zajímavé povídání

Dnes mám pro vás rozhovor, který se jen zdánlivě týká mělnického regionu. Události i zkušenosti jsou však přenosné bez ohledu na místo. 

Velmi příjemný rozhovor, kde jsme se pořád smály, i když to v rozhovoru není vidět. 

Původní záměr tohoto rozhovoru byl hlavně projekt Příběhy našich sousedů, se kterým jsem chtěla seznámit sama sebe i čtenáře. 

Snad vás rozhovor bude zajímat, na fotky milé a příjemné protagonistky, kterou jsem zpovídala, se můžete podívat u rozhovoru na Kanálu eM.

Úvodní fotku jsem si vypůjčila právě z webu www.pribehynasichsousedů.cz. Projekt zaštiťuje nezisková organizace Post Bellum, která stojí i za projektem Paměť národa, kam všechny příběhy pamětníků směřují a je důležité znát minulost nejen z učebnic a knih, ale i z vyprávění konkrétních pamětníků. Je to historie trochu jinak.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

Michaela Slánská: Příběhy našich sousedů mě baví…

Marta Dušková

Dnes bych vám ráda představila mělnickou rodačku Michaelu Slánskou, která je učitelkou na ZŠ Jungmannova. Povídaly jsme si u kávy nejen o škole, ale i o projektu Příběhy našich sousedů, o legionářích, zkrátka o životě.

Míšo, hrála jste si v dětství na školu jako někteří z nás?

Moje mamka a babička jsou učitelky, tak jsem si ráda hrála na učení. Postavila jsem si plyšáky a učila. Na střední škole jsem nechtěla jít ve šlépějích mamky, chtěla jsem se trhnout. Lákalo mě cestování, průvodcovství na zámcích. Tíhla jsem k historii a teprve při studiu na vysoké škole jsem si uvědomila, že bych možná chtěla učit.

Ve čtvrtém ročníku mělnického gymnázia jsem netušila, co bych mohla studovat dál. Inspirovala mě profesorka historie a dějepisu a začala jsem studovat na filosofické fakultě v Ústí nad Labem historii. Ve třetím ročníku jsem dostala nabídku učit na ZŠ Jungmannova a bylo potřeba dodělat si magisterské studium. Obor učitelství a historie. Už pátý rok učím na Jungmannově škole dějepis a nyní i občanskou výchovu, letos poprvé mám historický seminář pro osmý ročník. Učím děti od 6. do 9. třídy a na prvním stupni mám dvě hodiny vlastivědy. Ta práce mě baví a naplňuje.

Hlavně je to kreativní práce.

Přesně tak. Každý den je to naprosto jiné. Někdo má představu, že učitel si udělá jednu přípravu a má hotovo na celý život. Tak to není, každý rok jsou děti jiné, učivo se musí upravovat podle atmosféry ve třídě a přizpůsobovat konkrétním dětem. Práce učitele je náročná, ale mě naplňuje. Pořád jsem ještě relativně mladá, je mi 26 let, tak mám k dětem blízko i věkem.

Jak je to s udržením autority? Jak to zvládáte?

Autoritu si člověk musí zasloužit, nedá se na dětech vynutit. Já jsem spíš ten hodný učitel. Ne, že bychom byli vysloveně kamarádi, ale když děti potřebují poradit nebo se chtějí pobavit, co dělaly o víkendu, ráda si to poslechnu.

Vrátím se k otázce, občas s autoritou bojuju, nemám tolik zkušeností, a ještě hledám ideální styl výuky a komunikace s dětmi. Ale snažím se s dětmi jednat fér, ony pak nebudou mít tendenci mě nerespektovat a neposlouchat. Je to o přístupu. Když jim budu dávat najevo, že jsem nějak nad nimi, povyšovat se, ony mi to budou vracet.

Co spojení online výuka a autorita? Myslím, že je těžké udržet i pozornost.

Online výuka byla hodně náročná. Bylo nás hodně připojených najednou, děti měly vypnuté kamery a mikrofony. Já jsem koukala do monitoru a viděla jenom ikonky dětí, ale neviděla jsem, jestli opravdu na druhé straně sedí. Nebylo ani tak těžké udržet autoritu, jako spíš vědět, jestli vás vůbec poslouchají. Po výuce jsem dávala úkol k tématu hodiny. Jedině tak bylo možné si ověřit jejich přítomnost na hodině a zda si něco z hodiny odnesly. Jsem ráda, že jsme zase v běžném procesu ve škole.

Dá se nějak vysledovat, zda klesla úroveň vzdělání při online výuce?

Pozorujeme ve škole, že si děti odvykly pracovat systematicky, chtěly by si hrát, dělat kvízy, projekty a neudrží tolik pozornost. Jsou unaveny z toho, že musí chodit do školy, doma měly svůj klid. Udělaly si úkoly, kdy potřebovaly. Také pozoruju otrávenost celkově i z toho systému, je doba karantén a nevíte, jestli půjdete druhý den do školy nebo ne.

Záleží to určitě i na rodině.

Ano, úroveň pravděpodobně ani nestoupla ani neklesla. Ale je vidět, kde se rodiče dětem hodně věnovali a naopak nevěnovali. Ale nejde jim to dávat za vinu, museli chodit do práce, nemohli s těmi dětmi trávit doma víc času, věnovat se jim a kontrolovat úkoly. Občas jsme zjistili, že dítě rodičům tvrdí, že na online výuku chodí, ale pětkrát za sebou nebylo připojeno. To se dá samozřejmě dohledat v programu od Microsoft, kdo na online výuce byl. Dá se zjistit, kdo a kdy se připojil, zda na začátku výuky či až na konci. Mnoho rodičů ani nevědělo, že děti na hodiny vůbec nechodí a vlastně lžou.

No byla to hodně těžká doba.

Přesně tak.

Na živo je to jistě lepší, zpětnou vazbu vidíte na obličejích dětí hned. Co váš volný čas?

Ráda čtu od malička. Teď momentálně zkouším naučit se hrát na harmoniku. Mám ráda harmoniku odjakživa. Pořídila jsem si zatím dětskou verzi a snažím se jako samouk něco naučit.

Před tím jste nikdy nehrála?

Ne, byla tam vášeň pro poslech a zazpívat si při harmonice, ale nehrála jsem na ni. Měla jsem a mám k harmonice blízko, tak se to zkouším naučit. Nejdřív na dětskou verzi, později na dospělou, tam je zapotřebí vynaložit sílu. To je teď můj koníček.

A jde to?

Zatím zkouším pomalejší skladby. Jde to pomalu, ale jde. Volný čas ráda trávím procházkami do přírody, jezdím na výlety poznávat nová místa spojená s historií. Letos jsem vyjela na krátkou dovolenou do Kutné Hory. Kutná Hora je krásná a hodně spojená s historií. Hodně času trávím s babičkou, společně si zajedeme na nějaké krásné místo a dáme si třeba něco dobrého k jídlu. V létě trávíme čas u ní na zahradě a grilujeme. Bydlím v paneláku na Slovanech, takže je fajn vypadnout občas na vesnici.

Angažujete se v projektu Příběhy našich sousedů. Můžete projekt přiblížit?

Projekt Příběhy našich sousedů pořádá organizace Post Bellum, která dává dohromady Paměť národa. Už první rok, kdy jsem začala učit, školu kontaktoval pan Šimek, organizátor projektu pro Mělnicko. Nevěděla jsem z počátku, o co jde, ale zaujalo mě to. Musíte dát dohromady tým žáků z 8. a 9. tříd, zpočátku to bylo 6 členů, teď pět. Vybírám do týmu žáky, kteří mají o historii zájem. Je to úplně jiný styl, je to orální historie, povídání s pamětníky, zaznamenávání vzpomínek, zpracovávání, a pamětníků samozřejmě hodně ubývá. Jsem ráda, že něco takového existuje a máme možnost pamětníky z Mělnicka vyzpovídat a zaznamenat jejich příběh. Zúčastnila jsem se s dětmi dvou projektů, letos bude třetí. Poprvé to byl příběh válečného veterána Vojtěcha Cimbolínce, který už není mezi námi, druhý projekt byl před dvěma lety, to už byl covid, ale stihli jsme natočit rozhovor, reportáž s paní Sojkovou, ovšem závěrečná prezentace v mělnickém kulturním domě se už neuskutečnila. 

Koná se vždy v Masarykově kulturním domě, kde se všechny týmy z Mělnicka sejdou a prezentují svůj projekt. V lockdownu proběhla prezentace online formou, a to není ono. Byl problém s kamerou, se zvukem, už tu nemělo tu obvyklou kvalitu a snížila se i úroveň projektu. Paní Sojková krátce potom zemřela, což nás všechny v týmu hodně zasáhlo. Letos je tým většinou z 9. ročníku a setkáme se s pamětnici, která pamatuje jako dítě bombardování Mělníka. Čeká nás setkání, natočení reportáže. 

Vždy si můžeme vybrat diktafon nebo video reportáž, pak se natočí rozhovor, pořídí se fotografie pamětníka a vše se zpracuje do krátkého medailonku asi 5minutového, rozhovor, který trval hodinu, musíme osekat, ale celý příběh je pak na stránkách Příběhy našich sousedů. Medailonek, který se pak pouští na závěrečné prezentaci, trvá jen pět minut.

Je jedno úložiště všech příběhů z celé republiky?

Je jedno velké úložiště Příběhy našich sousedů a tam si pak vyberete konkrétně oblast.

Je to na bázi dobrovolnosti, není to tedy součást výuky.

Je to opravdu dobrovolné a záleží na tom, zda učitel, organizátor ve škole do toho chce jít a dokáže sestavit tým. Jeden rok jsem projekt vypustila, protože jsem neměla žáky, kteří by do toho chtěli jít. Postrádala jsem zájem o historii. Letos je mám a mohou zažít dějepis či historii trochu jinak.

Jak jsou vybírány osobnosti, které oslovíte? V roce se oslovuje jeden?

Mohla bych řídit dva týmy, kdybych měla počet dětí se zájmem o projekt. Ale dva týmy jsou maximum. S výběrem pamětníka pomáhá koordinátor za Mělnicko pan Šimek. Má kontakty a přehled o pamětnících. Na projektu pracujeme od ledna do května, je to vlastně na jedno pololetí.

Projekt na mě působí velmi profesionálně.

Ano, je to dost práce a projekt je zaštítěn organizací Post Bellum. Po natočení audia nahrávky se jede do boleslavského rádia dokončit reportáž. Je tam i krátký vstup v živém vysílání a vedle v místnosti se točí medailonek s pamětníkem. Jsou to sestříhané části z rozhovoru a vstupy žáků, kteří se projektu zúčastnili. Je to zážitek jak pro děti, tak i pro učitele. V rádiu nám pomáhají se se stříháním medailonku, aby kvalita byla na špičkové úrovni. Pak zbývá odprezentovat celý projekt na závěrečné akci v kulturním domě, kde se setkáme s dalšími týmy. Prezentace není soutěžní, děti do projektu nejdou kvůli odměně, ale opravdu je žene nadšení a zájem o historii. Mají úplně jinou motivaci.

Kolik bývá týmů při prezentaci v kulturním domě?

Bývá nás asi pět nebo šest týmů z Mělnicka.

Jste členkou Československé obce legionářské. Mě to překvapilo. Měla jsem představu, že je to záležitost lidí v mém věku, starších.

Přiznám se, že já jsem si taky myslela. že členové jsou bývalí legionáři a partyzáni. Před půl rokem jsem zjistila, že můj pradědeček byl partyzán tady na Mělníku na konci 2. světové války a našla jsem jeho legitimaci i s odznakem. Přátelím se s panem Bubníkem z legionářské obce, a tak jsem mu o tom řekla. Dozvěděla jsem, že to je příležitost stát se členkou obce. Do Československé obce legionářů mohou vstoupit i potomci legionářů a partyzánů. Díky tomu jsem se do obce dostala a už jsem členkou půl roku.

Co členství obnáší?

Jsem pořád čerstvá členka, takže ještě pořádně nevím, co to obnáší. Je možnost se účastnit akcí spojených s legionáři, setkání s významnými osobnostmi, a ti mohou přispět i do výuky, dále možnost exkurzí na místa, která nejsou běžně dostupná. Máme možnost s dětmi každý rok vyjet do Pečkova paláce v Praze, kde bylo za 2. světové války sídlo gestapa a navštívili jsme i další zajímavá místa. Jsem takovou spojkou mezi obcí a školami a žákům se dostává do povědomí historie i tímto zajímavým způsobem.

Děkuji za zajímavé povídání a přeji úspěchy v dalším konání.

konečně změna aneb tulipány s příběhem

Název dnešního příspěvku musím vysvětlit, kdo viděl na facebooku, pochopí. 

Před týdnem jsem dávala fotku prvních letošních tulipánů, které nakupuju s jiným nákupem. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybych opět nedostala barvu, kterou mi přiváželi poslední rok furt. Jako kdyby jiná barva neexistovala, Chtěla bych fialové nebo růžové tulipány, ale je mi jasné, že ty jsou hned pryč a nenarazila jsem na ně často, ani když jsme si nakupovali osobně. 

Tulipány z minulého týdne pořád drží, ale já si objednala další a konečně jsem dostala jinou barvu, červenou. Dnes tedy tulipánový příspěvek. Původně jsem měla připraveno něco úplně jiného, ale včera jsem tulipány fotila a navíc jsou to červené tulipány s malým příběhem, který se k neděli hodí.

Žlutočervené tulipány jsou tedy z minulého týdne.

Ne, že by se mi nelíbily, ale mít je desetkrát za sebou je už fakt nuda.

A tady jsou ze čtvrtka a málem jsem je neměla. Nákup z Tesca přebírá vždy můj muž a málokdy jsem přizvána k nějakému problému či řešení. Ve čtvrtek to zbylo na mě, můj muž musel odjet do Prahy. Obvykle se řidiči moc nemění, takže krásné bylo už přivítání: tak se zase po dlouhé době vidíme. 

Během vyložení nákupu si trochu povídáme o počasí a tak. Nákup složen, zavírám vrátka a jdu vyložit to nejnutnější, co spěchá jako mrazák apod., rychle, abych se mohla vrátit k rozdělanému psaní. 

Nákup už dlouho nekontroluju hned, ale po chvíli si uvědomím, že nemám tulipány. Několikrát prohrabu papírové tašky, jestli někde nezapadly. Vím, že to určitě nebude chyba řidiče, ještě nikdy nic nezapomněl žádný z nich. Pokouším se tedy dovolat na jeho telefon. Po třetím pokusu namlouvám do schránky naléhavý a hlasitý vzkaz: Dušková Cítov nemá tulipány!

Za pět minut přijde sms: dořeším s Tescem a ozvu se. Omlouvám se za komplikace.

Po hodině telefon: budete dnes ještě doma? Přivezu vám ty tulipány, jen nevím přesně kdy.

Ježíš, vykašlete se na to, máte toho hodně. A kde byl vlastně problém?

Tesco dalo tulipány k jinému nákupu. A ještě dnes vám je přivezu.

Právě dorazil můj muž z Prahy a já mu vyprávím tuto malou storku.

Zeptala jsi se, jakou mají barvu? 

Hned vím, co chce říct, no žijeme spolu už dlouho...

No jako kdyby byly zase červenožluté, tak ať je ani nevozí, ať si je vezme domů, ne?

A tady na fotkách uvidíte ty krásné červené tulipány, které jsem málem neměla.

Mějte pohodovou a klidnou neděli.

cestou...

Včera jsme jeli do Lhotky, která je známá krásným skalním bytem. Už jsme tam byli několikrát, skalní obydlí patří mělnickému muzeu a několikrát jsem o něm psala nejen na blogu. Pokud na něj chcete nahlédnout i dovnitř, poprvé jsem o něm psala na blogu tady, Včera to náš cíl nebyl.

Dělala jsem rozhovor s malířem, který bude mít příští týden vernisáž ke své výstavě v muzeu. Určitě tady bude reportáž z výstavy i rozhovor. Bylo to úžasné povídání, tak snad se mi to i zajímavě povede přenést z diktafonu do písemné formy.

Z auta jsem udělala pár záběrů na Mělník ze strany, ze které jsem myslím ještě nikdy nefotila. Nejsou to vůbec dobré fotky, foceno přes sklo, hodně zataženo, mlžný opar a ještě přes mého muže, ale neodolala jsem. Někdy si musím fotit jen tak bez myšlenky na výsledek. Předtím jsem fotila ateliér a malíře a to je kapku stres, protože chcete, aby se fotky povedly. Tak si odpočinu u focení, kdy cvakám jen tak bez myšlení na to, zda to dobře dopadne.

Tak dnes jen tak letem světem, cestou necestou...

Od včerejšího večera opět hrozně fouká, po čtvrtku byla včera malá přestávka. Nemáme tedy u nás nějaké extra škody, jen roztrhanou plachtu ze střechy houpačky, ale stejně je to nepříjemné.

Elektřina nešla ve čtvrtek asi hodinu, takže taky žádné drama. To jsou na tom lidé podstatně hůř.

Sára courá sem tam, pořád se chodí koukat, jestli už je líp. Doběhne domů a hlavičkou potřásá, jako že je tam zima. To umí, ale zahrnula pod tento znak i vítr a déšť. Rozumí těm slovům, ale do znakové řeči si je převedla pod znak zima. Kouká rozčíleně na mě, co já na to, jestli s tím snad něco hodlám, sakra, udělat.

Sárinko, já jsem ti říkala, že je tam veeelikej vítr (případně prší tam apod.), to se nedá nic dělat.

Na chvíli se s mojí odpovědí spokojí, ale za půl hodiny jde zase zkusit, jestli se venku něco změnilo. Když není venku, kouká aspoň v mezipatře z okna, co se tam děje a na dvoře pozoruje, jak se zmítá věšák na prádlo ve větru.

Dnes odpusťte ty nekvalitní fotky, ale ten pohled se mi líbil.

Mějte pohodovou sobotu bez větších škod zaviněných počasím či čímkoliv jiným.

achátová zvonkohra

No, už ji mám doma. Před časem jsem na blogu ukazovala modrou, když jsem byla za dětmi. Zblbla jsem se do ní a koupila jsem si ji taky. Přírodní zvonkohru z achátu a nádherně zvoní, jak s ní pohnete. A prý je to i zdravé, uklidňuje to a zlepšuje náladu, vhodné proti depresi. 

Tak to jsem ještě nezaregistrovala, ale já nejsem možná ten správný vzorek. Ani si nepamatuju, kdy mě přepadl nějaký splín či špatná nálada, naopak každý den je důvod ke smíchu, ani tedy nevím, zda to na mě bude nějak působit. A čemu se doma s mužem smějeme, se někdy ani nedá reprodukovat. Máme rádi černý humor. 

Ale zvonkohru jsme si koupili pro radost, protože nás zaujala u naší Terezy. Ještě nevisí na značce, páč to dorazilo včera, tak jsem zkoušela fotit z různých stran, aby zvonkohra vynikla. A myslím, že se zase bude kvůli umístění otáčet celý barák na jih. Ostatně jako vždy kvůli mnohem menším novinkám, které se u nás objeví.

My máme zvonkohru do zelena a jako dárek k narozeninám pro ...  jsem koupila hnědou. Můžete kouknout na Magii přírody, mají ještě barvu modrou, červenou a růžovou. 

Vybírali jsme spolu s mužem a nedokázali jsme se rozhodnout, zda bude pro nás lepší zelená či hnědá, nakonec se zelená hodí do kuchyně či obýváku, tak máme zelenou. Mají zrovna ve slevě, pokud ji budete chtít také.

Tak dnes tip třeba na dárek či jen tak pro radost.

Mějte pohodový pátek.

jak to máte vy?

Dnes opět trochu osvěty. Snad vám to něco dá jako mně. 

Než jsem se setkala s touto informací, nebo spíše s varováním, myslela jsem si, že minimálně do internetového bankovnictví mám heslo dobře zabezpečené. Skládá se s číslic, velkých a malých písmen. 

Pak jsem narazila na tabulku, kde je přesně zanalyzováno, jak dlouho trvá hackerovi dostat se přes takové heslo a fakt mě to nepotěšilo. Začala jsem se tedy tímto problémem zabývat. 

Článek ještě nevyšel, ale dávám pro vás na blog i se zmíněnou tabulkou. 

A jak to mám s hesly já, se dočtete v mém článku. Ještě informace na závěr, kde je historický doklad o tom, jak dlouho je u nás internet.

Mějte pohodový den a tulipány na úvodní fotce sice nesouvisí s tématem, ale snad trochu potěší.

P.S. Snad se dnes konečně dostanu ke čtení vašich blogů, mám toho teď hodně a nestíhám a chybí mi to.

Jak bezpečné je vaše heslo?

Marta Dušková

Jak dlouho potrvá hackerovi prolomit vaše heslo? Jak důležité je mít bezpečné heslo na svých účtech, je skloňováno ve všech pádech, přesto se s tím ne každý člověk zabývá.

Bezpečné heslo by mělo obsahovat nejméně deset znaků a složeno z čísel, velkých i malých písmen a případně nějakého symbolu. Heslo by nemělo být stejné, jiné heslo do internetového bankovnictví, jiné heslo na sociální sítě, jiné do emailu atd.

Důležité je i mít zapnuto dvoufázové zabezpečení na svých sociálních sítích, což znamená aspoň mít zadán telefon a v případě, že dojde k přihlášení na sociální síť z jiného počítače než obvykle, přijde na telefon uživatele ověřovací kód, který je nutné pro přístup třeba na facebook zadat, jinak bude přístup odepřen.

Rovněž není bezpečné ukládat si hesla v počítači v excelové tabulce, ale více zabezpečit uložením do nějakého trezoru. Lepší zabezpečení zabrání komukoliv k vytvoření třeba fejkového profilu či odcizení účtu na IG.

V příloze viz níže je přiložena tabulka, která byla zveřejněna v rámci projektu Digiskills na facebooku Digiskills | Facebook.

Tři věci, které je možné udělat hned pro bezpečnější pohyb na internetu:
1) Nastavení silnějšího hesla
2) Zapnutí dvoufázového zabezpečení na sociálních sítí
3) Ukládání hesel do trezoru ne do počítače

Jak na to a co dál, je zveřejněno třeba v Digitálním safari Digitální Safari #14: Jak pracuje expert na bezpečnost | Digiskills.cz, kde je možné najít pomoc a radu.

Podle zprávy Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Česká republika slaví v těchto dnech 30 let připojení k internetu.
V tehdejším Československu byla 13. 2. 1992 oficiálně připojena k internetové síti učebna 256 Fakulty elektrotechnické ČVUT. Primárně měl internet sloužit pro přenos informací mezi vědeckými pracovišti a vysokými školami, a to nejen ten český.
Během třiceti let se jeho použití rozšířilo i do běžného života a dnes má internetové připojení podle Českého statistického úřadu 83 % domácností a Česká republika se ve světě řadí na 28. místo v kvalitě digitálního prostředí.

Dnes už si jen málokdo umí představit život bez internetu, je součástí našeho života, ale tím samozřejmě roste i hrozba internetového nebezpečí.

Slovo redaktorky

A jak jsem na tom já? Posledních pár let obstojně, předtím raději nemluvit. Mám celkem složité heslo do internetového bankovnictví, na facebooku mám dvojí zabezpečení atd. Stejná hesla, někdy i uložená trvale mám na e-shopech, kde nakupuju pravidelně např. Tesco, tam mi to nepřijde důležité, pokud někdo chce nakoupit a nákup mi poslat, tak do toho. Platební kartu nemám uloženu vůbec nikde, jaké bývalý bankovní úředník (tedy už je to dávno) nebezpečí znám. Hesla sice nemám uložena v počítači, ale nemám je uložena vlastně nikde. Jsou v mé hlavě, takže při ztrátě paměti jsem víte kde… Ta velmi důležitá hesla si pamatuju. Ostatní a někdy toho využívám ta nedůležitá, získám znovu, pokud jsem je zapomněla.

svět přes objektiv

V pondělí jsem měla jednání v Neratovicích a rovnou jsme se zastavili s mužem na výstavě s názvem Sedmnáct zastavení. K výstavě jsem psala pozvánku a něco nafotila. Všechny fotografie jsou pod sklem, takže nic moc, to je i důvod, proč nejsou fotografie foceny ze předu, ale snad vás malé zastavení na výstavě potěší. Výstava už tady na blogu dlouho nebyla.

Tak pojďte na malou virtuální vernisáž. V magazínu pozvánka vyjde teprve dnes.

Mějte pohodovou středu.

Sedmnáct zastavení aneb svět přes objektiv

Marta Dušková

Sedmnáct zastavení je název výstavy, kterou je možné shlédnout do konce února 2022 ve foyeru a 1. patře Společenského domu v Neratovicích.

Jedná se o soubornou výstavu sedmnácti fotografů, které spojuje neratovický fotoklub. Fotografové se prezentují každý jedním tématem – jeden tvůrce znamená jedno téma. Na výstavě je možné obdivovat motýlí křídla, krajinu, mořský svět, portréty apod.

Jména vystavujících fotografů jsou v tabulce níže.

příběh úřednice z vigvamu

Dnes mám pro vás rozhovor se spisovatelkou, kterou znáte z příspěvků na blogu či možná jste četli i některou z jejich knih. Báře vychází v březnu nová kniha a o té jsme se bavily při rozhovoru a byla to sranda, ostatně kdo znáte naše příběhy, víte, že je vždy. 

Báru jsem k rozhovoru fotila a ona rozdělovala fotky, které budou zveřejněny v magazínu a které mohou být na blog. 

Nakonec něco s Bárou řešíme po telefonu a já na okraj říkám: 

jo, nejlepší fotka je ta původně na blog, kde jsou ti vidět jen oči. 

No vole, teda díky, to si beru fakt osobně.

Ta fotka je skutečně nakonec úvodní. Kniha už je v předprodeji na některých eshopech. 

Tak dnes přeji dobré počtení a pěkný den.

P.S. Jo ten bordel na stole není Bářin. Je to můj stůl a můj bordel a to jsme před focením trochu uklidily.

Barbora Walterová Benešová: Měla jsem pocit, že jsem octla na jiné planetě…

Marta Dušková

Regionální spisovatelce Barboře Walterové Benešové vychází letos její sedmá kniha. Povídaly jsme si u kávy o obsahu, proč byla kniha napsána, čím je inspirována. S Bárou se známe delší dobu, jsme kamarádky a scházíme se často nejen za účelem rozhovoru. Možná tedy to bude trochu jiný rozhovor a budu pokládat otázky, na které většinou odpověď už znám.

V březnu ti vyjde tvoje sedmá kniha, třetí ze života, předtím jsi psala hlavně sci-fi. Jak se jmenuje nová kniha?

Úřednice z vigvamu z cyklu Příběhy moderních neandertálců a pilotním projektem vlastně byl příběh Od mamuta k modelce, který ale do pentalogie nespadá. Úřednice z vigvamu je první kniha z cyklu, z plánované pentalogie, ale nevím, jak to nakonec dopadne, nejspíš každý díl vyjde samostatně. Tento příběh je inspirován mým pracovním životem. V knize popisuji, jak jsem prošla médii jako novinářka, bulvárními časopisy a skončila jsem jako úřednice na městském úřadu a tisková mluvčí. Je to další pokus o humoristický román, takže doufám, že to budou čtenáři brát jako oddech nebo jako útěk před normálními běžnými starostmi, které zažívají.

Co tě inspirovalo k napsání téhle knihy?

Před třemi lety jsem začala pracovat na městském úřadu, kam jsem se dostala spíš asi náhodou. Dostala jsem nabídku na zástup za mateřskou dovolenou jako tisková mluvčí a jako redaktorka zpravodaje Mělnická radnice. To mě zaujalo, to jsem chtěla dělat. Jenomže k tomu byla přidružena ještě funkce vedoucí kanceláře vedení úřadu, což je vyloženě úřednická funkce a já jsem nikdy nebyla úředník a asi nikdy nebudu, tak jsem před těmi třemi lety měla pocit, že jsem vystoupila z vesmírné lodi na jiné planetě. Měla jsem dojem, že ta úřednická „rasa“ je úplně něco jiného, než na co jsem byla zvyklá ze soukromých sektorů, obzvlášť z novin. Na úřadu funguje všechno jinak, má to přesně daná a striktní pravidla, otázka je, co je lepší.

To jsou samé směrnice, metodiky, nařízení, vyhlášky, tak to byl pro mě úplně jiný svět. Nicméně zjistila jsem, že úředník je taky jenom člověk a nejsou všichni takoví, jak na většinu z nás někdy působí. Nejsou zkrátka úplně oblíbení a z některých se vyklubali neuvěřitelní lidé, a především mají velkou výhodu, jsou mnohdy pracovitější, schopnější, zodpovědnější, mají větší rozhled než ti, kteří prošli jen soukromým sektorem. Ti lidé jsou prostě jiní. Tak jako se lidé dívají jinak na učitele, je to na nich v tom životě vidět, tak se i jinak dívají na úředníky.

Takže nový život v zaměstnání tě inspiroval k psaní. Možná si to měla trochu i jako ventil, ne?

Určitě. Byla jsem opravdu ze začátku z toho dost nesvá. A na úřadě nebyli určitě zvyklí na můj způsob jednání, protože všechno je hodně komisní, dávají si pozor, aby neřekli něco navíc. Já mluvím, tak jak myslím, tak jak mi huba narostla, většinou dřív mluvím, než myslím, jak tady podotýkáš, tak mě překvapilo, že lidé okolo taky umí žít. Byť je ta práce v soukromém životě hodně ovlivňuje, ostatně jako každého z nás, nakonec mě překvapili.

Takže píšeš o nich?

Píšu víceméně svoje zážitky z úřadu, je to inspirováno tím, co jsem prožila na úřadu, dá se to brát jako vyprávění o jiném světě, ať už jsou to noviny nebo úřednická práce.

Kdy jsi začala psát tuhle knihu a jak dlouho jsi ji psala?

Začala jsem tohle téma psát tak před dvěma lety, a když jsem knihu dopsala a odeslala do nakladatelství a začala se připravovat k vydání, tak teprve to začalo mít grády. Odehrála se spousta věcí, humorných situací, nerozebírám rozhodně politické zákulisí, o kterém toho ani stejně moc nevím. To není mým cílem. Mým cílem je pobavit, takže spousta věcí se odehrála i po odevzdání knihy, možná že by stálo za to napsat i druhý díl.

Ale ty máš rozepsané ještě další knihy, které si původně plánovala do pentalogie, ale ty už se netýkají tvojí práce.

Ty už se netýkají práce, ale každá ta kniha je zaměřená tematicky, všechny mají společný humor, nic vážného, žádné drama. Pokus o humoristický román a další díl, který už je také v nakladatelství a je v přípravě na pozdější vydání, jsem věnovala svému manželovi, protože to je taky mimozemšťan, ten je také z jiné planety, potom jsem další knihu věnovala svému dětství a dětství svých dětí. Jeden díl matka a dcera. Další díl je věnován mojí tchýni, která už není mezi námi. A samozřejmě i svoji farmářskou éru jsem se rozhodla zvěčnit, ale tam jsem teprve na začátku.

Já jsem si myslela, že ti vychází jedna kniha ročně. Je to tak?

Zatím ano. Ale mým cílem po domluvě s nakladatelstvím je vydání dvou knih ročně. Což se mi možná letos poprvé splní. Možná, není to jisté.

Kdy píšeš? Kdysi jsme se spolu bavily, že sis musela určit na psaní přesný čas, prostě pravidelný režim, protože jinak by ses k tomu psaní vůbec nedostala.

Určila jsem si půl hodiny denně, který budu věnovat knihám ve všední den, což se samozřejmě načítá. Ale poslední dobou se přiznám, posledních pár měsíců jsem neměla čas na psaní vůbec. Víceméně jsem nenapsala vůbec nic. Pracovně jsem toho měla hodně. Ale teď se mi snad zase podaří do toho vklouznout a začít se psaní věnovat pravidelně.

Lepší je pro tebe ranní psaní nebo píšeš raději večer?

Rozhodně ráno mi to víc myslí.

Ještě bych chtěla dodat, že z právě vycházejí knihy už jsem nějaké úryvky zveřejnila a někteří čtenáři mají pocit, že se snažím úředníky urážet. Já bych chtěla zdůraznit, že v žádném případě není mým cílem někoho zesměšnit nebo dokonce urážet, ale dělám si z nich legraci, protože je mám ráda, ostatně tak jako si dělám legraci sama ze sebe. Nemá to jiný účel, než pobavit a ukázat ten úřednický svět trochu jinak, než jej známe při běžném pohledu.

Takže teď dopisuješ poslední díl pentalogie?

Ne, já je píšu na přeskáčku. Většinou je to tak, že se něco stane a mám pocit, že je potřeba si toto zaznamenat, takže do které té knihy to tematicky zapadá, tam dopisuju.

Kolik máš tedy v tomto okamžiku rozepsaných knih?

Celkem? Dejme tomu asi pět. Víš co, já mám nápad na knihu, který mi přijde skvělý, tak ho rozepíšu, napíšu prvních deset stránek a zjistím, že mě to vůbec nebaví, že je to blbý, ale nevyhodím to. Třeba někdy budu mít chuť se k tomu vrátit. Takže mám třeba některé knihy rozepsané roky.

Baru, děkuji za rozhovor a přeji ti, ať máš čas na psaní. A sejdeme se možná ještě letos u další tvojí knihy.

Anotace z knihy Úřednice z vigvamu

Čím si indiánská rodina v jednom zapadlém vigvamu vysloužila, že je terorizuje mladičký Splašený kojot? Proč by měl ranní budíček troubit zrovna Velký medvěd? Co všechno se ještě musí náčelník Poslední mohykán naučit, aby dokázal uspět při lovu za potravou? Proč se Rozbité koleno provdala zrovna za mimozemšťana? Kolik zaklepání na okno dokáže ještě vydržet Odbojná liška? K čemu jsou dobrá tygří lejna? Kdo obdržel nevoňavý balíček? A jaká místa radnice v sobě skrývají děsivá tajemství? Veselý román, jehož jedinou úlohou je vytrhnout čtenáře ze všedních dní a vykouzlit jim úsměv na tváři. S humorem jde totiž všechno lépe a smích nám všem prodlužuje život.