celá v bílém

Dnes jen pozdrav z bílé zahrady. 

Ráno mě uchvátila. 

Hezkou neděli.

Lolinčina Zoo aneb pátek blázni mají svátek

Měla jsem velmi hektický týden.
Plný schůzek a jednání a  byla jsem fakt úspěšná, ale úspěch je relativní a po těch neúspěšných dnech či vlastně týdnech jsem si to zasloužila.
Ale dnešní pátek byl tedy opravdu velmi výživný.
Nemohu prozradit služební tajemství, ale jednu velkou chybu či úlet na na sebe prásknu.
Je mi líto, že nemohu být úplně konkrétně, ale snad to bude k pochopení a smíchu i tak.
Pátek velmi brzo ráno s rychlým kafem, kterě nedokázalo tak rychle rozjet moji inteligenci naplno.
Kafe totiž k rannímu rozjezdu potřebuji, páč po ránu mám vypadlý mozek a chvíli trvá, než mi kofein IQ zvýší.
Takže tentokrát to kafe nestihlo, ale na druhé straně to bylo podobné.
Podepisuji velmi brzy ráno obchod na celý rok a klient, nutno podotknout, že si klienta velmi vážím a on nepotřebuje k rozjezdu svého IQ ani kafe, s podpisem trochu váhá a já se ptám proč.
Nic, jen musím dát ještě razítko.
Po té hovoříme o další spolupráci v novém roce a po několika minutách se klient vrátí ke smlouvě s provoláním: už vím, co je špatně, to není moje smlouva.
Omylem jsem dala smlouvu pro někoho jiného, takže vše napravuji a předávám tu správnou.
Trochu mě omlouvá, že pan ředitel, velmi inteligentní pán, ale panebože je pátek brzo ráno, podepsal smlouvu pod ženským jménem jednatelky společnosti, kterou jsem na smlouvě uvedla.
Ale opět prodlužuji život celé redakci, páč moje chyba, kterou s divadlem odvyprávím, je důvodem k velkému veselí..
Den pokračuje nadále velmi hekticky.
Už je večer a my jdeme s mým mužem se sklenkou vína na zahradu, abychom si odbyli svůj hřích a v mrazu si vychutnali cigárko.
Kolegyně pro mě ráno jela až domů, aby mě odvezla na ranní jednání, a když jsme popíjeli francouzské kafe, které umím prý tak dobře jen já, samozřejmě venku na cigárku, musela jsem si rychle ještě odskočit:
Kolegyně a má dobrá přítelkyně se nudila a vytvořila mi svojí ne zrovna malou nožkou ve sněhu u sezení na zahradě srdíčko.
Ok, hezký.
Večer, když jsme na zahradě seděli s mým mužem, najednou vidím, jak můj muž mlčky vstává a stojí rozpačitě nad kresbou, která po celém dni už vypadá spíše jako zadní pozadí trochu rozložité ženy, no jedno kilo hezcí než druhé, tedy torzo srdce a rozpačitě přemýšlí.
Ale já bohužel anebo bohudík umím číst myšlenky, i když to fakt nechci, takže hned dím:
buď v klidu, to je srdce, které vytvořila ráno nudící se Bára.
Panebože, já jsem se lek´, že jsem asi schizofrenik, a že ani nevím, co jsem to tady dnes vytvořil, že jsem musel být opilej, když jsem chodil okolo jako - Pešek chodí okolo, nedívej se na něho.
Ale bláznivý pátek nekončí.
Naše dcera po emailu pro celou rodinu vyhlásí soutěž tedy spíše kvíz "Poznej zvíře podle Lolinky".
Soutěže jsem ve svém pracovním životě vymýšlela pořád a vlastně to někdy dělám dosud, ale proto nikdy nesoutěžím.
Tedy až do dneška.
Nevím, co mě vyprovokovalo, páč výherce má mít nějakou cenu, ale doteď nevím, co to vlastně je :-)
Je pravda, že na to, že jsem ve středu Lolinku hlídala a hrály jsme si se zvířátky, to nebyla výhra, na kterou bych mohla být pyšná, páč jsem si měla názvy zvířátek pamatovat.
Ale bylo to těžké a na doporučení dcery jsem si říkala názvy nahlas a soupeřila velmi tvrdě se synem v tramvaji (lidi v tramvaji se už na mě dívají divně).
Panebože nejdu přes mrtvoly, ale dnes bych šla.
Je to sice moje dítě, vždy jsem všechny svoje děti  nechala vyhrát.
Ale dnes?
Je dospělý, chci být silný soupeř a nevím proč, ale vítěz chci být já!.
Že by ten divnej pátek?.
Chtěla jsem fakt vyhrát, ne pro cenu, která stejně žádná nebude a klidně ji věnuju, ale nějak jsem dnes musela soutěžit a soutěž byla těžká, no uznejte sami:

Poznej zvíře podle Lolinky:
1) ťapiša
2) pupiši
3) šáky
4) kópín
5) chu
6) bibla
7) biba
8) ngajiči
9) ngoša
10) tájinku

a správná odpověď?

1) ťapiša - žirafa
2) pupiši - opice
3) šáky - ptáček
4) kópín - delfín
5) chu - hroch
6) bibla - zebra
7) biba - medvěd nebo ryba
8) ngajiči - koníček
9) ngoša - kočka
10) tájinku - dinosaurus (nebo nosorožec)

No uznejte sami, vlastně to bylo jednoduchý.
Děti slyší jinak než my.
Měla jsem být ve výhodě, páč ve středu, kdy jsem hlídala, jsme všechna zvířátka ze seznamu vyndávaly s Lolinkou  z krabice a pojmenovávaly. 
Psst, můj syn to ještě neví.
No příště si musím vše psát.
No, vyhrála jsem proti synovi 6 ku 5, ale cena byla za polovinu uhodnutých zvířátek, takže jsme vyhráli oba. 
Francie (tedy dcera ve Francii) nebyla on line, páč naše režisérka by se svou představivostí asi vyhrála.
No hurá! Dnes jsem to já.
A ještě něco k dobru.
"Lolinko, řekni OKO."
"Koko."
"Řekni O."
"O"
"KO"
"KO"
"OKO!"
"KOKO!"

Přeju vám všem dobré pátky s kafem plným kofeinu a  s vysokým IQ.

jen žádné škatule škatule hejbejte se aneb divná úchylka

Vlastně jsem se asi nikdy se svojí úchylkou nesvěřila nikomu cizímu kromě rodiny. Je v podstatě k pobavení a směju se jí od té doby, co jsem se s ní smířila.
Teď jsem našla parťáka, takže teprve nyní úchylka dostává správný rozměr.
Teprve teď se s kolegyní velmi tímto bavíme, protože ona je jediná, kdo to naprosto chápe a rozumí mi a já rozumím jí.
To, že jsme obě divné, nás baví a dovádí k záchvatům smíchu.
Vůbec mi nevadí, když některý víkend pro jiné zajímavější aktivity neprovedeme s mým mužem pravidelný úklid našeho velkého domu.
Prach ve větší vrstvě mě fakt nerozčiluje, nevadí mi neumytá okna, ostatně v létě, kdy nás na vesnici pravidelně navštěvuje hejno otravných much, bychom je museli mýt každý den.
Nevadí mi ani můj velký nepořádek na pracovním stole. Naopak, jakmile se rozhodnu, že už je čas trochu uklidit a vytřídit některé projekty, které už proběhly a vyhodit je do kulatého šanonu, několik týdnů po úklidu jsem zoufalá, protože nemohu nic najít.
Miluju vlastně sektory s bordelem.
Je zvláštní, že změny mám v podstatě ráda a často "obracím klidně celý dům na jih" kvůli jednomu jedinému obrazu či malé váze.
Ale běda, pokud není hrníček či miska umístěn na stejném místě přesně tam, kde má být.
Běda jakmile není ouško hrnníčku otočeno správným směrem.
Vše má své místo, nádobí musí být v myčce, oblečení v šatně a ne přes židli, zkrátka vše kam patří.
Před renovací kuchyně, o které jsem už psala, jsem měla na poličce kuchyňské linky vždy na stejném místě dva hrnky se sovičkami. Musely být vždy ale přesně na značce. Okamžitě při příchodu do kuchyně jsem si vždy všimla, že není vše, jak má být.
Ano, můj muž uklízel myčku a zase dal hrníček jinam.
Po několika upozorněních, že sovičky zkrátka musí být tady na přesném místě, žádné škatule škatule hejbejte se, jsem to vzdala. Přestala jsem upozorňovat, protože chápu, že těžko někomu vysvětlíte, proč je pro vás taková blbost důležitá a zkrátka jsem pokaždé chybu sama napravila.
Po renovaci kuchyně jsem vše změnila, ale to už bylo moje rozhodnutí.
Teprve potom, když už měly sovičky svoje místo mezi ostatními hrníčky ukryty ve skříňce, páč je nahradil někdo jiný (kuchyně je nyní do zelena a sovy nejsou zelené), začal se mě můj muž vtipně ptát, kam vlastně sovičky patří. Teď už je to jedno, dej je kam chceš. Proboha jen ne do poličky, tam už nepatří.
Nyní zase na poličce narovnávám tři zelené dózy, aby měly všechna ouška na víku stejným směrem :-) Dózy obsahují dva druhy kávy a cukr, takže jsou permanentně v oběhu a já pořád narovnávám.
Svoji úchylku jsem si uvědomila před několika lety v našem minulém domě. Měli jsme na oknech žaluzie, které se každý večer musely zatáhnout, páč bylo do oken nepříjemně vidět.
A když jsme každé ráno odcházeli spolu s mým mužem do práce, můj muž žaluzie otevřel, aby přes den šlo do domu světlo.
Jdu za ním a koukám, že žaluzie nejsou v rovině, jsou špatně otevřeny na obou oknech, kolem kterých procházím. Vadí mí to, ale říkám si, panebože je to jedno, nebudeš stejně doma.
S nepříjemným pocitem dojdu až do haly, obouvám se, dávám si kabát a zamykám dům. Můj muž už netrpělivě čeká v autě. Nepříjemný pocit mě ale užírá, takže opět odemykám a v botách od sněhu utíkám přes celý dům a rychle provedu nápravu. Tak a mohu odjet. Už jsem spokojená.
Proboha kde jsi? Nevím, jestli hned napoprvé prozradím důvod svého zdržení.
A takto to jde několik měsíců. Projdu kolem, snažím se sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, potom opět odemykám již zamčený dům a opět napravuji dle mého špatně odvedenou práci.
Při setkání se sestrou při sklence vína či vlastně lahvi, ba několika lahvích jí se smíchem vyprávím o své úchylce a ona mi řekne. Panebože, proč to nepřijmeš, jak to je a snažíš se sama sebe překonat!!!
Ano, proč vlastně?
Takže žádné trápení a od té doby jdu za mým mužem, on otevře žaluzie a já je trošičku o milimetr pootočím tím jediným možným správným směrem, můj muž kroutí hlavou a já se směju.
Teprve nyní nastávají vtipné situace, když je tajemství venku a já osvobozena.
Uprostřed minulé velké zahrady jsme měli malou pergolku, tedy vlastně takovou bránu, která byla porostlá popínavými růžemi a pod ní byla lavička na sezení. Jednou můj muž zavěsil na bránu krmítko, které jsme dostali. A jak tak sedíme u kafe na zahradě a já se dívám z dálky na to krmítko, začnu se mračit a přemýšlet.
Co je? Panebože, tobě se tam to krmítko nelíbí.
Ale líbí, ale není přesně uprostřed.
Můj muž se začne smát: takže tobě vůbec nevadí, že za tím krmítkem vidíš rozbouranou stodolu (museli jsme ji strhnout, páč k opravě už to nebylo), tobě tam nevadí ten binec, cihly, kamení, suť zkrátka staveniště, ale že není krmítko uprostřed, to je problém.
No nic, naviguji od stolu: ještě trochu doleva, asi tak centimetr, jo jo už je to dobré, nech to tak, už s tím proboha nehýbej :-)
Ano, vím, je to bláznivé, hloupé, pošetilé, je to k smíchu a nejvíc se tím bavím já, ale už jsem se přijala.
Včera jsme jely s kolegyní, s mým parťákem v úchylce autem domů a velmi jsme se bavily.
No, já nesnáším, když mi děti ustelou postel, aby mě potěšily a hned mě volají, ať se jdu podívat, dí kolegyně.
S hrůzou a děsem v očích se překoná a cedí pochvalu přes sevřené rty skřípajíc zuby a jen čeká, až děti odejdou.
Parchanti jedni, to neumějí pořádně ustlat??!!  Panebože, to nevidí, že tento polštářek nemůže být vedle tohoto a ten další musí být trochu nakřivo a ne rovně?!!
Ano, holka já ti naprosto rozumím. Je to hrůza.
Už hold do smrti budeme posouvat dózy o setiny milimetru, otáčet ouška správným směrem a štelovat polštářky do správné polohy.
A bojím se, že bude hůř, páč já jsem si tento svůj nestandardní stav uvědomila před pár lety. Nepamatuji, že bych se takto narodila, to znamená, že hranice se s věkem posouvají a čím dál míň věcí je dle mého soudu v pořádku na svém místě.
Jo, a když se dostanu včas k myčce, kterou můj muž předtím naložil, promiňte, je to špatně. Musím ji celou přeskládat.
Ale včera v autě jsme si prodloužily život. Smály jsme se obě celou cestu milimetrům - špatně roztaženým závěsům a žaluziím, ale klidně ať je prach na nábytku v centimetrové vrstvě :-) To nám nevadí.
Ještě mi teda dost vadí bílá niť na černém kabátě, či blonďatý vlas anebo jiné drobné smítko. To by nebyl až tak velký problém, kdyby kabát byl můj.
Vadí mi to, když tuto chybku vidím na někom ve veřejném dopravním prostředku. Není to problém, pokud člověk stojí v mém dosahu a já s dovolením neblahý úkaz odstraním.
Horší je, když sedí tato osoba o pár sedadel dál. Nemohu spustit oči z té nitky, či co to je, na dálku pořádně ani nerozeznám tuto nepatrnou částici, tento malinkatý atomek. Nejraději bych vstala a učinila, co musím, ale to v narvaném autobuse nejde.
Takže pokud se vám stane, že vás v autobuse či tramvaji začne obírat nějaká bláznivá ženská, nechte ji. Nemá žádné postranní úmysly, jen z vašeho oděvu musí odstranit vše, co tam nepatří.
Na zahradě je nyní sníh, takže mě žádné narovnávání či přeskládávání květináčů apod. nehrozí.
Tady je zatím svět ještě v pořádku.

novoroční bílý kůň na naší zahradě

Má tedy chlapec zpoždění minimálně deset dnů.
Jen doufám, že když přišel už včera, neplatí tady: Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Bílou zahradu bych tedy pořád nechtěla. Miluji barvy.
Stačí panebože, že mi na Nový rok visí na sušáku prádlo.
I když s tím prádlem se to těžko splní, páč šetříme přírodu a nehromadíme. Stačí pár kvalitních kousků, které se dají kombinovat, pár doplňků a je nový outfit, takže celý rok rozhodně nenaplním.
No, v kabelkách to mám sice jinak, protože těch mám víc než jeden člověk potřebuje.Ale ty se naštěstí neperou ani nesuší :-)
A lodičky to je taky můj úlet.
Ovšem jakmile nenosíme něco celý rok, jde to do dalšího kola pro někoho potřebnějšího, takže těžko bude viset prádlo každý den.
Kabelky a boty?
No každý máme nějakou úchylku. Na kabelky bych si potřebovala udělat brigádu a uklidit je. Jsou tam občas poklady.
Vizitník, který často hledám. V jedné kabelce deset propisek, které tam vhazuji, když jdu na jednání. Paradoxně nemám každou chvíli čím psát. Možná bych je měla uklidit teď.
To není novoroční předsevzetí, ty si zásadně nedávám.

Přeji všem dobrý nový rok.
Přát šťastný celý rok mi přijde nevhodné. Šťastný celý rok je chiméra. Kdyby se to stalo, nebudeme vědět, že byl šťastný, protože nebude srovnání.
Navíc štěstí je velmi prchavá záležitost. Trvá několik minut, někdy dokonce pouhých pár vteřin a někdy si to uvědomíme až za dlouhou dobu, že tady štěstí bylo..
A štěstí je v maličkostech. Úsměv, pozdrav, kytka ve váze, dobrý skutek.
Maličkosti všedního dne.
Takže nám všem opravdu dobrý rok.
A za mě vlastně ať je podobný tomu, co odchází.
Narodil se nám další krásný vnouček, se kterým si již buduji vztah. Zatím prostřednictvím mazlení a úsměvů, ale to je právě štěstí.
Můj muž má po roce konečně práci a navíc, jak mi sdělil včera, jej začíná moc bavit. Co je víc?
Naše všechny tři děti byly úspěšné ve svém profesním životě a spokojené v osobním.
Všichni jsme relativně zdraví.
Takže to byl moc dobrý rok.
Ještě jednou tedy dobrý rok nám všem.

všem šťastné vykročení do nového roku

sníh v nížině ne na horách, březen 1988 a naše dvě děti s neteří

Vím, že je dnes Silvestr a téma, o kterém dnes píšu, se možná moc nehodí. Ale za prvé mohu o něm psát teprve až po svátcích. A navíc jsem už na blogu několikrát sdělila, že k oslavě nemusí být žádný důvod a jelikož v průběhu roku oslavujeme často, je pro mě Silvestr jako každý jiný den viz můj loňský silvestrovský příspěvek závislost jménem 2048 .
Takže dnes téma něžná manipulace
Manipulátor je v podstatě i téměř každý rodič.
Když chceme mít úspěch u dětí, aby něco učinily, co nechtějí, musíme být trochu manipulátoři či aspoň diplomaté.
V minulém zaměstnaní jako vedoucí marketingu jsem taky musela být občas manipulátor, sice něžný ale důrazný, pokud jsem chtěla něčeho dosáhnout.
Hovořím záměrně o manipulátorech něžných, protože ti manipulují ne ve svůj prospěch, ale ve prospěch celku.
Na rozdíl od manipulátorů neněžných, kteří manipulují jen pro svůj zisk.
Před svátky jsem podlehla i já něžnému manipulátorovi, a než jsem pochopila, že jsem se nechala zmanipulovat, žila jsem celý den se špatným svědomím, co jsem to vlastně provedla.
Nicméně historka nás všechny přítomné pobavila a pobavila i mého muže a jeho mámu na Štědrý večer, takže vlastně stála za to.
Dva nebo tři dny před Štědrým dnem jsme se s kolegyní rozhodly, že potřebujeme něco malého dokoupit pod stromeček.
Jak jsem již psala, všechny dárky jsem nakoupila přes internet a činím tak již spoustu let. Kamenné obchody nesnáším, ale rozhodla jsem se, že bych chtěla ještě něco malého pro mého muže. Myslela jsem na nějaké dárkové balení, zlatá edice nebo tak něco láhve piva, které si můj muž nekoupí.
A hlavně aby to byl dárek do kabelky, protože autem nejezdím, a i když jsem doma za chvíli, hlavně ať to není nic těžkého.
Pobíháme zběsile mezi regály a po chvíli  kolegyně zastaví naprosto nepochopitelně u soudků piva.
Ano, to by byl hezký dárek, ale panebože už se vidím, jak to valím z kopce dolů na autobus a pak kopu od autobusu domů. Přece jen to takový kousek není.
Panebože to ne.
Najednou na mě volá. Tady je zlatá edice. Moc hezký dárek.
Tak nákup máme hotov a vyrážíme zpět do redakce, protože nám skončila polední přestávka.
Vynášíme dárky do prvního patra a já s funěním odkládám ten svůj
Vůbec mi to ještě nedochází.
Chvíli povídáme pracovně a pak dotaz kolegů: to uneseš na nádraží?
Ježíši jsem normální???! Vždyť jsem chtěla dárek, který se mi vejde do kabelky.
Může mi někdo vysvětlit, proč jsem koupila osm láhví piva? Sice zlatá edice s retro uzávěry, které mi připomínají limonády mého dětství, ale panebože jak to odnesu? Venku ke všemu ještě prší, takže si nemohu papírovou krabici ani odložit, abych si po cestě odpočinula.
Moje spolu nakupující ve mně ještě vyvolá špatné svědomí poznámkou, že budu někoho potřebovat, aby mi můj "malý"  a zanedbatelný dárek pomohl odvést.
Ještě několik hodin přemítám, proč jsem to proboha udělala.
A pak mi to dojde.
Smějeme se po té této storce ještě další den.
Můj něžný manipulátor totiž manipuluje se mnou dál. Milé kolegyně vůbec nedošlo, že jsem láhve koupila vlastně z jejího donucení a klidně ještě ve mně vyvolává špatné svědomí pro můj naprosto nepochopitelný nápad.
Mně teprve po několika hodinách dochází, že nápad přece vůbec nebyl můj. Já jen jako ovce poslechla.
A přesně takto to má být. Něžné manipulování nemáme vůbec vnímat :-)
Provinilá kolegyně mě příští den dělá taxíka a odváží můj velký a velmi hlasitý dárek (láhve cinkající o sebe) až domů.
Pod stromečkem se tento dárek s historií stává v podstatě nakonec hlavním dárkem, přestože ostatní jsou mnohem dražší. Letos nemám finance na obvyklý adrenalinový dar jako let letadlem, skok padákem či něco podobného. Řeším tedy obdarovávání měkkými dárky a knihou.
Kniha se ukáže jako naprosto nevhodný dárek. Jedná se o knihu Forsytha, kterého má můj muž rád. A protože má téměř všechny knihy od tohoto autora, konzultuji titul se synem, který tyto knihy tátovi často kupuje.
S odpovědí: mami, tuto knihu určitě nemá, se nespokojím a pro jistotu hledám v knihovně, máme docela dost knih, ale doufám, že jsem ji nepřehlédla.
Pod stromečkem se dozvídám, že muž knihu už vlastní a druhý den, kdy všichni již tradičně přijíždí na oslavu vánoc, podotýká přítelkyně mého syna: ale tuhle knihu musí táta už mít, dal si mu ji vloni k vánocům
Takže můj syn měl ten titul znát. No všichni zapomínáme a toto zapomnění slouží k pobavení všech :-)
Přeji všem šťastné vykročení do nového roku, a pokud možno jen setkání s manipulátory něžnými!

ještě sváteční

Nebyl to plán, ale prostě to tak vyšlo.
Přes svátky jsem téměř nebyla na počítači.
Od 23.12. u nás byla máma mého muže a 25.12. jsme se sešly tradičně téměř celá rodina. Jediné využití počítače byl skype pro spojení s dcerou v Paříži již tradičně při štědrovečerní večeři a pak pokračování druhý sváteční den se všemi.
Stromeček máme letos bílý a fialový, i když nafocený s rozsvícenými světýlky vypadá trochu jinak, ale líbí se nám. Také štědrovečerní tabule byla celkem povedená a svůj talíř měla připraven i dcera on line.
Dárečky pod stromečkem 25.12. jsou jen od nás, další ještě přinesl Ježíšek později, ale už jsme nic nefotili, abychom nekazili slavnostní atmosféru.
Největším překvapení pro mě a mého muže byl asi voucher na letenky do Paříže na některou z premiér naší dcery. Zbývá jen vybrat termín.
S mým mužem jsme rodinu překvapili knihou, kterou jsme vydali. Obsahuje příběhy, které jsem psala před vznikem blogu a výběr z blogu.
Takže pohodový druhý svátek vánoční všem.

P.S. Jmenovky na dárečcích jsou výherní losy, takže jsme měli i trochu napětí. Nikdo z nás nevyhrál, ale o to vůbec nešlo...

o výchově trochu jinak

Life stylové časopisy, říkám jim slepičí, občas koupím.
Mám ráda Marianne, časopis, kde se mohu kromě módy, kosmetických rad také něco zajímavého dozvědět .
Tento týden mě však trochu rozhodil jeden článek.Připadal mi, že musí být z dob mého mládí. Nesnáším jen tak samovolnou kritiku a ani nechci kritizovat, ale článek Babi, takhle ne!, který je v podstatě o výchově babiček, mě celkem dostal.
Měly by se tedy asi k němu spíše vyjádřit moje děti než já, ale já nevěřím, že všechny babičky jsou takové, jak je popsáno v článku.
Bude to možná tím, že na sociálních sítích či v tomto případě na mateřských serverech, které byly zřejmě zdrojem pro dané téma, se objevují spíše stížnosti a problémy. Těžko bude někdo prezentovat, moje máma se mi do výchovy neplete, nemyslí si, že musí neustále vychovávat mě a moje děti apod. Je celkem logické, že pokud jsme spokojení, nemáme moc potřebu to sdělovat. Proč taky? Člověk se svěří buď s velkým úspěchem anebo s trápením, ale ne s něčím, co považuje za samozřejmé.
Ale abych se vrátila k tématu, za babičku popsanou v článku se rozhodně nepovažuji.
Nechodím za vnoučaty, a mám čtyři, bez ohlášení. Nezahrnuji je dárky, a pokud něco přivezu, tak jsou to záležitosti rychlé spotřeby jako omalovánky, pastelky, bloky, vystřihovánky a můj muž je specialista na nafukovací balónky, ze kterých se tvoří zvířátka. Než se mu povedlo s vnoučaty nějaké zvířátko vytvořit, většina balónků praskla, ale legrace při tom byla a o to šlo.
Ostatní dárky vždy řešíme, tedy konzultujeme s rodiči. Také jsem nesnášela, když děti dostaly dárky bez předchozí domluvy, navíc hračky, které bychom my sami nikdy nekoupili a které jsme si ani nepřáli, aby děti kolem sebe měly.
Nemám pocit, že bych měla mluvit do výchovy a dokonce ani vnitřní potřebu tak činit. A navíc si ani nemyslím, i když jsem vychovala tři děti, že mám patent na správnou výchovu. Ano, vím, že babičky popsané v článku existují, ale doufám, že jich není většina. Já jsem se chovala  k dětem jako k partnerům už v jejich pubertálním věku a nemám potřebu něco na tom měnit. Neřeším výchovu vnoučat a ostatně jsem ráda, že ani nemusím, to přísluší jen jejich rodičům. My s mým mužem jsme si do výchovy také nenechali mluvit. A myslet si, že když přijedu jednou za čas, čeká se snad moje rady a do této chvíle bylo vše špatně, je směšné.
Nemám ani potřebu radit, naopak obdivuji nebo mě těší výchovné přístupy mé dcery a mého syna k dětem.
Proboha, přece takových babiček je dnes většina ne?
Nebo zase mám růžové brýle? Je pravda, že se stýkám a mám kolem sebe lidi podstatně mladší než jsem já a babičky vlastně sleduji jen prostřednictvím blogů, ale přece toto nemůže být standard, jak dnešní babičky vypadají, respektive jak se chovají viz článek.
Myslím, že autorka mohla být více objektivní a aspoň se zmínit o babičkách, které jsou normální a to tak normální, že i snachy je zvou na kafe a popíjejí s nimi víno dlouho do noci (můj případ) a k tomuto nikoho nepřinutíte.
V článku je dále zmínka o babičkách, které neustále upozorňují: v roce už má být bez plen, bez dudlíku, už by měl měla sedět, chodit, mluvit, zasloužila by proplesknout, copak to nevidíš, a už ti spí celou noc? atd. No přečtete si jej. Já jsem jej v on line podobě nenašla.
Ale sama bych tohle nikdy neřekla. Ano, syn už byl bez plen pár týdnů po jednom roce, ale obě holky vypadají na fotkách coby dvouleté jako včelka Mája. O dudlíku ani nemluvím. Už tenkrát jsem nesnášela věty typu a on vám ještě nesedí, nemluví, nechodí atd.
Panebože, každé dítě je individualita, tak proč jej s někým srovnávat? Proč soupeřit anebo o co tady jde? Už jsem psala v nějakém příspěvku, kdo proboha určil, kdy je čas na nočník, kdy je čas odložit dudlík
Ano, také občas udílím rady, ale jen když jsem tázána a musím přiznat, že někdy sama odpověď ani neznám.
Ano, článek mě zaujal, jen bych očekávala větší objektivitu a zmínku i o jiném druhu babiček, a proto jsem musela reagovat a přidat něco na misku vah na stranu normálnosti.

Téma nočník jsem již zmínila zde: trochu rodinný slang a trochu o výchově .