Pamatuju. Byl to takový minimalistický portrét podle Picassa, toho jsem vždycky milovala. Měla jsem ráda jednoduché abstrakce, které obsahují různé pohledy najednou. Tak jsem namalovala ženu, převládala tam modrá barva a ten jsem milovala. Darovala jsem jej mému švagrovi, protože se mu hrozně líbil. A to byl můj první nebo jeden z prvních obrazů. Pak jsem malovala kopec a na něm stáli dva lidé a koukali do krajiny. Po čase mi syn zaplatil jednodenní kurz v Liberci a tam jsem namalovala podle fotografie velké oko. To oko bylo ptačí, ale to nebylo hned k poznání, a já jsem ho za ty dvě hodiny namalovala. Když přišla lektorka a kontrolovala naše výtvory, tak jsem ho dala vedle té pohlednice a můžu říct, že to bylo skoro stejné. Jen ten pohled byl malinko jiný, protože to přesně nenamalujete. Mám ho vystavený doma, ten si hlídám, ten nikomu nedám.
Ano, mám to tak. Když namaluju nový obraz a mám pocit, že se mi povedl, tak mám v kuchyni takový pult, tam si obraz vystavím a musím se na něj dívat. A musím se na něj dívat třeba měsíc nebo než namaluju něco jiného, já si ten obraz musím prostě zažít. Teprve pak jsem schopná ho uklidit. Na výstavě při pouti jsem měla vystavený obraz Tajemná dívka, o kterém jsem si původně řekla, že ho nikomu nedám. Měla jsem jej pověšený v domě a milovala jsem ho. A manžel říká, dej ho na výstavu, namaluješ si něco jiného. Utěšovala jsem se, že se za ty prachy neprodá a já si ho vrátím domů. On se na výstavě prodal. No tak je hold pryč a já se budu snažit namalovat si zase něco podobného.
Pamatujete si na první obraz, který jste prodala?
To ne, to nebylo pro mě důležité.
To chápu, malujete pro radost a peníze jsou podružné.
No, všechno je hodně drahé, plátna i barvy, ale co vydělám, tak jde vlastně zpět, to do tvoření vrazím zpátky. Já si koupím deset velkých pláten a jedno stojí 600-700 korun. Do toho barvy a já potřebuju hodně barev, štětce atd. a závěrečné laky apod.
A jak dlouho malujete? Kolik let?
Sedm, osm.
A předtím jste nikdy nemalovala? Ani jako dítě? Kromě výtvarky na škole samozřejmě.
Jako dítě jsem malovala ráda a malovala jsem ve škole. Měla jsem i obrázky vystaveny na chodbě. Později jsem blízko školy jezdila k zubařce a jednou mi to nedalo a řekla jsem si, že se podívám do té staré budovy. K mému překvapení tam obrázky ještě visely, nejen moje, ale i ostatní.
Tak to je hezké.
Do 18 let jsem hrála na klavír, vlastně od 6 let, k umění jsem nějak tíhla vždycky. Hrála jsem docela dobře, ale pak se piano doma porouchalo a nekoupilo se už jiné. Dnes už nezahraju nic. Člověk zapomene. Ale syna jsem dala do hudební třídy, takže zpíval ve sboru Vrabčáci z Jablonce, jezdili po celém světě a hrál na piano. Chtěla jsem ho dát na housle a paní učitelka mi to rozmluvila s tím, že syn je moc temperamentní a u houslí nevydrží. A hraje dodnes.
Začala jste se tedy výtvarně vyjadřovat prostřednictvím abstrakce.
Ano, začínala jsem abstrakcí, pak květiny, bílé vlčí máky, sestra už má ode mě čtyři obrazy, které jí doma visí a moc se hodí do interiéru. Obraz nemusí být dokonalý. Teď jsem přešla na postavičky, minimalistický styl, ale portréty neumím. Ani jsem to nikdy nezkoušela a neláká mě to, to je na mě moc piplačka, já mám ráda šup šup a je hotovo. Já si potřebuji sednout k malování v šest večer a skončit ve čtyři ráno. To je moje, ale musí být hotovo. Lidi se mě někdy ptají, jak dlouho dělám ten obraz. To se ale takhle nedá říct.
Teď ještě něco o Vás. Jak dlouho bydlíte v Chorušicích?
Dvacet let. Předtím jsme bydleli v Jablonci. V Chorušicích bydlela babička s dědou a děda tam měl kovárnu, tak to byl velký dům. Vykoupili jsme jej od dalších spolumajitelů. Vždycky jsme toužili mít nějakou chalupu. A pak jsme tam tak stáli a říkali jsme si, co s tím budeme dělat. Bylo to samozřejmě už vybydlené. Já říkám, tak trošku natřeme ta okna a budeme sem jezdit jako na chalupu. Můj muž se smál a říkal mi, ty ses zbláznila. To nejde. To je barák, to není chalupa. A tak jsme začali budovat a já tomu nevěřila, že se budeme někdy stěhovat do Chorušic a je pravda, že mě to ani nelákalo. Dnes se mi tady krásně bydlí, mám to tady ráda a už odsud nikam nepůjdu. I když maluju doma v kuchyni, mám v Chorušicích pronajatý prostor, místnost, kterou využívám jako ateliér. Mám tam pověšené svoje obrazy, protože domů už bych se s nimi nevešla.
Marcela Kozáková, jak sama říká, maluje nejraději ve chvílích klidu a pohody. Největší radost má, když maluje obraz, který se líbí jí i ostatním. A obrazy se líbí.
Mně nezbývá než poděkovat za milé setkání a příjemné povídání a popřát hodně nápadů a kreativních chvil.
Fotografie archiv redaktorky – výstava v Chorušicích.
