nebo spíš jako klíště... Sára teď v zimě chodí málo ven. Sice čeká, až jí otevřu dveře, ale pak se postaví mezi ně, zadek doma, hlava venku a vydrží tak pár minut, pak zacouvá domů a podívá se na mě, potřese hlavičkou, jako že je tam zima. Budu prostě doma.
Ráno ví, že pracuju, tak se uloží buď na židli proti mě hned u stolu nebo na židli u piana a je v klidu, jen mě pozoruje nebo spí.
Problém nastává odpoledne. Sára se prostě nudí. Pokud něco děláme, je to v pořádku. Dělá všechno s námi. Mého muže, jakmile vidí, že bere dózu a jde krmit ptáčky, hned jej doprovází. Ano, čtete dobře. Musí s páníčkem nakrmit ptáčky, a pak čeká, až přiletí. Naštěstí už naši návštěvníci pochopili, že je na zahradě malý "predátor", tak se vrací, až vidí, že je klid.
A odpoledne to začíná. Jako malé dítě. Přijde za mnou k počítači a fňuká. Říkám, ty chceš papat? Pohodí hlavou a kráčí přede mnou. Ovšem ne do kuchyně, ale rychle odbočí do naší tělocvičny, která je zároveň galerií i příležitostnou ložnicí a částečně pracovna mého muže. Podívá se na mě a pak na záda mého muže a já už vím, co to znamená. Žaluje, že si s ní nikdo nehraje. Sama se nezabaví, ale hrát si s udičkou s peřím chce. Když řeknu, ty si chceš hrát, okamžitě radostně vyskočí vysoko do výšky v odpověď. A tak si někdo z nás prostě s ní musí hrát aspoň půl hodiny. Někdy můj muž, někdy já.
Minule si hrála s mým mužem, který se uprostřed hry zvedl a odešel pro něco do kuchyně. Dlouho se nevracel a za chvíli vidí, jak Sára vkráčí do kuchyně a táhne s sebou tu udičku a položí ji před něj.
Ještě jsme si přece nedohráli, ne?!
Naše povídání během dne o aktuální situaci, politice a novinkách je přerušeno každou chvíli otázkami kde je Sára? proč zase fňuká? dal/a jsi ji najíst? Celý den se vlastně točí kolem ní. Máme prostě doma malé mimino. Sice velmi hodné, ale hodně rozmazlené. Kdopak asi za to může...
A tak si tady žijeme, pokud zrovna někam nevyjíždíme. Na to si už Sára zvykla, jen jí musím říct, že přijdu za Sárinkou brzy, pak je v klidu a má velkou radost, když se vrátíme.
I když je zrovna venku, když odjíždíme, vždy jde domů a tam na nás čeká. Jen ve středu, kdy bylo celkem teplo, zůstala venku. A jakmile přijíždíme, opatrně otevírám vrátka, protože vím, že může čekat za nimi. A taky že jo. Pozdravíme se, Sára se začne protahovat a pak válet přede mnou na zemi. To je projev radosti z mého návratu místo vrtění ocásku.
A mohla bych ještě dlouho vyprávět, prostě žijeme u své kočky.
Vyfotit ji nějak nestíhám, tak jsem brzo ráno musela použít blesk, abych vůbec nějaké fotky měla. Nejsou teda nic moc.
Mějte klidný pátek.