspiruje na knihu jak zhubnout. 

Bára:  "Během pár hodin 22 komentářů ve skupině pro začínající spisovatele a básníky, kde by člověk takové jednání zřejmě nečekal. A to četli jen anotaci, co kdyby si přečetli celou knihu? Myslím, že bych skončila na pranýři... já to ale říkala, že můj přiblbý humor nesedne každému...

3 nejhorší

Veronika Trnková
Ufff nie velmi stastny nazov. Tucna zena nie je mamut 🙅♀️ stop fatshaming

Kateřina Slezáková
Se vší úctou, myslím, že takový typ knihy by fungoval lépe v devadesátkách, když bylo ponižování sebe sama ještě v kurzu... 🙂 A to říkám sama jako žena, co zhubla.

Erik Decimus
Kateřina Slezáková Souhlasím. Moje máma /psycholožka/ říká, že dokud budou ženy o sobě mluvit jako o ,,mastodontech '' apod., je úplně jedno, zda budou malé, velké, tlusté, tenké. Dávají tak světu a nám mužům signál, že takové smýšlení je v pořádku. Protože co si budeme namlouvat - pokud mi žena řekne, že je velryba, budu ji takovou navždy vnímat, i když bude vyhublá na kost. Slova mají velkou moc. Ženy si potom stěžují, že je muži hodnotí, a zapomínají, že jsou to jen zrcadlové neurony.

3 nejlepší

Karla Michalíková

Za mě je to naprosto dokonale! At už název, tak trailer knihy. Je to vtipné! Umíte si tak skvěle hrát se slovy! Přesně chápu, co jste názvem myslela a celé to na mě působí tak, že mám okamžitě chuť si knihu koupit. Jste uzasna!🙏

Pavel Polák Běžně se kolem téhle tématicky nepohybuji a ani nezajímám, ale tohle mě doslova zaujalo, jak příjemně a s citem je to psano a pojmenováváno. To plynutí textu je tak přirozené, že se v mžiku ocitám v příběhu a očekávám další a další slůvka a překvapení. Inspirativní prožitek na pár řádcích 🤗💫🌿

Amy Andreas Renzi
Bára Walterová Benešová je to kniha, která osloví ty, kteří se s tímto tématem potýkají. Nebojte se, každá kniha si najde svého čtenáře. Mně se to líbí, název není v ničem hanlivý, je zajímavý a intuitivní. Podle mne trefa do černého.

a jeden negativně pozitivní komentář 

Gratuluju! Další knížka, na kterou se díky téhle skupině vrhnu (😭), ale už jen anotace ve mně vyvolává smíšené pocity. Líbí se mi styl psaní, celková myšlenka, ale musím se zeptat - ta vykukující myšlenka “být tlustý je něco, za co se stydět”, která mi poblikává jak rozbitá siréna, je úmyslná? Občas mi totiž některá spojení evokují strašnou útočnost"

Tak a teď ten článek se zřejmě tolik kontroverzní anotací. No některé věci nikdy nepochopím. Naštěstí. Mějme pěkný den, ať už jsme tlustí (mám se ráda i tak), plnoštíhlí nebo štíhlí. 

Hlavní je se přijmout.

Kniha Od mamuta k modelce právě vychází aneb jak jsem zhubla

Marta Dušková

Regionální spisovatelka Barbora Walterová Benešová vydala svoji šestou knihu s názvem Od mamuta k modelce a zmínka o tomto humoristickém románu již na Kanál eM byla nedávno v rozhovoru se spisovatelkou . 
Po románu Síla naděje, je to druhá kniha, kterou spisovatelka napsala podle skutečnosti nikoliv podle své fantazie.

Je to vlastně deník, který dokumentuje v průběhu několika měsíců autorčinu snahu o změnu životního stylu, kterou dovedla do zdárného konce. A za úspěchem v hubnutí možná stojí i slib o napsání románu, "jak jsem hubla".

Knihu je možné si objednat přímo v nakladatelství Fortuna Libri.

Anotace:

"Roky strávené v obrovském mamutím těle mi zajistily doktorát z výmluv, proč nemohu zhubnout. A přitom funím do kopce jak parní lokomotiva, při natahování punčoch se potím jak po zaběhnutém maratonu a při obouvání se cítím stejně jako potápěči bez dýchacího přístroje.

Pak ale stačil jeden jediný okamžik, jediná vteřina, aby se mi v mozku rozeběhla už dávno zrezivělá kolečka. Moje osobní váha kvílela a prosila, abychom se vážili po jednom. Výhružně na mě blikala třímístným číslem 111 kg! Tak nad takovým číslem by plesali snad jen numerologové.

A tak jsem se rozhodla pohřbít své velrybí tělo do skladiště historie. Neudržitelná situace mě donutila zakleknout na startovní čáru nejnáročnějšího závodu mého života. Shodím 30 kilo a získám Nobelovku v hubnutí!

A přesně v tuhle chvíli začala moje nová doba hubnoucí…"

Další povídání z průběhu hubnutí se můžete přečíst v rozhovoru Já nejsem tlustá, mám jen tlusté vnitřní orgány, kde si můžete prohlédnout i srovnávací fotky.

Seznam dosud vydaných knih Barbory Walterové Benešové:Dívka, která nesměla mít sny - 2015Dívka, která ztratila budoucnost - 2016Došel nám čas - 2018V náruči kanibala - 2019Síla naděje - 2020Od mamuta k modelce - 2021

krása pavučin

Aneb pomíjivá krása. Občas se povede zachytit, ale musí si jí člověk vůbec všimnout. 

Já si všimla v pátek brzo ráno minulý týden a běžela pro foťák, než tu krásnou práci rozfouká vítr. 

Práce je hodná obdivu a jsem ráda, že se mi ji povedlo vyfotit. Za pár hodin už tam nebyla.

Dvě fotky byly na facebooku i s textem: 

Koukám, že někdo pracuje přes noc. Včera to tam nebylo. Krásná práce, i když má jepičí život. 

Dnes tedy "jen" pavučina.

Mějte pěkný den.