nikdo nic neví...

Tahle humorná anabáze by se dala nazvat U nás v Kocourkově. Máme chytrou televizi dva roky, takže by prý neměl být žádný problém s přechodem na dvbt 2.
To, že přelaďujeme celý leden programy každou chvíli, není problém, páč to dělají všichni, kdo nechytá na satelit. Satelit sice na střeše máme, ale nikdy jsme ho nepřipojili, dosud jsme se domnívali, že ho rozhodně nepotřebujeme. Problém je s mou pamětí, která si rychle zapamatuje čísla a pak je ze svého hardisku nevymaže. Učím se čísla co každých pár dní a mozek už bych potřebovala restartovat. 
Sleduju nejvíc prima krimi, můj muž nova action a jedničku a dvojku. Všechny programy běží pořád, jen je čím dál těžší je najít. Ráno potřebuji kulisu, bez toho nedokážu psát a každý den mi dělá společnost očko. 
Do teď jsme si mysleli, že na televizi nejsme závislí, často si pouštíme filmy, které si sami vybereme. 
Kriminální seriály nezatíží můj poškozený mozek a druhý den nevím, kdo je vrah. Je to jiné, než když si vybereme nějaký film, ten dokážu sledovat jen jeden denně, víc ani náhodou.
Před pár dny ráno vstanu, zapnu očko a hlásí mi to, že není signál. Začnu tedy přepínat a zjistím, že zmizely všechny primy. Kromě prima comedy, o které ani nevím, že existuje.
Od té chvíle se můj muž snaží přeladit programy, ale ani po automatickém ladění se prima neobjevuje. Tento týden jsme navíc doma, nemáme žádné výjezdy, tak je na rozčilování čas. Příští týden už je nabitý akcemi.
Nejdřív jste naprosto v klidu, ono to naskočí. A běží den za dnem a můj muž už začíná zuřit. 
Z principu. Ověřuje naši televizi, tedy přístroj, zda je v pořádku, zda něco nebrání příjmu signálu, zkoumá všechno možné. 
Ptá se v krámu prodavačky, zda má taky problém.
Odpověď není uspokojivá: nemám, já mám pokojovou anténu.
Můj muž začne volat na všechna zveřejněná telefonní čísla, kde vám prý pomohou. 
Heslo: s námi to dokážete!!!
U všech odborníků zazní věta: ježíš, to nevím, čím by to mohlo být. Hlavně nehýbejte anténou, když vám to na ni dosud šlo, to je odpověď na otázku: není náhodou vypnutý Cukrák, na který máme natočenou anténu odjakživa? 
Začne volat známým i neznámým odborníkům na antény a všude slyší, no to vůbec nevím, čím by to mohlo být.
Můj muž už zuří permanentně a o ničem jiném nemluví. Je technicky velmi zdatný a toto ho štve.
Uklidňuji jej, tak si budeme prosím tě na televizi filmy jen stahovat.
Oba začínáme vypadat jako televizní závisláci, kteří spěchají odněkud rychle domů, aby stihli oblíbený seriál.
Nemáme žádný oblíbený seriál!!!
Normálně bychom televizi ani nutně nepotřebovali, ale, když zjistíte, že nemáte možnost volby, potřebujete se nutně, ale opravdu nutně na něco dívat.
Jde hledat, na kterém kanálu sakra ta prima vysílá, to není možné. Na netu zjistí, že je to kanál 40. Posléze objeví, že kanál 40 má v televizi nulový signál.
Vezme dalekohled a ze zahrady se kouká, jakým směrem mají sousedé natočeny antény, i když prý s anténou nemáme hýbat. Jedna anténa je natočená rovně přímo do nebe.
No vidíš, tak ji dej taky tak, ať si ten signál sakra někde posbírá.
Můj muž několikrát vyleze na půdu, což vůbec není snadné. Přístup je z horní předsíně po dřevěném žebříku. Pořád žádná změna.
Usadí mě k televizi s telefonem. Dívej se tady na ten signál a já jdu hýbat anténou.
Šmydlá s anténou a já mu volám: ježíš, děláš to moc rychle, je tam nula, pak hned 80 a 100 a pak zase nula. Tak hejbej pomalu, já budu na telefonu. 
Teď to bylo 100, řvu jak na lesy, nech to tak. 
Už na to nesahej!!!
Spustí opět automatické vyhledávání. Hurá, já mám prima krimi. 
Je úterý podvečer a já si zalehnu na sedačku s Justýnou na zádech a koukám na Zločiny ze sousedství.
Večer začne můj muž projíždět programy a hlásí, já to teď psát na papír nebudu. Obývák je plný popsaných papírů z bloku s měnícími se čísly.
Hele, mně se zdá, že tam chybí zase nějaká nova. 
Ježíš, kašli na to, na novu stejně nekoukáme.
Ráno mi to nedá a začnu projíždět programy já. Má pravdu, chybí zrovna jeho nova action. 
Jak je možné, že stejná televize nemá programy proboha na jednom kanále?!
Opatrně hlásím: houstone, máme problém! Hned ho napadne, no to určitě teď nejde zase ani prima comedy...😂
Už nás to začíná bavit a my se smějeme očistným smíchem.
A to na všech telefonech doporučovali hahahaha, ať si zavoláme odborníka. 
To vám sdělí odborníci na telefonu.
Nevíte náhodou, kde ho najít?!
Já to ještě zkusím s tou anténou. Ježíš, kašli na to, už se s tím netrap. Kam ji chceš otočit? 
Vypadá to, že si budeme muset vybrat buď anebo. 
Anebo, když budeš chtít nova action, vylezeš na půdu, otočíš si anténu a pak ji zase vrátíš zpátky 😅.
No, vždyť říkám, Kocourkov a nikdo nic neví.
Dnes ráno bylo očko na své značce.
Už jsme se uklidnili a většinu času u nás běží televize jako kulisa. Já k ní uléhám, když si potřebuji odpočinout od psaní a vedle je můj muž s tabletem a sluchátky na uších.
Ale máme možnost volby, teda skoro.

gratinované brambory

Je to jen honosnější název pro zapékané brambory převzatý z francouštiny.

Ano, brambory zapékám na spoustu způsobů. 
Francouzské, na šlehačce, s masem a cibulí...
 Ale včera jsem vytáhla flák masa a chtěla jsem něco jiného, nového.

Hledala jsem inspiraci na netu, ale některé ingredience jsem neměla, některé jsem prostě použít nechtěla, jako například uzeninu, tak nakonec vzniklo něco jen mého, co bych pravděpodobně vymyslela i bez inspirace.

Ale někdy prostě nápady nemáte, prostě mozek mrtvého delfína.

Nakonec to bylo tak úžasné a lahodné, že jsem se rozhodla dát inspiraci na blog do mého virtuálního receptáře. 
Vlastně jsem si jídlo znovu naaranžovala na focení až po obědě, až po zjištění, že to za zveřejnění stojí.

Množství opět od oka, ostatně jako u mě vždy přiměřeně, přiměřeně.

Do zapékací mísy na dno trochu oleje. Na kolečka nakrájené syrové brambory se slupkou poklást po celé míse, osolit a opepřit, já jsem použila pepř pěti barev, ale stačí černý, ten mi v mlýnku došel.

Na brambory vrstvu na kolečka nakrájené cibule.

Potom poklást vrstvou masa - tedy asi čtyři plátky vepřových naklepaných řízků, osolit a opepřit.

Nahoru opět brambory solené a opepřené.

Neměla jsem zakysanku, tak jsem vyrobila směs z bílého řeckého jogurtu a majolky, tak půl na půl a do toho jsem dala hodně česneku. 
Promíchala a potřela směsí povrch brambor po celé míse. 
Nahoru jsem nastrouhala tvrdý sýr, uzený, jiný nebyl a vše jsem dala zapékat do trouby asi hodinu a půl, možná o trochu víc, prostě dokud se povrch krásně neopekl.

Má to hodně zajímavou chuť a trochu to i pálí, páč já nejsem s pepřem troškař.

Jednoduché jídlo, jedno nádobí, tak to mám ráda.

Věděla jsem, že to bude dobrý, proč by taky nebylo, samé dobré věci...
Navíc to při pečení krásně vonělo.

Ale ono to nebylo dobrý, ono to bylo výborný!

zpátky v čase

A měla jsem si je objednat i pro sebe... Jsou krásné.

Knihy jsem vám tady již před časem maličko představovala z důvodu velké slevy, 

ale v akci jsou pořád.

Trochu jsem je prolistovala, ale ne moc, ať nejsou osahané, když jsou pro Lolinku k narozeninám. 

Má je sice až v dubnu, ale dubnem začíná naše velká narozeninová frekvence, tak, když na něco narazím, co mě zaujme, tak prostě nakupuju. 

Vlastně už to začíná březnem a dárek na březen už je taky na cestě.

Trochu jsem knihy nafotila pro představu pro vás. 

Dnes je samozřejmě knih dostatek a hodně žánrů, takže není problém nějakou vybrat.

Tyhle mi přišly nejen krásné, ale i poučné. Lolinka byla minulý čtvrtek pasována při krásném ceremoniálu na čtenáře, tak už si je i sama přečte.

Snad se jí budou líbit stejně jako mně.

Jen jsou větší, než jsem myslela. 

Nejsou akorát do ruky, ale na čtení a prohlížení na zemi či na stole jsou ideální.

P.S. Teď jsem zjistila, že akce na tyto knihy platí už jen dnes.

konec dobrý...

Ale, co když je dobrý právě jen ten začátek, sakra?!
Vlastně vůbec nevím, jak to napsat, a kdybych akci neavizovala předem, asi bych ani neměla potřebu tady něco sdělovat.
Někdy mi možná moje přímost škodí a příliš si (nám) odhalím záda. Ale taková jsem já, matinko!
No ono už bylo podezřelé, jak hladce proběhl začátek. 
Tedy kromě toho, že po obvyklém neboj, dnes cestu znám, jsme stály několik minut před naším domem a Bára pořád něco hledala v navigaci.
Říkám, já myslela, že to máš už nastavený z domu, ne?
No to jsem měla, ale na něco jsem sakra klikla a teď tam mám jen trasy na jízdním kole.
Ty vole! No toto zase hezky začíná!!!
Já teď po nehodě neumím ani chodit, takže na kole?! Na to teda zapomeň.
Po pár minutách je přeinstalováno a nejsou tam ani dálnice a ani trajekty. Vyjíždíme a za hodinu jsme bez ztráty desítky na místě určení, i když celou cestu povídáme o tom, co se událo za dobu, co jsme se neviděly, smějeme se našim trapasům, které se v našich rodinách dějí naprosto běžně a jsou vlastně na denním pořádku. 
No, včerejší anabáze to jen potvrdila. 
Jsme mistři trapasů!
Kam jsme vlastně jely, většina z vás tuší, páč jste se těšili na další peripetie naší cesty s Kanibalem. Tentokrát autorské čtení v Ústí. Původně jsem cíl naší cesty chtěla zatajit, ale nejde to, už tady byl zveřejněn.
Tohle psaní dnes mi nevadí kvůli nám s Bárou, nakonec, Baruno, chtěla jsi to, prd se nám stalo, jsme relativně zdravé, teda až na mě a včera jsme nedoznaly vlastně žádné újmy. Jen je mi líto paní knihovnice, protože tahle akce se teda fakt nepovedla. Nebudu tady spekulovat proč, i když mě toho hodně napadlo, páč kritizovat umí každý. 
A námi to rozhodně není.
No ale ještě vás budu chvíli napínat. Nakonec krize nastala až nakonec.
Tak teda dorazíme do obrovské knihovny a já s radostí zjišťuji, že je tam výtah, páč kýžený sál je ve třetím patře a to je teď v mojí situaci něco jako nejvyšší hora světa. Ještě netuším, že za výtah budu blahořečit ještě několikrát, protože nakonec je to jediné pozitivum včerejšího večera.
Ráda řídím všechno sama, ale něco prostě neovlivním.
Najdeme správný sál a všechno si začneme krásně připravovat. Tentokrát máme všechny knihy a i zakoupené nové výtisky Kanibala na prodej, nakonec jsem to Báře tisíckrát připomínala. Program večera jsme si pilovaly u nás doma od oběda.
Kruci, všechno jde podezřele hladce, to nebude dobrý.
Bára mi z legrace pózuje a já fotím, abych vyzkoušela světlo v sále. Ani netuším, jak se poslední fotka, kterou teď vidíte v úvodu mého psaní, vlastně bude hodit.
Přijde nás přivítat paní knihovnice a při popíjení kávy si vyprávíme o knihách, občas to proložíme našimi vtipnými storkami k pobavení hostitelky. 
Jo bavit to nám fakt jde, už jsme dokonale sehrané.
Vyprávíme o naší podezřele hladké cestě do Ústí a paní knihovnice říká, ať to nezakřiknete, ještě to dnes neskončilo.
A ani netuší, jak blízko je pravdy, ze které se orosí čelo jí nikoliv nám.
A tak povídáme téměř půl hodinku a najednou je pět hodin. 
Už jsem měla vlastně uvádět toto dnešní autorské čtení, ale nikde není ani noha. Ani jeden človíček, kterému by se dalo číst.
Nervózní knihovnice klade otázku, na kterou s nadějí očekává kladnou odpověď: Už se vám to někdy stalo?
Ne, nikdy. 
I při vydání první knihy před pěti lety se při autorském čtení sešlo téměř deset lidí, což bylo nejmíň v historii a u toho jsem nebyla.
A ještě sdělujeme, že při autorských čteních, která děláme s Bárou spolu, návštěvníci neodchází ani po hodině a půl, i když si to většinou už přejeme. 
My totiž umíme pobavit lidi a materiálu v našich životech je hodně.
Zoufalá hostitelka říká, tak jim necháme ještě deset minut?
Já grant, ať nežeru, hlásím: ne, čtvrt hodinu. Akademickou.
Ale už je jasné, že se nic zvláštního nestane.
Sál zůstává prázdný a my se loučíme častovány mnoha a mnoha omluvami.
Jedeme výtahem a já hlásím, no ještě že tady teda je, to mají štěstí.
Nastupujeme do auta a smějeme se, jaký to je krásný výlet.
No co už? I tohle je zkušenost. A říkáme si, že je pozitivní, že jsme byly spolu, když jsme se neviděly už měsíc.
Před dojezdem do téhle knihovny jsem si říkala, že jsem ráda, že je to poslední čtení Kanibala. Nesnáším ho.
Už je podepsána smlouva na novou knihu, která pravděpodobně vyjde na podzim.
Bára mě vyvede z omylu.
Na moji otázku: ty vole, co budeš dělat s tolika nakoupenými knihami? 
Kde je udáš?
No jo, panebože, no musíš zařídit ještě nějaké čtení, ať se jich zbavíme.
Jediné mínus naší včerejší anabáze je, že nemám článek do novin.
A stálo mě velké několikadenní a i noční úsilí vymyslet, jak už po tolikáté napsat článek o Báře jinak. Mám v diktafonu naše krásné povídání, kde jsem kladla otázky, které ještě nikdy nezazněly. 
Musím to přepsat, určitě to někdy použiju a pravděpodobně bych možná už takové otázky nevymyslela.
Jo a na zveřejnění fotek, které byly původně jen zkouška, mám povolení.
Jediná podmínka: ať tam nevypadám jako kráva!
Neboj, u mně nikdy!
A závěr?
Příště žádná pečlivá příprava a žádné knihy se nebudou kupovat.

ptáci v utajení a první sněženky

Jako nějací agenti.

Včera jsem číhala naprosto bez pohnutí s foťákem snad půl hodiny, abych zachytila aspoň jednoho mrňavého, aspoň pro jednu jedinou fotku do úvodu. 
A nic, ani peříčko.

Sotva odejdu do domu, okamžitě vidím přes okno celá hejna sýkorek, vrabců a i pár hrdliček, kteří obsazují naše tři krmítka a já nadávám, proč sakra aspoň chvíli nepostojí. 

Můj muž mě chce rozesmát svým (ne)obvyklým černým humorem: 

tak tam dáme trochu lepidla, ne😅?!

Ježíš fuj!😓

No prostě mi musíte věřit, že už se k nám konečně ptáci vrátili. Před časem jsem si stěžovala, že krmítka zůstávají plná i týden a teď můj muž trpně podotýká: 

panebože, oni prožerou jeden náš celý důchod!!!

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval článek Z českých zahrad mizejí ptáci, kde je i výzva ke změně. Ptáci by se teď prý měli přikrmovat po celý rok a nekončit s krmením na jaře, jako to bylo dřív. Důvodem je velký úbytek hmyzu, který je pro některé ptačí druhy hlavní potravou. 

Nemohou tak úspěšně odchovat mláďata či dokonce zahnízdit. 

Pokud najdou potravu u lidí, nechají hmyz, který občas najdou, pro svá mláďata.

Tak to se teda trošku prohneme, ale snad budou v průběhu roku jíst přece jen méně než v zimě.

Dnes teda místo ptáků jen krmítka. Právě jsem dosypala, tak jsou plná. 

Už na to nemám nervy vysedávat a číhat, kašlu na ně.
Stejně to dělají schválně, mně na truc.

Ulovila jsem ale první sněženky na naší neuklizené a trochu zpustlé zahradě. 

I teď v osm hodin ráno je pořád tma jak v pytli a zataženo, ale bílá je vidět dobře.

Už začínají trochu vykukovat.

filmové okénko

Americké kriminální drama je sice už z roku 2003, ale viděli jsme jej až včera. Přiznám se, že my nejsme moc filmoví fandové, takže do kina téměř nechodíme. Naposledy jsme viděli Bohemian Rhapsody, což je film, který si doma tak neužijete, to je právě film, který patří do kina.
My jsme spíše divadelní fandové, právě kvůli divadlu vycházíme "do ulic". 
Včera jsme si udělali kino v obýváku a mě film podle názvu Zrůda moc teda nelákal. Nechala jsem se přesvědčit od "předskokana", který vždy koukne na kousek filmu na tabletu a pak rozhodne, zda by nás mohl zajímat. Filmy hledá vždy můj muž.
Občas se na blogu zmíním o nějakém filmu, který stál opravdu za to a já si jej pamatuju dlouho. Naposledy jsem se tady myslím zmiňovala o celkem šokujícím filmu s překvapivým závěrem Rituál s Nicholasem Cagem.
Tak dnes malá zmínka o filmu Zrůda, možná jej už i většina z vás viděla. Jak říkám, co se týká filmového umění, máme mezery. Film je podle skutečné události o sériové vražedkyni, prostitutce, která byla odsouzena k smrti za zastřelení šesti mužů na Floridě v letech 1989 až 1990.
Hlavní roli vražedkyně ztvárnila herečka Charlize Theron, která kvůli roli přibrala 15 kilo. Za roli získala spoustu cen včetně Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli a rozhodně zaslouženě.
A možná to byl právě tento úžasný herecký výkon, proč ve mně film nevzbudil hrůzu či děs, jak by se dalo už podle názvu předpokládat.
Necítila jsem k vražedkyni odpor, ale ke svému překvapení spíš jen lítost. Nebudu vám tady popisovat děj filmu, kdo bude chtít, najde ho na netu.
Jen si myslím, že tento film stojí za vidění. Nejsou tam žádné drastické scény, přestože byste je očekávali. Je to psychologické drama, já nemám ráda, když příliš popisné hrůzné obrazy dělají filmové metry.
Je to film, na který se určitě podíváme někdy znovu.
A Charlize Theron jsem ve filmu vůbec nepoznala. Našla jsem na netu srovnání dvou fotek, skutečnost a zrůda.
Můj muž by mohl dělat filmového kritika. Filmy vybrat umí.
Tak zase někdy příště, až mě film zaujme natolik, že o něm budu chtít napsat.

P.S. Všechny fotografie jsem si dovolila stáhnout z netu.

krása západu

Včera jsem v první chvíli jen tak stála a zírala přes okno na tu krásu. 

Pak jsem volala na mého muže: pojď se podívat, to je nádhera.
Na chvíli jsme přerušili svoji naprosto prozaickou činnost, jako je úklid domu.

Teprve po chvíli mi došlo, že bych měla fotit. 
Západní stranu vlastně téměř nikdy nefotím a ani si nepamatuji, že bych takovou krásu z okna kdy viděla. 

Má to vícero důvodů. 
Východní stranu, tedy ranní červánky či východ slunce vidím ze zahrady a není možné to přehlédnout.

Západ je vidět jen z okna z obýváku či z patra, odkud jsem párkrát fotila koně. 

Na západě máme malý dvůr, kde se vlastně jen věší prádlo, ale protože se od našeho domu svažuje úroveň terénu hodně dolů, nic bych neviděla ani ze dvora a ani z ulice. 
Tohle je možné vidět jen z oken, která jsou výš. 
Navíc přes ulici jsou domy sousedů a i to mě odrazuje od focení, aby neměli pocit, že narušuju jejich soukromí. 

A v neposlední řadě okno v obýváku je obloženo různými dekoracemi a dvěma květináči a větrá se jen ventilačkou, takže než vše odstraním, abych mohla otevřít okno dokořán, kouzlo okamžiku je většinou pryč.

Včera jsem ale jednala rychle. Nejdříve jsem chtěla vyjít do patra, ale bála jsem se, abych to stihla a navíc by možná nebyly ty fotky tak zajímavé, protože bych fotila ze shora.

Tak jsem jen cvakala tu krásu. 
Kdyby to člověk namaloval, možná by to vypadalo jako kýč.

Včera byla celý den jen šeď a o sluneční paprsek člověk nezavadil.

A večer najednou tolik krásných barev.

Kochám se i teď na fotkách a jsem ráda, že jsem ty včerejší barvy zakonzervovala.
Mějte pěknou a třeba i barevnou sobotu.