výchova příkladem

Občas mě něco irituje tak, že si k tomu musím říct svoje, i když nic nezměním a nic se nestane. 
Již několikrát jsem se na blogu vyjádřila k nějaké reklamě jako
"fousaté léto" či další zde, která mi přišla nějakým způsobem nevhodná. Reklamy sleduji, protože jsem poznamenaná svou bývalou profesí, i když se již na tomto poli nepohybuji.
Prostě už to tak mám.
Reklamy na auta se mnou dosud nedělaly naprosto vůbec nic.
Jednak autům nerozumím, poznávám je pouze podle barev, a druhak mě většinou ničím nezaujmou.
Až nová reklama na Opel.
Děti vychováváme příkladem a tedy vše kolem nás děti ovlivňuje.
Vím, že na reklamu se děti snad tolik nekoukají, ale jelikož nová reklama na Opel je denní reklama a ne noční, jen těžko se jí lze vyhnout a navíc v reklamě dítě vystupuje v hlavní roli.
Dle mého soudu tato reklama hraje na nejnižší pudy člověka a na jednu z nejhorším vlastností - závist.
Nevím, jestli jste ji už viděli.
Syn majitele Opela obdivuje auto (nevím, jaké) souseda se slovy: a můžete auto otevřít mobilem? a zavolá vám pomoc, když se porouchá? a ... to si nemůžete dovolit Opel?!
Je to něco v tomto duchu, přesná slova si nepamatuji a spot nemohu najít na netu.
Soused, ke kterému jsou otázky namířeny, se tváří rozpačitě a postupně i provinile.
Proboha, proč?!
Vím, je to jen reklama, ale i ta má mít své hranice.
Já bych si tak všimla, pokud by si soused pořídil kočár se živými koňmi a to bych možná i záviděla, i když to neznám, ale sotva nového auta.
Tady je reklama postavena na závisti a to mi přijde trochu ubohé a ještě v tom figuruje dítě. 
Ovšem je pravda, že si reklamu pamatuji i já, kterou auta vůbec nezajímají. 
Takže z hlediska zapamatování si svůj účel splnila.
Ale pořád si myslím, že bychom ve všech oblastech našeho života měli myslet na to, že máme kolem sebe děti a ty vnímají tyhle zkratky víc a rychleji než dospělí.

můj první kalendář

Tak už ho mám konečně doma.
Není pro mě, i když kdo ví...
Abych ho náhodou časem také znovu nepotřebovala :-)
Tato hračka se jmenuje Můj první kalendář
O kalendáři jsem se na blogu už zmiňovala  a dárek pro mého vnoučka k pátým narozeninám je tady.
Dárek má navíc velkou přidanou hodnotu.
Musím se přiznat, že toho jsem si všimla až po upozornění mé dcery.
Neovlivnilo by to pravděpodobně moje rozhodnutí, nicméně ekologická hračka mě těší a vůbec ekologický přístup stojí za to podpořit nákupem.
Firma Plan Toys vyrábí hračky z kaučukového dřeva, které již neobsahuje latexové mléko.
Dřevo vykupuje od farmářů, pro které již nemá žádnou hodnotu a už by pro ně nebylo tedy k užitku a firma jej vrací prostřednictvím hraček zpět do života. 
A za to vysazuje nové kaučovníky.
Pokud vás zajímají podrobnosti, najdete je zde na eshopu u popisu výrobku.
Kalendář vypadá na živo ještě líp než na obrázku..
Jen s jednou věcí moc nesouhlasím. 
Kalendář mám pro vnoučka, kterému bude pět let a pro tento věk mi přijde naprosto vhodný.
Nesouhlasím s tím, že hračka je určena dětem od tří let. 
Myslím si, že v tomto věku jsou děti na poznávání ročních období, času a počasí ještě malé.

Na stejném webu, kde už jsem několikrát nakupovala,, jsem ještě koupila takovou maličkost cvrlikající píšťalku ptáčka. 
Tato hračka se mi líbila jako malá pozornost a koupila jsem rovnou čtyři kousky pro všechna vnoučata.
V neděli je všechny uvidíme pohromadě, tak jim chceme dát s mým mužem nějakou maličkost.
Jedna věc mi však nedošla.
Jedna píšťalka - úžasný.
Dvě píšťalky najednou - ještě dobrý.
Ale čtyři? 
Dohromady?
No to jsem nedomyslela.
Doufám, že mě rodiče nebudou proklínat.
Příště musím koupit omalovánky. 
Ty nevydávají žádný zvuk.

mám vanu plnou ........

Dnes možná kapku nuda.

Opět slunečnice.
Mám vanu plnou slunečnic...

Slunečnice mě baví. Nakonec měly by.

Je to stylové.

P.S. S tou vanou je to fakt. 
Můj muž má tento týden noční a již potřetí přivezl plnou náruč slunečnic.
V noci je dá do vany.
Ráno mám  plnou vanu slunečnic.
A každé ráno tento týden hledám další vázu či džbán pro zapomenuté slunečnice z příkopu.

 

moje představa podzimu

Venku se mi zdá poslední dva dny opravdu velká zima, takže dnes podzim doma.

Navíc kromě sychravého počasí ten pravý podzim ještě nevidím. 

Naše třešeň nemá ani krásně zbarvené listí, natož spadané, takže brouzdání spadaným listím, které příjemně šustí pod nohama, ještě chvíli nehrozí.

Moje představa podzimu doma jsou voňavé svíčky a praskání v krbu. 

A taky dobrý černý čaj. Jen tak čistý bez dalších přísad.

Miluju přirozené teplo. 

Od ohně je teplo zkrátka jiné a navíc pohled do ohně mě smiřuje se sychravým počasím.

K podzimu ještě neodmyslitelně patří náš "jezevec" ležící na přikrývce u televize, který se konečně vrátil zase domů.
To už je jasné, že podzim je nadobro tady.
. Po létě, kdy Justýna spávala každý den venku pod širákem převážně na naší zahradě a domů se chodila jen najíst, je příjemné mít ji doma.

Nemusím přemýšlet, kde se courá a jestli se jí něco nestalo.
Trochu sobecké, já vím.

S podzimem mám spojenu ještě jednu úžasnou záležitost. 

Vymýšlení dárků.

Nemyslím na vánoce, to je pro mě ještě daleko.

Na podzim se slaví v naší početné rodině v říjnu a v listopadu patery narozeniny.
Brouzdám tedy po netu a vybírám dárky a nakupuji a vyhlížím pošťáka.

A pak se kochám.

A protože mám narozeniny i já, píšu svá přání "ježíškovi"
Tak říkáme v naší rodině každému seznamu přání - zkrátka výzva zní: napiš Ježíškovi,
tudíž i k narozeninám. 

Přání již nepíšeme na papír, ale v tradici pokračujeme neustále.

Papírová měla samozřejmě svoje kouzlo, přes email to není taková romantika.. 

Tuhle jsem něco hledala v krabici s památkami z dětství našich dětí
(dopisy a koresponďáky ze škol v přírodě, malované obrázky jako dárky k narozeninám,
první výtvarná díla) a vypadly na mě také dopisy Ježíškovi.
Trochu s nostalgií jsem se jimi začala probírat.To normálně nedělám.
Nevracím se často do minulosti. A i tady to bylo víceméně náhodou.

A musím říct, že jsem se fakt pobavila.
U některých jsem se nasmála, až mi tekly slzy a jsem moc ráda,
 že jsem všechny tyhle artefakty schovávala.

Některé "ježíškovské" dopisy obsahovaly seznamy opravdu drahých věcí, přání našich tří dětí
- jen malá ukázka.:
 Milý Ježíšku, přeju si novýho mobila, páč nutit mě chodit s tímhle pádlem do třídy odkojené na Nokiích 3310 za osm táců je fakt krutý!...
a na konci bylo napsáno:

No, nebuďme naivní, vím, jak to je a tak se i tak budu těšit na šampon a svetr.
 Mám tě ráda, Ježíšku.....
A kouzelná byla i adresa: 

"Ten, kdo nosí dárky (do dneška si nejsem jistá...)"

A podzim?
 To jsou  ještě poslední slunečnice. Máme jich plný dům.

Nosí mi je můj muž.
Zapomenutá pláňátka z příkopů, ale krásně rozsvítí ten pochmurný den.

bio vajíčka jako dárek

Musím přiznat, že vajíčka jako dárek jsem ještě nikdy nedostala.

A ještě navíc to byl dárek jen tak, bez důvodu.

Na používání předpony bio jsem trochu alergická, protože se skloňuje snad v každém článku, který se byť jen vzdáleně týká výživy a ne vždy je slovo bio na místě. 

A navíc na bio v naší zeměpisné šířce mám svůj názor.

Tady jsem jej však musela použít, protože slepičky na farmě mé přítelkyně jsou hýčkány tak, že jim je co závidět.

Jako první klad kvituji, že každé zvíře na farmě má svoje jméno.

Některé tedy trochu odosobnělé jako například Zelí či Knedlík, tady asi vysvětlení netřeba, ale ostatní mají naprosto regulérní jména jako koza Eliška, kozel Fanda, kohout Martin a Bonifác, slepičky Julča, Džamila, Kikirinda a Verunka a další..

No nejsou to krásná jména?

A když někdo dá jméno jakémukoliv zvířeti, domnívám se, že s ním pak zkrátka zachází jinak.

Láska je už v tom vymýšlení jména a pojmenování.

V tom vidím i to bio - zvířátka chovaná s láskou a bez stresu.

Já bych se chtěla mít jako zvířátka na farmě mojí kamarádky.

Proto klidně to bio v názvu nechám.

Já nemám tyhle chovatelské vlohy a po farmě rozhodně netoužím, páč nás by vyšlo vajíčko určitě na deset korun, ale o to víc obdivuji ty nadšence, kteří to umí a navíc to dělají s láskou pro užitek svůj a i nás ostatních.

A ještě jeden dárek jsem dostala.

My na naší zahradě bylinky nepěstujeme, páč se nám to nedaří a navíc dva máme opravdu malou spotřebu, takže raději sázíme růže.

Z čerstvého tymiánu mám fakt radost.

Báro, děkuji.

A s vejci ti to moc sluší, Jsi úžasně fotogenická a toto je moje malé poděkování.

vzpomínka na dvacet devět...

Dnes jsem někde na netu při ranním pročítání zpráv a blogů narazila na článek, který se týkal tématu porodů, respektive termínů - porod přijde většinou v nevhodnou dobu a nejde dopředu naplánovat.
No, ono to není tak docela pravda a to hovořím z vlastní zkušenosti.
Můj třetí porod byl naprosto plánovaný a čtrnáct dní předem jsem znala přesný termín.
Měla jsem poprvé a vlastně naposledy svého vlastního porodníka, který se o mě před porodem staral. Musím přiznat, že když jsem jej viděla poprvé, nechápala jsem, proč jej všechny nastávající maminy chtějí.
Objevil se přede mnou chlap jak hora a podal mi tlapu, do které se moje malá ruka celá skryla a já pochopila, proč se mu říká medvěd.
Byl to ale a snad ještě je úžasný lékař a úžasný člověk, něžný, citlivý, empatický.
A taky velmi zodpovědný.
Takže mi jednoho dne oznámil: "rodíme 29.7."
Moje hloupá otázka: a jak to víte, doktore, tak přesně, měla velmi prozaickou odpověď.
No odjíždím na dovolenou a chci být u vašeho porodu.
Musím říct, že do té doby u předchozích porodů jsem si říkala, jak by bylo prima, kdybych znala přesný termín.
No prima to rozhodně nebylo.
Naopak.
Když žijete v nevědomí a nevíte, kdy to přijde, žijete v podstatě v očekávání, ale relativně v klidu.
Když znáte přesný termín a dokonce přesnou hodinu, nástup "na značku" byl v půl osmé ráno, stříháte metr každý den a není to úplně přirozené.
Bylo příjemnější nic nevědět.
Dorazila jsem do porodnice a sestra se mě zeptala, zda mám bolesti.
Říkám, že ne a na otázku, proč tam tedy jsem, odpovídám: já jsem tady na objednávku.
Na monitoru se však objeví něco jiného a sestra mě přesvědčuje, že bolesti rozhodně mám.
No tak toto už mám 14 dní a myslela jsem, že to je strachem.
Vypadá to tedy, že jsem tady správně.
Průběh porodu nebudu popisovat, nebyl to můj nejlepší, i když byl celkem rychlý.
Ale přesně naplánovaný porod mě nijak nepoznamenal a v podstatě nebýt dnešního článku ani bych si nevzpomněla.

kytka "domácí"

O zahradní květenu se já a můj muž staráme myslím příkladně.
Ostatně důkazy o naší péči můžete najít i na tomto blogu.
V případě kytek domácích, pro naše kytky se nehodí přídavné jméno pokojové, páč pokoj chudinky rozhodně nemají, je to ale jinak.
Kytky v domě můj muž vůbec nevnímá a stěží by si asi všiml, kdyby všechny naráz zmizely,
Jedině snad oleandr si ještě zasluhuje jeho pozornosti, ale spíš jej vnímá negativně, když je nutné jej před zimou přenést do domu a to do prvního patra, páč jinak se už nevejde.
A já?
No jedním slovem lempl.
Nevím proč, ale to že bych měla kytky domácí aspoň zalít, mě upozorní jedna, důvěrně jí říkám indikátor, která sklopí listy a já vím, že už je čas.
Tedy čas, ten už dávno minul, zkrátka, že je krize a já jdu a hned zalévám.
Přitom si neumím dům bez kytek představit.
Takže v podstatě dvakrát do roka mi kvetou vánoční kaktusy a to v období, které moc nesouzní s jejich jménem a ve vánočním čase snad nekvetly ještě nikdy, a jednou mi letos kvetly fialky - nutno podotknout, že po dvou letech.
A to je vše.
Vychází mi z toho, že moje květiny by vlastně měly být pouze kaktusy a sukulenty.
Zkrátka nic náročného na péči. Silní jedinci.
A pak se stane malý zázrak.
Přiznávám, že jednou za sto let.
Ten zázrak si však ničím nezasloužím.
Má to být podle mě takový ten výkřik: podívej, jak jsem krásná a ty se o mě vůbec nestaráš a já přece za to stojím!
No, není krásná?
Už ji mám leta a kvetla pouze, když jsem ji dostala.
Musím, přemýšlet, co mi chce říct či co naznačuje.
Že se mám polepšit? Ano, občas se polepším, ale dlouho mi to nevydrží.
Vydržím se starat pouze o kytky ve váze. Ty musím mít neustále.
Ale teď si uvědomuji, že i přes moje trýznění mě kytky neopouštějí a zůstávají se mnou.
Jen nekvetou.
Takže mám kolem sebe vlastně samé silné jedince.
No, nic. Jdu si pro konývku.