hurá na Paříž (3. část)

Dnes mám narozeniny. Normálně svůj věk neřeším, a moje narozeniny si myslím, že má slavit moje matka, to jsem pochopila po svých třech porodech, ale narozeniny v Paříži prožívám poprvé. Mám slíbeno poznat bleší trh, čeká nás návštěva Notre Dame, který jsem viděla jen zvenčí a večer narozeninová večeře ve francouzské restauraci. Ano, bude to hezký den.

Nejdříve však vyrážíme na bazar či trh nábytku a drobností do domu, který je v Paříži velmi známý a koná se jen jednou týdně. Plánuju si koupit něco malého s nádechem starožitosti k narozeninám. Nějaká hezká váza či dóza by se mi moc hodila. Chvíli hledáme a jsme tam. Procházíme celkem malý prostor rozměrů menší haly, jak se sem může vejít kolik nábytku? Lituji, že nemáme kamion. Nádherné příborníky, skříně a vyřezávané komody se zde nabízejí za cenu nádobí. Nechápu to, takové věci se v Čechách prodávají o několik desítek stovek i tisíc dráž. Vím to, když jsem do nového domu sháněla starý dřevěný psací stůl a povedlo se mi sehnat až po delší době zachovalý vyřezávaný stůl tak z konce 19. či počátku 20. století. Julien mě přitakává s tím, že i v Paříži je tento prodej ojedinělý a na jiném místě by nestála komoda 60 eur, ale minimálně 300-400. Nechápu a hledám něco malého, co bych si odnesla. V tom ji uvidím. Není ani náhodou malá. Nádherná dřevěná komoda na nádobí s vyřezávanými sloupky a vyřezávanými draky na dvířkách. Je vlastně celá vyřezávaná. Zamiloval se do ní i můj muž, ale je příliš velká. Do auta se rozhodně nevejde a já jsem si hlavně šla koupit něco malého. Znovu procházíme celý trh a nacházíme spoustu jiných krásných věcí za směšnou cenu. Naštěstí jsou opravdu velké. Opět se vracíme zpátky ke komodě. Pořád je moc velká, výškou je mi pod prsa a šířkou přpomíná klavír. Najednou můj muž rozhoduje: máš kulaté narozeniny, kup si ji . Okamžitě si půjčuje metr a měří. Musíme povolat dceru jako naši tlumočnici, protože exotičtí prodavači pořád něco vypráví a moje lámavá angličtina nestačí. Můj muž měří a měří a já pořád říkám ne, ale jsou na mě dva a oba s dcerou pořád říkají, kup si to k narozeninám. Panebože těšila jsem se, že zpátky bude prázdné auto a mého muže už nebudou policisté upozorňovat jako při projíždění noční Paříží, že je přece musí vidět přes zadní sklo, když už neslyší houkání. Hm.... Nemusí. Můj muž přestává měřit a rozhoduje, že se do auta vejde. Jde rychle platit. Muž u pokladny se zájmem zjištuje, zda nejsme Španělé, Julien překládá, že jsme Češi. Jo v Československu má kamaráda a pojede tam. Na otázku, zda do Čech či na Slovensko, odpovídá prodavač zatvrzele: no do Československa. Už jsme zaplatili a můj muž jde znovu měřit a já vidím, jak se mu nervózně klepou ruce. Ono se to tam nevejde?! Ale asi jo, no samozřejmě, kdyby tato odpověď zazněla v Čechách, drama by to nebylo, ale proč neriskovat v Paříži? Do malého bytečku se to Lindě nevejde, uvažuju nahlas. Ale už vyrážíme pěšky pro auto. Čekám doma a vůbec nepřemýšlím, zda se komoda do auta vejde či nikoliv, jsem již otrlá, začínám zaznamenávat naše zážitky, abych nezapomněla ….....

Po hodině přijíždí můj muž s dcerou a sdělují, že se to tam v pohodě vešlo. Dcera se jen diví, že v krámu, kde byla sama a česky tedy nemluvila, se jí prodavač, který při naší první návštěvě v prodejně nebyl, ptá, jak se řekne česky ahoj. Zřejmě o Češích, kteří si koupili během chvíle velkou komodu, aby ji po té táhli přes půl Evropy, budou ještě vyprávět svým dětem. Na skutečný bleší trh již nezbývá čas ani energie, a vlastně ani peníze, tak po malém obědě vyrážíme za historií. Tentokrát jedeme metrem, protože máme průvodce, kteří vědí, kam jet a vědí, kam strčit ticket :-)

Notre Dame je nádherný i v interiéru a i já nevěřící si uvědomuji smysl těchto staveb do nebe. Připadám si tak malá. Po této prohlídce je nutné vidět něco méně pompézního a dokonalého. Něco více lidského. Vydáváme se k Uměleckému mostu, který se klene jako spoustu ostatních mostů přes řeku Seinu. Říká se mu most milenců, ale těžko si jej člověk dokáže představit, pokud jej neuvidí. Původní most není přes záplavu zámečků ze zlatého či stříbrného kovu vůbec vidět. Místy je pletivo vystříháno, jak se některý z exmilenců po rozchodu snaží odstranit předmět doličný. Jinak to ani není možné, než zámeček vystříhat. Milenci totiž společně svůj podepsaný zámeček na plot mostu upevní, zamknout a klíček hodí do Seiny.. Na nábřeží postává plno prodejců se stánky se zámečky a zámky s klíči. A jsem po návštěvě chrámu zpátky na zemi.

Hledáme toaletu, již ji potřebuje většina z nás, a protože je velmi teplo v tomto říjnovém podvečeru, spojujeme příjemné s užitečným. Usedáme venku do kavárny a dáváme si preso. Podvečerní Paříž má z této polohy svoje kouzlo a kavárny k Paříži patří. Kdo nebyl v Paříži v kavárně, jako kdyby nebyl :-)

Procházkou se vydáváme k francouzské restauraci, kde je na přesnou hodinu objednána večeře na oslavu mých narozenin. I Linda si povzdechne, že od rána se stalo tolik věcí, že má pocit, že uplynuly minimálně 3 dny. My s mužem tvrdíme, že jsme v Paříži druhý týden. Bez našich zásluh se nám uměle prodlužuje život.

Čekám, až si ostatní z jídelního lístku vyberou, protože už se znám. Musím mít stejné jídlo s někým z přítomných, jinak budu přesvědčená, že jsem si vybrala špatně. No každý máme nějakou úchylku. Máme vybráno a v poklidu upíjíme bílé víno. Restaurace je velmi útulná a vzhledem k tomu, kolik lidí se musí vměstnat na pařížský čtvereční metr, máme zde velmi blízko nejen ke svým spolustolovníkům, ale i k ostatním hostům restaurace. Po dobré večeři mě dcera nutí, abych ochutnala některý z vyhlášených zákusků. Poslechnu, přestože už jsem naprosto plná. Když si konečně vyberu, dcera rozhodne, že si musím vzít zvláštní čokoládový dortík. Proč mě tedy nechala vybírat? 

V žádné francouzské restauraci se nesmí kouřit, tak vycházíme s mým mužem ven před restauraci uspokojit svoji neřest, aniž tuším, že tím paradoxně velmi vhodně vyklízím pole. Vracíme se zpátky a sedáme ke svojí sklence vína. V našem sousedství se mezitím sešla velká parta Francouzů i s malými dětmi, vedle mě u vedlejšího stolu sedí dvě Američanky, restaurace se zaplnila a není zde snad žádné volné místečko. Očekáváme naše zákusky a já ten dortík, který jsem si nevybrala. Přichází číšník a najednou zhasíná celou restauraci. Je normální? Vždyť nic nevidím. Důvod tmy už se nese. Další číšník přináší nějaký dort s hořící svíčkou. Jéé někdo má narozeniny stejně jako já, pomyslím si.. Ozývá se Happy Birthday a já začínám chápat, že to zpívají mě. Dojímá mě to k slzám. Kdyby se mě předtím někdo ptal, zda bych chtěla zažít toto klišé z amerických filmů, odpověděla bych, že v žádném případě. Psycholog Julien mě asi odhadl správně, takže trvá jen na zapálené svíčce v čokoládovém dortíku – aha proto jsem si jej musela vybrat, - dcera však nejistě před číšníkem dodává: a proč ne, třeba by se jí to líbilo. Restaurace se chová jako rodinná, takže neuposlechnou a rozhodnou se sami a celý talíř ještě ozdobí šlehačkou na vlastní náklady. Tleská mi celá restaurace a přeje vše nejlepší. Jen si říkám, co by bylo, kdyby to Julien skutečně takto objednal? Přišel by číšník v adamově rouše? Po návratu do Čech vyprávím o mojí oslavě druhé dceři do telefonu a v můj prospěch hovoří to, že po mém přiznání se k slzám, mi dcera sděluje: mami já se Ti nedivím, brečím, když to vyprávíš. Je to jak červená knihovna.

Po chvíli odcházejí obě Američanky a pocit sounáležitosti zůstává. Volají na mě Happy Birthday. Silný dojem z tohoto dne ještě umocňuje vstup do vagónu metra, kde se najednou ozývá nějaká známá melodie, kterou vyluzuje hudebník na trubku. To jste mi také objednali? Všichni s úsměvem přikyvují. Od rána tak uplynul další týden a zítra hurá domů.

Snad vše proběhne v pořádku. Večer se konečně povede zprovoznit půjčená navigace. Navigace v telefonu přestala fungovat již ve čtvrtek před Paříží. Vlastně nefunguje celý telefon. Můj muž má novou smlouvu a proč by řešil, zda má povoleno volání v cizině?! Rozhoduje však: na zpáteční cestě se pojede bez mýtného, jedeme po neplacených dálnicích, je to prý stejně dlouhá trasa, takže žádný stres. Jen je nutné natankovat a už žádné samooblužné čerpací stanice. Finance musí vystačit až domů.

Pokračování příště.

hurá na Paříž (2. část)

Vjíždíme do Paříže a už je tma, nevidíme vůbec nic, přestává fungovat jedna navigace, druhá půjčená trochu pofidérní nemluví a ukazuje vše jen ne cestu vpřed a vygooglovaná mapa ve tmě je celkem na dvě věci. Můj muž na mě křičí za jiných okolností vtipnou hlášku. Na můj dotaz, jak můžu pomoct, huláká: drž tu navigaci a dívej se na ni!! Poslechnu okamžitě, křečovitě držím tu věc a dívám se na ni velmi upřeně. Ale ani to nepomůže, aby promluvila.

Panebože tady už jsme byli, kroužíme zoufale v tmavé Paříži již téměř hodinu, a když konečně objevím ulici blížící se k místu určení, zoufalá volám dceři, že to nemůžeme najít. Velmi vtipně mi odpovídá, že v té ulici stojí a musíme ji tedy vidět. Zřejmě má jiné vidění. Je šílená tma, ulice plná lidí, aut, motorek a kol, několikanásobný Václavák. Uděláme si další dvě kolečka a zastavujeme v ulici, kterou jsem si prozíravě zapsala do diáře.A opět volám dceři a domlouváme se dle čísel domů, ty ta čísla nevidíš z auta? Panebože nevidím, ani nevím, kde je mám hledat, vyskakuju z auta a hlásím číslo. No hurá jsme kousek. Dorazili jsme na místo určení!

Vystěhování po strop naloženého auta, vše připomíná puzzle, je využito každého místečka, se zdá ve velmi úzké uličce, - trochu připomíná ty v Itálii, kde rozpažíte ruce a můžete se dotknout domů na protější straně, - kde se nesmí parkovat, být již hračka. Nahrává nám před domem stojící auto policie, které přivolala dcera s přítelem kvůli vraždícím se sousedům. Je to jako na objednávku, ale to je zase jiný příběh. Tak vše vyloženo, auto zagarážováno a konečně se můžeme přivítat. Nechce se nám zatím vyprávět, co jsme zažili, tak jen zběžně odvyprávím historky s mýtným a poznamenávám jen tak, aby řeč nestála: doufám, že máme něco na účtě. Rozhoduji se, že kontrolu provedu až ráno. 

Probouzím se do pařížského rána a prohlížím si byt, ve kterém nyní dcera s přítelem bydlí. Je prostornější než ten, ve kterém bydleli před 2-3 lety. Trochu mi chybí původní balkónek, ale zase je tady dvoreček, kde mohu posnídat kafe a ranní cigaretu. Dýchám pařížský vzduch s nadšením, i když se všude dnes válí mlha. Nebo je to smog? Dcera už odešla do školy, kde ji dnes čeká představení a prezentace. Já čekám, až se vzbudí můj muž a přítel mojí dcery Francouz Julien. Pozdravíme se česky, protože Julien se snaží učit rodnému jazyku mé dcery a já se připojuji do internetového bankovnictví. Ježíši, ono je to pravda. Na účtě je pouze třetina peněz. Po kontrole zjišťuji, že nám byla zablokována třikrát stejná částka, celkem čítající bratru jedenáct tisíc. Já to říkala. Po spojení s bankou sděluji, že nám byla stažena za mýtné celkem velká částka a to neoprávněně. Po kontole účtu je mi operátorkou sděleno, že částky z účtu neodešly, ale jsou pouze zablokovány, což jsem si jako bývalý bankovní úředník zjistila sama, ale pořád je to tak, že peníze nemáme, a budou nám po kontrole vráceny, nicméně je pátek, takže dnes to nebude. Převádím tedy rychle peníze z našeho dalšího účtu, protože prostředky na návrat nestačí. Ta komiksová bába na benzínce měla pravdu. 

Naše konverzace s Julienem anglickočesky na tento problém nestačí a on se snaží dopátrat, co se stalo a co je možné udělat pro nápravu, a proto rozhoduje, že do problému zatáhneme naši dceru v Praze, Lindu ve škole není možné rušit, a využijeme ji jako tlumočnici. Teprve po rozebrání problému zjišťuji, že se nejedná o mýtné, to je strženo v částce, se kterou jsme počítali. U transakcí je namalováno auto, takže je to ta benzínka, u které nám bylo dovoleno načerpat. Rozmlouvám Julienovi telefon na onu inkriminovanou čerpací stanici, protože je mi bankou slíben návrat peněz a už se tím nyní nechci zabývat. Jsme přece zase v Paříži, takže hurá do ulic. 

Při minulé návštěvě jsme navštívili téměř všechna známá místa, která dle instrukcí musíte v Paříži vidět, takže dnes se chystáme jen tak courat pařížskými ulicemi, znovu navštívit velký přírodní park s jeskyněmi a jezery, který vznikl už za dob Napoleona. Předtím však prý musíme navštívit hřbitov slavných. Dcera nám však zapomene sdělit, že hřbitov má rozlohu menšího města. Procházka je to příjemná, rozjímám, co vede všechny ke stavbám tak honosných mohyl, některé rozlohou připomnají malé byty tak typické pro Paříž a některé jsou celkem rozlehlé jako domy pro početnější rodinu. Proč tolik pompéznosti mrtvým? Pro živé zbývá málo pařížského prostoru. Procházíme se a rozjímáme, když po delším čase zjistíme, že jsme už několikát minuli Balzaca a Edith Piaf, které jsme vlastně hledali. Rozhodujeme se, že to není drama, jsme unaveni po téměř třinácti hodinách cestování a odcházíme si chvíli odpočinout. Odpoledne se vypravujeme do již zmíněného parku, který skýtá krásný pohled na Paříž a má krásná zákoutí. Tentokrát je ozvláštněn několika svatbami. Nevěsty se fotí spoře oděné, i když už je podzim a trochu chladno. Odcházíme z parku a metrem se nám cestovat nechce, je pro nás trochu chaotické a zážitků máme fakt dost. Couráme tedy Paříží a znaveni občas někde usedneme a pozorujeme život. Již minule mě fascinovalo, že lidé v Paříži nejsou tolik uspěchaní, umějí se zastavit, mám pocit, že umějí využívat každé chvilky života. Máme už ušoupané nohy, takže se vracíme v podvečer na místo určení. Příjemná večeře s vínem ozvlášťnuje arabská specialita okořená rýže natural ve vinných listech a ve skořápkách z velkých mušlí zapečené mořské potvory s omáčkou..Ty mám moc ráda. Můj muž si dává jistotu: párky. Usínáme a říkáme si, kdy jsme vlastně přijeli. Zdá se nám to minimálně týden. 

Pokračování příště.

hurá na Paříž (1. část)

Tentokrát neletíme, jedeme autem, takže nemám žádný stres. O ty má prostoto! Je mi více než půl století, ale naivní a trochu bohém – nějak to dopadne – jsem pořád. Ještě ve středu ráno nevíme, zda ve čtvrtek odjedeme, takže se nekoná žádná zvláštní příprava. Ona by se tedy nekonala, ani kdybychom znali přesný termín odjezdu. Zásadně řešíme vše na poslední chvíli jako nákup dvě hodiny před odjezdem do Chorvatska.

Jediný problém, který s mým mužem vnímáme, je starost o naši Justýnku, našeho asociálního člena rodina.. Chtělo by se mi říct starost o našeho němého člena rodiny, ale to by nebyla pravda, protože naše kočička mluví a o vše co potřebuje, si dokáže říct velmi důrazně. Bojí se nových lidí a dlouho jí trvá, než začne návštěvy akceptovat a to i členy rodiny, kteří s námi nebydlí. To se částečně změnilo v době, kdy jsme se přestěhovali do nového velkého domu a začal kolotoč návštěv, do té doby nebývalý. A protože po nějaké době si Justýna uvědomila, že to už tak bude pořád a nebude tu nikdy klid a hledat neustále nějaké nové skrýše je pěkná otrava, přestala před návštěvami utíkat, Syn se nabízí, že se o Justýnu postará, takže tato starost odpadá. Snad to spolu zvládnou.

Jedeme do Paříže. Není to žádný výlet, stěhujeme jedno z našich úspěšných dětí za studiem, a přestože jako poslední z dětí vylétla z hnízda už před časem, přece jen je toto už opravdické odpojení se od rodičů, takže chceme být u toho. Jedeme tedy autem. Můj syn mi připomněl, že v Paříži budu mít narozeniny, takže pro náhodné známé to vypadá, jako bych dostala tento úžasný dárek od mého muže k narozeninám, já ale zatím tahám krabice od banánů plné knih, studenských vzpomínek a proboha proč nádobí do auta. Ale těšíme se s mým mužem na zážitky, které nás zajisté neminou – jak mi vždy říkala moje bývalá asistentka: vaše rodina mě velmi baví, s vámi se člověk nenudí a to byla jediná jistota, kterou jsem ji mohla dát. Nuda s námi opravdu nebývá.

Půjčená navigace do auta začíná trochu zlobit, takže si pro jistotu vygooglujeme trasu ještě na netu, což se později ukazuje jako velmi vtipné. Záložní plán je navigace v mobilu, doufám, že neselže. Ještě na poslední chvíli řeším cestovní pojištění. Jinak žádná příprava, naše jazyková negramotnost nám také vůbec nevadí, už jsme přece v Paříži i jinde po Evropě byli, takže žádný stres.

Vyjíždíme ráno a začínáme teprve probírat, zda jsme na nic nezapomněli. Trochu znervózníme, když si uvědomíme, tolikrát jsme o tom mluvili!, že ve Francii budeme platit mýtné, a že jsme přece jen měli proměnit více eur, než těch pár drobných, co máme. Ale všude se určitě bude platit kartou. Můj muž podotýká jako ještě mnohokrát při naší pouti do Paříže: Vždyť jsme v EU.

Projíždíme Německem a polovina dálnice připomíná dálnice v Čechách, mnohokrát zpomalujeme na 50 a náš počáteční optimismus, že máme polovinu cesty za sebou, nás opouští. Ale nevadí. Jede se dál. Po pár zajížďkách, ta baba v navigaci sděluje naprosto nesmyslné instrukce jako např.na rozdvojení se dejte nahoru – panebože obě cesty se zdály být nahoru, už jsme ve Francii a po nějaké době se objevuje vjezd na dálnici. 

A první stres je tady. Později se ukazuje velmi oprávněný. V době netu je tak snadné si zjistit způsob placení mýtného, ale proč bychom to my dva přece dělali? Oč dobrodružnější je nic nevědět. Před námi se zjevuje několik, panebože kolik jich je, velkých sloupů s různými tabulemi s digitálními hieroglyfy. Po určité době si nějaký znak vybíráme, připraveni na to, že v té budce, která je u každého sloupu, bude jako kdysi v Chorvatsku, nějaký človíček, kterému strčíme připravená eura a výměnou obdržíme potvrzení. Doufám, že nám peníze budou stačit. Před námi jsou ještě dvě auta a já z hrůzou zjišťuji, že každý někam něco strká, ale peníze to nejsou. Co budeme dělat? Představa, že neznalí jazyka, zůstaneme trčet před závorou jako ježek v kleci a nebude možné vzhledem k frontě za námi ani tam ani zpět, mě jímá hrozná panika, a to ještě nevím, co vše nás dnes čeká. Už jsme u stojanu se spoustou děr a z toho rozumíme jediné. Credit card. Můj muž je raz dva hotový a už do otvoru vráží platební kartu, přestože na něj volám, že není kam zadat PIN. Už si říkám, že jsme o ni přišli a ještě tady budeme uvěznění, když k mému údivu karta do pár sekund vyjíždí a aniž bylo vydáno jakékoliv svědectví o použití této, otvírá se závora a mi k našemu údivu projíždíme. Jsme v takovém šoku, že je nutné zastavit na jednu kouřovou. Panebože co to je za platbu? Což když nám to sežralo více peněz než mělo? Uklidňujeme se navzájem a pokračujeme v cestě a další hodiny tuto situaci neustále probíráme. Vlastně se touto situací, která se nám zdá už i vtipná, bavíme až do té doby, než uvidíme další sloupy s digitálními značkami a situace se opakuje jen s tou změnou, že obdržíme nějaký ticket s francouzskými nápisy, ovšem po přesné částce platby opět ani památka. Po třetí již mýtné platíme, je to platba anebo co? bez nějakých průtahů a i se nám povede pochopit, že nejdříve je nutné strčit do díry ticket, který jsme obdrželi před časem a teprve po té platební kartu. Opět je za pár sekund anebo dokonce jednu sekundu hotovo a my jedeme dál. Moje poznámka, doufám, že nám zbylo něco na účtě, je již nepodstatná. Nicméně to vypadá, že už jsme mýtné zaplatili naposledy a dochází benzín, takže je ještě nutné se vypořádat s tímto problémem rovněž velmi stresujícím vzhledem k jazykové bariéře. Slibuji si, že až se vrátíme, budu se opět věnovat oživení své angličtiny. 

Projíždíme dálnici a místo reklamních billboardů lemuje silnici „umění“. Vpravo barevné koule, vlevo koule a koule, hurá změna, jehlan a jehlan a jehlan, dále kruh a kruh a opět změna jeden sloup a opět desítky barevných koulí, které zřejmě mají připomínat zeměkouli. Má představa o umění je jiná, nicméně zřejmě svůj účel splnila. Řidiče rozptýlí jen hledání smyslu tohoto.

Cestou zkoušíme čtyři benzínky, nechceme se vzdát té málo hotovosti, kterou máme, jedeme dál, protože nemají uvedenu možnost platby platební kartou. Pokračujeme v cestě, ale už začínáme mít problém, takže na následující stanici se již musíme s tímto vypořádat. Ze stojanu, ze kterého je možné načerpat benzín či naftu, na nás zdvořile mluví a mluví a mluví za sklem komiksová ženská postava s velmi kyprými tvary a nechce pustit žilou, abychom mohli jet dál. Snažíme se pochopit, co je nutné udělat, můj muž je velmi překvapen, že nemůže najít stejnou značku benzínu, či stejný název jako v Čechách. Panebože vždyť jsme v EU, tak musím rozumět všemu:-). Po chvíli postavička s vnadami začne rozčíleně ťukat na sklo a můj muž už velmi v panice opět vráží svoji platební kartu do díry, jako už tolikrát při naší pouti, aby se třeba uvolnila ta blbá pistole.Volám dceři do Paříže, aby přeložila,co ta bába říká, ale můj muž drží sluchátko zoufale u svého ucha a nereaguje na volání dcery, aby přiložil telefon k obrazovce, protože nic neslyší. Vyrvu mu telefon z ruky a bez rozloučení jej pokládám. Po několika marných pokusech, naštěstí karta vždy vyjede, volám zoufalá na nějakého Francouze: help me please. Francouz je velmi ochotný vnímat moji neumělou angličtinu, což není vůbec běžné, mluvím stylem: já potřebovat pomoc, a pomůže nám dovést naše snažení do zdárného konce, takže konečně je natankováno a ke dvěma potvrzením s nulou vyjíždí potvrzení o natankování a platbě. Nasedáme a odjíždíme. V autě mi můj muž sděluje, že mu to po posledním úspěšném pokusu napsalo, že smí čerpat benzín pouze do určité výše. Říkám, to je naprostá kravina, prostředků na účtě je víc, než můžeme na pár dní potřebovat. To je hloupost. No teď ještě dorazit do Paříže a najít správnou ulici a dnešním peripetiím je konec. Náhodný pozorovatel, kdyby to tedy bylo možné na dálnici, by nepochopil, že jsme prožili velmi stresující zážitky, protože náš hurónský smích tomu neodpovídá. Neustále nás uvádí do stavu beztíže na sklo klepající a zvyšujícím hlasem povykující komiksová postava. Naše překlady rozhořčené mluvy nebudou asi přesné ale něco v tomto duchu: panebože idiote tak už natankuj, co máš za problém?! Nevíme ale, že toto je náš poslední smích pro dalších pár hodin a že to, co jsme dosud prožili, vlastně vůbec stresující nebylo. 

Pokračování příště.

ubitá veverka a jiné "horory"

www.regiony24.cz

Myslím si o sobě, že jsem celkem tolerantní, a jak řekla jedna z mých dcer, když měla pocit, že situace vyžaduje pronést toto sdělení, i hodná. Slovo hodná nemám moc ráda, protože někdy mi v některých souvislostech slovo hodný přijde jako ekvivalent pro hloupý. Takže ještě jednou, jsem tolerantní, ale některá slova či věty pronášené cizími ústy ve mě zanechávají stopu ne zrovna hodnou mé tolerance na dlouhou dobu. Neposlouchám cizí hovory, ale někdy to prostě nejde. Většinou jsou věty vytrženy z kontextu, takže pak si sami pro sebe vystavíme příběh, abychom je nějak ukotvili.
V poslední době mě hodně poznamenala věta pronesená v souvislosti s životní tragédií mně neznámé ženy, ale pro mě byla tragická ta slova, která byla pronesena s odstupem času, nikoliv ve stavu bezbřehého zoufalství, které si jen sotva někdo, kdo nezažil, dokáže představit. Ve zralém věku si žena pořídila miminko, protože chtěla nahradit jednoho ze svých dvou synů, o kterého tragicky přišla. Sice si myslím, že jedno dítě nemohu nahradit jiným, ale každý to máme jinak. Dovětek mě však poznamenal. "Zemřel mi ten lepší syn".
Jako trojnásobná matka nemohu pochopit, jak je možné toto vypustit z úst a ani v myšlenkách či ve skrytu duše jsem nikdy nepreferovala některé ze svých tří dětí. Byly určitě chvíle, kdy některé z nich prudilo víc než ostatní, ale nikdy jsem si nepomyslela, že některé z nich je lepší. Všechny jsou moje. O této větě však nelze říct, že byla vytržena z kontextu a že se dá kolem ní vystavět příběh. Je to jen konstatování faktu. kde už žádná fabulace není možná.
Ovšem nejmladší ratolest mi reprodukovala před týdnem dvě věty, které vyslechla ve vlaku a ty stojí za fabulaci a vystavění příběhu.Cesta je dlouhá a vedle sebe mlčky sedí postarší pár, možná manželé, možná cizinci ve vlaku, kdo ví. Po čase pronese žena dívajíc se z okna první větu: Panebože to je vedro. To nevím, jak to s tím ptákem vydržím. Tato věta zůstala bez odpovědi. A opět ticho. Na konci cesty je pronesena druhá věta opět ženským protějškem, která je hodna pera Hitchcocka: Hele Stromovka! Vzpomínáš si, jak jsme tam zabili veverku a já jsem ji pak musela dobít?! Uf... Asi to nebudou cizinci ve vlaku.
První větu je možné rozvinout několika způsoby: paní je majitelkou dravce, tedy sokolnice, která chodí do Stromovky ptáka "venčit" a neví, jak s ním v tom horku vydrží. Anebo pejorativně myslela úplně jiného ptáka a pravděpodobně i jinou činnost, kterou bude s ptákem ve vedru provádět. Ve Stromovce.
Je však možné, že význam věty je naprosto prozaický. Paní vypadala jako typická venkovanka, tak třeba vezla jen v přenosce slepici či husu příbuzným k nedělnímu obědu. No toto vysvětlení mě tedy taky blahem nenaplňuje. Nebo vezla ptáka zakoupeného v marketu už pěkně připraveného na tácku a bála se, že ve vedru vláčet syrové maso není úplně košer. No asi jsem to moc nevylepšila :-) A možná jen měla paní schůzku s kamarádem Ptákem a procházka ve vedru jí nepřipadala romantická a bylo jí srdečně jedno, zda Pták vedro vydrží či nikoliv..
Čeština je velmi malebná, velmi pestrá a někdy velmi složitá a dvojsmyslná a někdy nesrozumitelná i pro nás Čechy.. Ovšem hrůzostrašnou hororovou větu, jak jsme zabili veverku, si jen tak nevysvětlíte. Hypotetický dravec skočil po veverce, kterou přizabil, takže bylo nutné ji dorazit?! A tuto milosrdnou činnost  na ukončení trápení nebohého zvířete prováděla žena? Že by to byla Xena? Anebo byla veverka terčem pro lidské lovce?! Tady moje fantazie končí. Žádné pozitivní vysvětlení nemám. No, nejsem Hitchcock a horory, kromě teď klasických Hitchcockových, nemám vůbec ráda.
Sama ale pronáším nevědomky věty, které mají buď dvojsmyslný význam, aniž bych to plánovala, anebo vytrženy z kontextu mohou nahánět hrůzu. Ne, tak moje památná věta, často je mi připomínána při rodinných sešlostech, kterou jsem chtěla zastavit hádku svých dospívajících dcer na téma úklid: Ta sice měla vyvolat chvilkovou hrůzu a dočasný respekt pro "zoufalou" matku, leč nezdařilo se. Po několikerém napomínání a připomínání jsem po italsku zakřičela: Takové dvě velké kozy mám a  budu tady snad uklízet sama?!. Druhá část věty se ztratila v hurónském smíchu dcer a bylo po hádce. A mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co je předmětem takového veselí.  Toto mé rčení dodnes ve mně vyvolává smích.
Nutno podotknout, že moje vnady nikdy nepotřebovaly zásah šikovného plastického chirurga ke zviditelnění.

něžné a neněžné úlety

www.super.cz

Všichni občas zažijeme nějaký velký trapas, já tomu říkám "vypadlý mozek". Já si bohužel na podrobnosti svého asi největšího pracovního trapasu nemůžu vzpomenout, pamatuji si jen ten pocit a to nejen já. Vzpomíná si na to i moje bývalá "pravá ruka", tedy moje milá dnes již přítelkyně, ale podrobnosti si rovněž nepamatuje, což mě velmi mrzí. Ráda bych se tomu znovu zasmála. Naštěstí se mi stalo mezi lidmi, kteří věděli, že mám IQ vyšší než IQ nočníku a pochopili, že je to tedy úlet, zkrátka vypadlý mozek. Snad si na to někdy vzpomeneme, ale zřejmě to byla taková blbost, že jsme to všichni raději rychle vytlačili z mozku. Můj hardisk je věčně plný, takže zásadně "deletuje" informace, které nepotřebuje a trapné obzvlášť.
Nicméně, jak jsme tak seděli a popíjeli, vzpomínali jsme na velké, ale opravdu velké trapasy, jichž jsme byli svědky. Nejvíce zážitků pracovních má můj muž. Např. když jeho podřízený v areálu firmy, kde byl velký oplocený, zdůrazňuji oplocený, park, sekal trávu s traktůrkem a na dotaz mého muže, proč má proboha rozsvícená světla, odpověděl s kroucením hlavy, že přece je ještě zimní čas :-) Nebo další případ, kdy tentýž jedinec oral a tak dlouho rozorával meze, no svět mu byl malej, až narazil na plyn, který začal unikat. No z tohohle mohl být velký průšvih. Anebo, když potřebujete na Avii vyměnit vyjetý olej, abyste si nemuseli lehnout pod auto, stačí, když přijedou dvě ještěrky a obsluhující Vám vyzvednout auto do potřebné výše. Toto není fabulace. To se skutečně stalo a dotyčný toto nepovažoval za nějakou nepatřičnost. To, že bylo zapotřebí na tuto pracovní činnost vytížit minimálně tři lidi a několik strojů, mně připadá velmi absurdní a opravdu velký trapas. Nicméně aktér, který pro svou lenost a s postavou Obelixe, ovšem ještě nutné přičíst dvakrát šířku a dvakrát výšku, tuto situaci vyvolal, považoval toto za celkem normální. Ovšem je ještě nutné podotknout, že můj hodný muž Obelixovi nabízel, že onen jediný výpustný šroub povolí. A to je vlastně ta lepší varianta, když si žádný úlet nepřipouštíme.
Na závěr mám jednu velmi vtipnou historku, nevím však, zda bude v psaném slově výstižná, lepší by bylo ji vyprávět s patřičným divadlem. Je to story o identifikačním náramku.
Předem musím předeslat, i když to normálně v životě pro mě není důležité, že přítel mojí dcery je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, ale před vyprávěním tohoto příběhu je toto sdělení nutné.Příprava na zahraniční dovolenou s roční holčičkou vyžaduje přece jen větší úsilí a velké zvažování, co je ještě nutné mít s sebou. Škrtání velkých seznamů, aby se na nic nezapomnělo, je u konce a nakonec zazní otázka mé dcery: co kdybychom pro jistotu (nikdo nechce ani domýšlet, jakou přesně jistotu myslí!) koupili identifikační náramek? Na druhé straně je svraštělé přemýšlející čelo, trochu vyděšený výraz v obličeji a očích otazníky a naprostá nejistota: Snad ji poznáme, nee.....?
Ještě teď se směju a to i následujícímu komentáři mé dcery: už se vidím, jak nadzvedávám na pláži jedno dítě za druhým, prohlížím si je a pátrám, které s nich by asi tak mohlo být moje :-) A už se letí, všechny batožiny jsou naloženy. Jen identifikační náramek chybí.

život na čisto

toulky.kolas.cz

Ani po 35 letech manželství si nemyslím, že mám patent na dobré vztahy. Vždy jsem byla za "vrbu" a lidé se mi bůhvíproč svěřují. Já jsem přesně ten typ, který nevyzvídá, podrobnosti jej nezajímají, drby nesnáším, tak možná proto.
Některé věci však mám kategoricky dané a vím, že narušený vztah v žádném případě napravit nemohou. Čtení sms, emailů či deníčků našich dětí sem patří. I když jsem našla deníček některého z našich dětí nejednou, nikdy jsem jej nečetla. Ponížila bych sama sebe. Nebo to možná bylo ze zbabělosti, co se dozvím o sobě z deníčku puberťáka :-) Co nevím, neexistuje ... I když jsme rodina, manželé, každý má právo na své soukromí, a to jsem se snažila vždy dodržovat. Možná to mám snadné, protože nejsem zvědavá. I když jednou jsem čistila kapsy u kalhot mého muže před praním, a ani to už raději nedělám, nechávám to na něm a našla jsem paragon na župánek. Byl předvánoční čas, tak jsem mlčela a nechtěla zkazit mému muži překvapení. Překvapená jsem byla já, když pod stromečkem žádný župan nebyl. To jsem se tedy hned přiznala, protože mé provinění bylo menší. Když jsem viděla, že je i můj muž v šoku, nechala jsem to být. Časem jsme případ uzavřeli. Byl to totiž nevhodný a možná i zlý vtípek spolupracovníka, který s napětím čekal, jak to u nás dopadne. Vyslechla jsem dost příběhů, ve kterých hrála roli přesně taková maličkost a stala se důvodem rozvodu.
Takový život na nečisto by byla možná pro někoho prima věc. Vyzkoušet si soužití s několika partnery, vyzkoušet si výchovu na několika dětech a pak to celé škrtnout a začít znovu bez chyb:-) Já jsem však ráda, že život máme jenom jeden, jinak by to byla nuda a právě s těmi omyly je zajímavý.
Naše manželství bylo v začátcích celkem italské, takže žádné idyla, ale nikdy jsem se s mým mužem nenudila a není to ani teď. Byla jsem celkem impulzivní, tzn. oheň u zadku, takže sbalené kufry nebyly ojedinělou záležitostí. Pozor, moje sbalené kufry, Já to mám nastavené trochu jinak. Být nekompromisní a netolerantní ale myslím k mladému věku patří. Až časem jsem se naučila, nebo život mě naučil, rozlišovat, co je podstatné a co není a co stojí za tak velkou námahu, jako je vybalování kufrů a vracení věcí zpět na svoje místa, to je opruz  :-). Sbalené jsem je měla vždy hned..
Takže naše vztahy nebyly nikdy idylkou a jednou dospěly i do stádia téměř konečného. Občas je však nutné udělat něco neočekávaného, ale bez ponížení toho druhého. Někdy pomůže pro nepřítomného partnera, který se rodině začne vzdalovat a nemusí to vždy být tak, že utíká do náruče někoho jiného, připravit oslavu narozenin i s dortem vše velmi slavnostní, potom nečekat zbožně na oslavence, ale sbalit děti a odjet na dva dny pryč. Někdy stačí na chvíli zažít pocit ztráty, abychom si uvědomili, co vlastně chceme.
Co mě dnes donutilo psát o vztazích, je můj pracovní projekt Dřív než řeknete Ano. Nevím, jestli to byl důvod, proč se poslední týden kolem mě rozvinula debata o vztazích a proč jsem vyslechla nespočet různých příběhů, které se týkaly tohoto tématu. Ať už to bylo cokoliv, uvědomila jsem si, proč vlastně zaznamenávám příběhy našeho života již delší dobu a teď nemyslím jen prostřednictvím tohoto blogu. Ten se narodil nedávno.
Do noci jsme já, můj muž a náš společný známý řešili vztahy své i druhých, a již trochu "ovíněni" jsme vzpomínali na různé vtipné i méně vtipné historky. Můj muž nikdy nežárlil, i když bych si to na počátku našeho manželství přála, ale nyní mě překvapil, jak moc dobře si pamatuje, můj noční tah s mojí sestrou před 10-11 lety a vybafnul na mě, že dodnes nezná tajemství mých ztracených hodinek, které mu dal druhý den jeho známý se slovy, že se našly u bazénu známého zámku. A já neprozřetelně říkám, no vždyť jo, byly jsme nakonec u bazénu. A v tom to přišlo, jak to že jsi mi lhala, vždyť si říkala, že jste tam nebyly....... Panebože, je to dávno a ze vzpomínek mi zůstal jen pocit a vzpomínka, jak hezky jsme si to spolu užili, vzhledem ke vzdálenostem našich bydlišť se s mojí sestrou nevidíme tak často a příležitostí k nočním prostopášnostem tedy není mnoho.. A protože lhaní nepatří k mým vlastnostem, nemohla jsem pochopit, že bych mu tenkrát lhala. A protože můj muž konečně žárlil, zpoždění sice 20 let, vrtalo mu to hlavou i druhý den, sedla jsem a napsala zoufalé sos ségře, panebože jak to tenkrát bylo. Přišla odpověď: nikde jsme nebyly. Šly jsme z hospy dom za Othelem a hodinky ztratilas buď po cestě anebo v hospě. Panebože říkám si ještě trochu tupá po předchozím nočním hýření, komu se tenkrát říkalo Othelo? Už odesílám email a než dorazí na druhou stranu, začnu se strašně smát. Už znám odpověď. To přece myslí mého muže :-), ale tenkrát to Othelo nebyl, to mě omlouvá, Jsem ráda, že jsem tenkrát nelhala.
Ségra však hned dí: ty si nic nepamatuješ, teď vůbec nevím, jestli mám Tvým příběhům věřit?!
A proč myslíš, že jsem začala psát příběhy mého života a posléze blog? Je totiž nutné vše zaznamenávat, páč si nic nepamatuju :-)
Jen pocity. A ještě vůně okamžiku.

dnes beze slov

Výstava fuchsií, selhala mi bohužel technika, takže jen pár ukázek. Zachytit ta krása se stejně nedá :-)