den mě oslepí...

foto Tereza Veselá

O projektu Kolektivu Nesladím Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje jsem už tady psala. Sebevražda pořád patří ve společnosti k tabu a počet sebevražd se zvýšil v době pandemie 2020 třikrát. A právě tomuhle tématu se věnuje zmíněný projekt, který je pro mě zajímavý ještě i osobně, protože na něm pracovaly naše tři děti, Jakub vývoj aplikace, Linda režie, Tereza fotografie. 

Tento smysluplný a zajímavý projekt, který vznikl ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví, se představí opět nebo je možné jej zažít v únoru na festivalu o duševním zdraví a mysli Na hlavu. 

Kolektiv Nesladim:

„Je to přece příjemný, když se někdo zeptá, co si přejete. Mně se na to dlouho nikdo nezeptal. Jakoby se lidi tý otázky báli. Nebo toho, co by se mohli dozvědět. Spíš asi toho. Já si přeju... tady s váma chvíli sedět. Mezi lidma, co neuhejbaj pohledem. U nás v baráku se zavřou všechny dveře, jen co otevřu ty svoje. Zavíraj se od tý doby co jsem pověsila to parte. Já vím. To se neposlouchá lehce. Ale je třeba o tom mluvit. Jenomže oni prostě jen zavřou dveře a i za nima raději šeptaj. Jak se mám, na to se mě už dlouho nikdo nezeptal.“

Audio-procházka Den mě oslepí, večer utiší vám přiblíží pocity a myšlenky lidí se sebevražednými rozlady či pozůstalých po úmrtí sebevraždou. Ve druhé části se uskuteční společné setkání diváků a debata s tvůrci za účasti Alexandra Kasala, vedoucího pracovní skupiny Výzkum a prevence sebevražd.

Vstupenky zakoupíte na https://festivalnahlavu.cz/.../den-me-oslepi-vecer-utisi.../

Dnes seznámení, asi těžko se někdo z vás této audio procházky zúčastní, protože je v Praze.

Je to těžké téma a ne každý ho ustojí, nicméně je to bohužel součást života a o tématu je nutné hovořit a upozorňovat na něj. Možná budeme přinejmenším všímavější k okolí

Mějte klidný den.

zapomenuté verše

Náhodou jsem narazila na facebooku u mého známého na vzpomínku, která mi připomněla verše, které jsem moc ráda kdysi recitovala a ráda jsem si je připomněla. 10. února 1837 zemřel na následky zranění v souboji romantický básník Alexandr Sergejevič Puškin. Odkládám si na blog jeho verše, které ještě dnes částečně umím nazpaměť. Kdo byste nepoznali, je to Evžen Oněgin Dopis Taťány. 

Já píši vám – co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo sice

mne pohrdáním trestati,

leč ještě věřím, nešťastnice,

že mne váš milosrdný soud

nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;

a věřte: nebyl byste znal

nikdy můj ostýchavý žal,

kdybych jen stín naděje měla,

že třeba jednou za týden

vás u nás na vsi uzřím jen,

abych vám slůvko mohla říci

a v duchu vaši tvář a hlas

než znovu navštívíte nás,

dnem nocí abych mohla stříci…

Však řekli, že jste samotář...

Tak to je dnešní malá chvilka poezie.

Mějte poetický den.

jaký je dnes den?

Kdo si myslí, že připomínám Valentýna, tak bude zklamán. Ten myslím není zapotřebí připomínat, páč jeho všude plno. 

Dnes je Mezinárodní den darování knih, který probíhá po celém světě od roku 2012. O tomto dni jsem myslím psala už vloni. Moc hezký projekt.

Mějte pohodový den.

Mezinárodní den darování knih je právě dnes

Marta Dušková

Dnes 14. února není jen Valentýn, ale i Mezinárodní den darování knih, který probíhá po celém světě od roku 2012. Cílem dne, jak sám název napovídá, je darovat knihu.

Je zaměřen především na děti a na budování jejich vztahu ke čtení. Kdo má chuť knihu darovat, nejsou žádná pravidla. Knihu je možné darovat dítěti ve svém okolí, donést knihu do čekárny nebo věnovat na dobročinné účely, či je možné knihu darovat do dětských domovů, nemocničních oddělení, nízkoprahových zařízení. Do akce se každoročně zapojují i některé knihovny, kam je možné knihy také věnovat.

Kniha nemusí být nová, může být použitá, která třeba už knihovně zabírá místo a někomu ještě udělá radost.

K akci se připojila velmi originálním způsobem i Městská knihovna Kralupy nad Vltavou: „V úterý 14. února je kromě svátku svatého Valentýna také Mezinárodní den darování knih. Kralupská knihovna se k akci připojuje. Na několika místech v Kralupech budete moci už dnes najít balíček s dětskou knihou či knihou pro dospělého čtenáře. Nalezenou knihu si můžete ponechat nebo darováním udělat radost někomu jinému. Smyslem akce je poukázat na to, že lidé mají doma knihy, které již nechtějí, a mohou je tak poskytnout někomu, kdo by si je rád přečetl. Dále také připomenout, že všude kolem nás je spousta míst, kde by knihy udělaly radost, a přesto tam chybí. Mezinárodní den darování knih myslí především na děti a na budování jejich vztahu ke čtení. Kralupská městská knihovna ale nezapomíná ani na dospělé čtenáře“.

Kdo se nestihne zapojit do tohoto smysluplného projektu dnes, není důvod proč knihu někomu nedarovat v jiné dny.

slunce opět vyjde...

Dnešní téma by se mohla zdát nezajímavé vzhledem k mému věku, kdy už se mě netýká. Článek, který jsem napsala, vyšel už před týdnem a já jsem zvažovala, zda jej na blog dát či nikoliv. 

Nakonec jsem se rozhodla, že sem vlastně jako osvěta patří. I když se netýká nás samotných, může se týkat někoho okolo nás. Téma je pořád tabu a kdo neprožil, jen stěží uvěří. Pokud vás téma o poporodní depresi zaujme, budu ráda. A je hlavně o tom, kde hledat pomoc. Dnešní název příspěvku znamená, že je pořád naděje. Slunce opět vyjde.

Pohodový vstup do nového týdne.

Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle aneb další tabu

Marta Dušková

Téma, o kterém se otevřeně nemluví, téma, které je pořád víceméně tabu. Ženy v těhotenství a po porodu zažívají psychosociální stress, kdo to nezažil, jen těžko uvěří. To je možná důvod, proč se o tom veřejně moc nemluví.

Národní ústav duševního zdraví se věnuje duševnímu zdraví v rámci svých projektů. Jedním z projektů je Perinatal. Perinatální období z psychického pohledu je doba od počátku těhotenství do jednoho roku dítěte. U maminek se objevují ve zvýšené míře psychické potíže, o kterých nehovoří, protože mají dojem, že jsou jediné, kdo situaci nezvládají. Předpokládají, že se jim děje něco ojedinělého a nepatřičného.

V České republice zatím neexistuje systematická péče o ženy s psychickými problémy v těhotenství nebo po porodu, jako je známá například z Velké Británie či Austrálie.

Projekt Národního ústavu duševního zdraví probíhá již ve 20 vybraných gynekologických ordinacích ve třech krajích – v Praze, ve Středočeském a Olomouckém kraji, kde je poskytována prvotní pomoc a poté napojují ženy na další odbornou péči.

Až 75 % žen nevyhledává v případě psychických potíží žádnou pomoc a po dlouhé měsíce strádají a bojí se svěřit se svými pocity. Včasná pomoc může ušetřit stovky hodin trápení, které může matka věnovat dětem pro jejich zdárný duševní vývoj. Psychická pohoda maminky je nepostradatelná pro správný duševní vývoj dítěte.

Nejčastější mateřské psychické obtíže zahrnují úzkost, vtíravé myšlenky, ztráta radosti, vyčerpanost, pochyby. Je nutné vyhledat včas pomoc.

Kde vyhledat pomoc a veškeré informace k projektu Národního ústavu duševního zdraví jsou k dispozici tady Pomáháme ženám, které zažívají psychosociální stres v těhotenství nebo po porodu | Perinatal.

Informace k dalším projektům NUDZ, kam patří například prevence sebevražd, jsou zveřejněny na webových stránkách www.nudz.cz — Národní ústav duševního zdraví. Problematikou se zabývá i nezisková organizace https://www.usmevmamy.cz.

Slovo redaktorky

Musím říct, že jako matka tří dnes už dospělých dětí rozumím tématu, o kterém píšu, velmi dobře. Prožila jsem tři těhotenství a tři porody. A psychické problémy mě potkaly velmi neočekávaně po třetím porodu, kdy s tím naprosto nepočítáte. Proč jsem měla úzkost a pochyby? Už jsem zkušenosti měla, věděla jsem jak na to, panebože bylo to moje třetí dítě. Ale to prostě neovlivníte, nemůžete si přikázat, mozek prostě funguje trochu jinak. Naštěstí to u mě trvalo jen v šestinedělí. Psychické problémy žen nejsou tedy jen výsadou prvorodiček. Vyhledejte pomoc, která se nabízí. Nejste v tom sami.

tak pojďte dál

V úterý jsem navštívila kostelík v Libiši, který jsem si vybrala pro reportáž a i sama jsem si chtěla prohlédnout nástěnné malby, které jsou rozsahem a kvalitou jedny z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších ve střední Evropě. Do té doby jsem je znala jen z fotografií. Psala jsem samozřejmě článek, takže už nebudu zacházet do podrobností. Fotila jsem jen vevnitř, zvenku není kostel tak zajímavý, navíc se špatně fotil.

Tak dnes nahlédneme do 14. století.

Mějte klidnou neděli.

Malé nahlédnutí do historie aneb co nám zanechali naši předkové

Marta Dušková

Kostel sv. Jakuba Většího se nachází v obci Libiš a jedná se o malou gotickou stavbu z konce 14. století. Je to jednolodní stavba, která připomíná spíše kapli. Krátce po výstavbě byly vytvořeny nástěnné malby, které v 15. století během husitských válek, kdy byly pleněny křesťanské kostely, a tedy i libišský kostel, byly zamalovány. To jim pravděpodobně pomohlo přežít až do současnosti.

Při vstupu do kostela dýchne na návštěvníka dávná historie a nástěnné malby, některé hodně výrazné, některé méně, ale pořád krásné, jsou hodné obdivu. Kostel slouží nejen k církevním službám, jako jsou bohoslužby, křty, uzavření manželství, ale otvírá se i civilnímu životu. Jsou zde pořádány prohlídky, koncerty či exkurze pro školy. Kostel se začal veřejnosti otvírat před třemi lety.

Historií kostela sv. Jakuba Většího provádí Marta Doležalová, která se o kostel stará, a jeho historii zná téměř dokonale. I když, jak sama říká, je tam spoustu tajemných a dosud neobjevených věcí.

„Fresky poprvé objevil restaurátor Čila a restauroval je v roce 1941. Další restaurování proběhlo někdy v roce 1995 a poslední restaurování bylo nutné v roce 2002 po povodních. Na stěnách je vidět, kam až voda zasahala. A svatý Kryštof, který je zde vyobrazen, jak nese Ježíška na rameni přes řeku Jordán, vlastně šlapal skutečně ve vodě, protože voda sahala právě až do úrovně jeho nohou. Proto se už nedochovaly okolo něj namalovaní vodní živočichové. Ještě na fotografiích z 50. let jsou živočichové dobře viditelní. Malby se ale dochovaly vzhledem k jejich vzniku na konci 14. století v dobré kvalitě. Naši předci to uměli“, se zaujetím vypráví Marta Doležalová.

Malby svým rozsahem a kvalitou jsou jedny z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších ve střední Evropě. „Minulý rok nás navštívilo okolo 750 návštěvníků během adventu až do Silvestra. A taky jsme tady měli 150 dětí ze základní školy v jeden den, takže zájem o historii kostela je celkem velká. Vymysleli jsme i program, trochu jako detektivní hru, kdy měly děti za úkol spočítat ďábly a ďáblovy pomocníky. A mohly k tomu používat mobily, kterými podsvěcovaly malby a ty byly více viditelné. Z tohoto důvodu doporučuji návštěvníkům vzít si s sebou baterku. Když podsvítíte pod určitým úhlem fresku nebo třeba i vrypy, kde jsou různé symboly, tak se odrývají a jsou více viditelné. A děti pátráním objevovaly historii v jiném kontextu. Letos se opět otvíráme školám, v dubnu budeme pořádat koncert vokálního souboru Ensemble Hilaris, v červnu se otevřeme Noci kostelů“, dodává Marta Doležalová.

Podrobné informace k historii kostela je možné získat při osobní návštěvě a poslechnout si zajímavé vyprávění průvodkyně Marty Doležalové či na webových stránkách kostela Kostel sv. Jakuba Většího v obci Libiš (kostel-sv-jakuba-vetsiho-v-obci-libis.cz). Na facebooku Kostel sv. Jakuba Většího - oficiální profil | Facebook jsou prezentovány pořádané akce.

O kostele sv. Jakuba Většího vyšla i publikace Vejdi poutníče autora Ondřeje Faktora.

jak jste na tom?

Mám dojem, že o vhodných a nevhodných heslech jsem už na blogu psala. A přestože se opakují varování týkající se bezpečnosti hesel z různých stran, nic se nezměnilo. 

Víte, jaká jsou nejpoužívanější hesla roku 2022? 

123456, maminka a beruška. Tak to je nejen v době internetových podvodů opravdu nebezpečné heslo.

Společnost NordPass pravidelně zveřejňuje seznam nejčastěji používaných hesel a vychází přitom z uniklých dat. V tabulce níže je také zaznamenáno, jak dlouho trvá prolomení hesla a kolikrát bylo použito ve sledovaných zemích.

Česká republika je mezi padesáti analyzovanými zeměmi na 2. místě v počtu uniklých hesel na jednoho obyvatele. 

Pokud si chcete přečíst víc, můžete tady.

Dnes jen taková rychlá zajímavost. Tedy aspoň mě to zaujalo.

Já používám vícero hesel. Méně složitá do obchodů, kde je heslo vyžadováno. Tesco, Eva apod. Pokud toto heslo někdo prolomí a nakoupí, tak to přijde na mou adresu, tak je mi to jedno. Ale stejně i tak toto heslo obsahuje písmena a minimálně dvě číslice. Pak mám složitější hesla, kde jsou malá a velká písmena a tak čtyři číslice, která se mnou vůbec nesouvisí. A všechna hesla jsou devítimístná.

Mějte pohodovou sobotu.

P.S Použité fotografie jsou z webu viz odkaz.

jako "královna"

nebo spíš jako klíště... Sára teď v zimě chodí málo ven. Sice čeká, až jí otevřu dveře, ale pak se postaví mezi ně, zadek doma, hlava venku a vydrží tak pár minut, pak zacouvá domů a podívá se na mě, potřese hlavičkou, jako že je tam zima. Budu prostě doma. 

Ráno ví, že pracuju, tak se uloží buď na židli proti mě hned u stolu nebo na židli u piana a je v klidu, jen mě pozoruje nebo spí. 

Problém nastává odpoledne. Sára se prostě nudí. Pokud něco děláme, je to v pořádku. Dělá všechno s námi. Mého muže, jakmile vidí, že bere dózu a jde krmit ptáčky, hned jej doprovází. Ano, čtete dobře. Musí s páníčkem nakrmit ptáčky, a pak čeká, až přiletí. Naštěstí už naši návštěvníci pochopili, že je na zahradě malý "predátor", tak se vrací, až vidí, že je klid.

A odpoledne to začíná. Jako malé dítě. Přijde za mnou k počítači a fňuká. Říkám, ty chceš papat? Pohodí hlavou a kráčí přede mnou. Ovšem ne do kuchyně, ale rychle odbočí do naší tělocvičny, která je zároveň galerií i příležitostnou ložnicí a částečně pracovna mého muže. Podívá se na mě a pak na záda mého muže a já už vím, co to znamená. Žaluje, že si s ní nikdo nehraje. Sama se nezabaví, ale hrát si s udičkou s peřím chce. Když řeknu, ty si chceš hrát, okamžitě radostně vyskočí vysoko do výšky v odpověď. A tak si někdo z nás prostě s ní musí hrát aspoň půl hodiny. Někdy můj muž, někdy já.

Minule si hrála s mým mužem, který se uprostřed hry zvedl a odešel pro něco do kuchyně. Dlouho se nevracel a za chvíli vidí, jak Sára vkráčí do kuchyně a táhne s sebou tu udičku a položí ji před něj.

Ještě jsme si přece nedohráli, ne?!

Naše povídání během dne o aktuální situaci, politice a novinkách je přerušeno každou chvíli otázkami kde je Sára? proč zase fňuká? dal/a jsi ji najíst? Celý den se vlastně točí kolem ní. Máme prostě doma malé mimino. Sice velmi hodné, ale hodně rozmazlené. Kdopak asi za to může...

A tak si tady žijeme, pokud zrovna někam nevyjíždíme. Na to si už Sára zvykla, jen jí musím říct, že přijdu za Sárinkou brzy, pak je v klidu a má velkou radost, když se vrátíme.

I když je zrovna venku, když odjíždíme, vždy jde domů a tam na nás čeká. Jen ve středu, kdy bylo celkem teplo, zůstala venku. A jakmile přijíždíme, opatrně otevírám vrátka, protože vím, že může čekat za nimi. A taky že jo. Pozdravíme se, Sára se začne protahovat a pak válet přede mnou na zemi. To je projev radosti z mého návratu místo vrtění ocásku.

A mohla bych ještě dlouho vyprávět, prostě žijeme u své kočky.

Vyfotit ji nějak nestíhám, tak jsem brzo ráno musela použít blesk, abych vůbec nějaké fotky měla. Nejsou teda nic moc.

Mějte klidný pátek.