nejkrásnější kytka na naší zahradě?

Ne, není to ibišek. Je to Sára, která si teď ve vedrech udělala ložnici v grilu. Normálně se tam dává dříví, ale to musel muž přestěhovat, protože se tam cpala, ale nevešla.

Teď ve vedrech se mnou na exkurzi po zahradě nechodí, koukala na mě z grilu, když jsem fotila a zapózovala na chvíli i mně.

Dnes malé nahlédnutí do zahrady.

Pohodový den.

rozhovor o archeologii

Po návštěvě HistoryParku s dětmi, jsme tam jeli znovu tentokrát kvůli rozhovoru a bylo to moc příjemné povídání. A na tenhle rozhovor o archeologii jsem se moc těšila a užila jsem si ho. Tak dnes pro vás. Pěkný nový týden nám všem.

P.S. Úvodní foto je moje. Pár fotografií sem dávám a na další fotografie se můžete podívat tady .

Kristýna Matějková: Archeologii prezentujeme zábavnou formou…

Marta Dušková

Jak vlastně vznikl archeopark, jak se dá udržet nákladný provoz, co jsou muzejní kufříky... O tom jsem si povídala s archeoložkou a majitelkou HistoryParku Kristýnou Matějkovou, která spravuje archeopark společně s manželem a v areálu i bydlí.

Paní magistro, kdy vznikl prvotní nápad založit HistoryPark? Je tady už devět let.

Myšlenka je o dost starší, vznikla už za studií archeologie, kde jsme sešli s kolegy v ročníku. Idea prezentovat archeologii lidem zábavnou formou vznikla u mého manžela. Lidé většinou nevědí přesně, co si pod archeologií představit. Někdo si představí štěteček a jemné oprašování něčeho, druhý zase vidí ten bagr, který vám zastaví stavbu na měsíc na nemůžete s tím nic dělat. Chtěli jsme ukázat archeologii, jak ji vnímáme my, kteří se v ní pohybujeme a máme k ní nějaký vztah. Ukázat lidem to hezké, osobně o tom mluvit. Archeologie je plná příběhů předávaných ústně. To byla prvotní myšlenka a s manželem jsme iniciovali vznik archeoparku a kolegové nám pomáhali. Bylo v tom samozřejmě hodně nadšení. Postupně převážilo, že firma musí fungovat, bylo to více o práci a zodpovědnosti, tak jsme se časem rozešli, ale myšlenka zůstává pořád a snažíme se pokračovat.

Ledčice jste si vybrali na začátku nebo bylo víc variant?

Bylo určitě víc variant, jak si to vybavuju, ale je to devět let zpátky. S manželem jsme objeli několik míst a hledali. Krásných míst v Čechách je spoustu, ale není tam nic. Potřebovali jsme, aby se tam dalo hned být. Hledalo se něco, kde už něco je. Ledčice jsme navštívili někdy na podzim. Tady byl statek a manželé v důchodovém věku přestávali zvládat hospodářství a chtěli to prodat. Manžel mě dovedl sem do Ledčic, kde je podle něj nejlepší místo. Stála jsem tam a viděla odrůstající slunečnice, bylo pošmourno a Říp nebyl skoro vidět. Bylo to pro mě hodně depresivní a já říkám Tady ne! Manžel mě jako vždy přesvědčil, a musím mu dát za pravdu. Je to fakt krásné místo a objevujeme ho každý den. Každý den je to trochu jiné, tak pořád máme co obdivovat.

S jakými stanovišti jste začínali? Tolik stanovišť tady určitě nebylo a přibývají i teď. Už jsme tady byli několikrát s vnoučaty.

Přesně tak. Manžel tenkrát vymyslel čtyři dovednosti, které souvisely s prací archeologa. Archeolog badatel, archeolog terénní, který dělá vykopávky, archeolog experimentální, který zjišťuje pomocí experimentů, jak to ty lidé dělali a poslední byl archeolog průzkumník, který pomocí počítačů, detektorů a moderních technologií zkoumá archeologii zase jinak. Tím se začínalo, ale v podstatě tady bylo jenom pole a detektory na průzkum, pro terénního badatele jsme tady měli starý vojenský stan a řídili to archeologové, muselo to mít štábní kulturu a dětem dávali milimetrový papír, aby přesně zakreslovaly kostru. U archeologa badatele se ukázalo, že nemůže být prezentován samotným archeologem, protože to nikoho nebaví, nakonec se rozplynul do jiných činností a experimentátor nám zůstal, protože tomu je věnována doteď celá stodola a částečně je to keramika a tvoření z keramiky. Takže původně byla jen ta stodola a vojenský stan, a to velikánské pole. Vždycky si říkám klobouk dolů, že se nám tenkrát povedlo přesvědčit školy, aby přijely. A ty první jsme nadchli natolik, že to začalo fungovat a my díky jim můžeme přidávat další stanoviště a zážitky.

Tohle místo je hodně originální, specifické a pravděpodobně jedinečné. Něco takového pravděpodobně a takovém rozsahu minimálně v Čechách není.

U nás není, ale v zahraničí archeoparky jsou a my sledujeme, co tam dělají a vidíme, že činnosti jsou podobné. Je zajímavé, že všichni na to máme podobný názor a prezentujeme podobným způsobem. Princip je v podstatě stejný. Ve světě to funguje komplexně svázané do programu, jak to tady máme my. A vím, že ta stanoviště jsou stejná v rámci Evropy.

Počítáte s tím, že budete budovat něco nového? Počítáte se nějakým rozšířením? Je to velký prostor.

Co se týká velikosti toho pozemku, ten zatím rozšiřovat nechceme, ty 2 hektary jsou zatím dostačující a snažíme se je postupně zaplňovat. A čím víc se snažíme zaplňovat, dává to podnět k vymýšlení dalších činností. Teď jsme ve fázi, kdy máme spoustu nápadů, co máme ještě udělat, akorát lidské síly občas pokulhávají. Jde to pomaleji, než bychom chtěli a ani ty možnosti nejsou vždy takové. Nápadů je dost a postupně chceme areál zaplňovat. To tak bylo od začátku, příběh o postupném obydlování jako v pravěku, kdy si lidé vybrali místo a začali stavět vesnici jeden dům za druhým. Ta myšlenka v tom byla schovaná taky, ale hold to trvalo díky covidu na jednu stranu dýl a na druhou díky covidu v tom pozitivním smyslu kratší dobu, protože nás to potom donutilo se rozhodnout, že to zavřeme a definitivně ukončíme anebo nás to podnítí k tomu ještě víc opřít síly a snažit se to vydržet. Pořád se snažíme to zvládnout a nabídnout návštěvníkům to, co jsme od začátku chtěli, nejenom archeologii, ale i poznávání minulosti zábavnou formou, hlavně to povídání prostřednictvím lektorů. Málokde má člověk možnost, když někam přijede, aby se mu někdo věnoval osobně.

To mě nadchlo hned při první návštěvě. Seděli jsme u bludiště s vnoučaty a zrovna tady nebylo moc návštěvníků. Přišel za námi lektor, jestli děti nechtějí jít na nějaké stanoviště. Rodiče nebo prarodiče v klidu mohou vypít kávu a děti pozorovat z dálky. Zeptám se, provoz musí být docela nákladný. Dostáváte nějaké dotace?

Jediné, co teď máme aktuálně, je dotované léto s divadlem. Máme dotaci od Středočeského kraje z fondu kultury a památek, kdy jsme již třetím rokem částečně dotovaní. Něco tedy doplácíme a funguje to tak, že loutkové divadlo je tady pro veřejnost po celé léto, a pokud chtějí místní, tak mohou přijít samozřejmě kdykoliv na divadlo zdarma. Návštěvníci, kteří jdou k nám do areálu, tak divadlo mají v rámci vstupného. V minulosti jsme ještě čerpali na příměstské tábory, které jsme organizovali a opravdu jsme stáhli obrovské množství dětí z okolí. Bylo to jen za stravné, tak to bylo zajímavé a děti to měly blízko. Tím, že téměř neopouštíme areál, tak je to dobré i pro menší děti. Znají prostředí a není to o tom, že se každý den někam jezdí. Prohlubují si poznatky a pořád mají nové zážitky. Takže to jsou dvě dotace, které jsme čerpali. Ale jinak se tomu, nechci říct úplně vyhýbáme, ale nesnažíme se granty primárně vyhledávat, protože si myslíme, že to, co si tady sami odpracujeme, vyzkoušíme, tak se to naučíme. To je to nejcennější. Když dostanete obrovský balík peněz, tak se často stává, že je potřebujete rychle vyčerpat, a hledáte cesty. Hlavní myšlenka se upozadí, a zkazilo by nám to postupnou cestu. Věci zapadly tak, jak měly do celku, ale trvalo to třeba pět let. Něco budujete, a najednou si to sedne a je to tak, jak jste chtěli. Už jsme ani nedoufali, že to dopadne a ono to dopadlo. Kdežto dotace musíte vyčerpat v určitém termínu a někdy si myslím, že nejsou úplně smysluplně vynaloženy.

Jak se tedy dá provoz zvládnout?

Díky školám se dostáváme vlastně tam, kde jsme od začátku chtěli být, exkurze škol už nám pokryje náklady na provoz. V momentech, kdy máme hlavní sezónu, tedy duben až červen a září až listopad, jsme schopní utáhnout provoz a docela velké množství zaměstnanců, kteří se tady pohybují. Při těch exkurzích je to 12 lidí na dopoledne, a co se týká DPP máme třeba 24 v sezóně, ale pak máme hluché měsíce od listopadu do dubna, kdy chodíme do škol. To je jiný model. Vyjíždíme hodně do školek, se školami jsme začali, po těchto programech je velká poptávka a připravujeme k tomu muzejní kufříky. Máme i svůj archeologický ústav Centrum pro zpracování dokumentů a evidence archeologických nálezů. Cílem není kopat, protože firem na kopání je hodně, ale zpracovávat to, co se vykopalo, to je u nás dost zanedbáváno. Cíl je tedy věnovat se tomu, na co jinde není čas, dotahovat věci do konce, aby se nestalo, že se něco vykope, někam se to uloží, ale už potom po 20 letech nikdo nic neví. Zabýváme se analýzou keramiky, která tvoří největší část archeologických nálezů, soustřeďujeme se na drobné výzkumy, které dokážeme dělat v naší laboratoři. To je hlavní cíl našeho ústavu a vyrábění muzejních kufříků, které děláme také pro školy na zakázku. Portfolio je poměrně široké, ale to neznamená, že všechno funguje najednou. Máme zimu, kdy je toho hodně a pak je zima, je toho málo, ale snažíme se vždycky si najít práci, aby to dávalo smysl, najít si v tom tu radost, aby to pro tu archeologii byl nějaký přínos.

A ústav je váš?

Ano, já jsem tam teď na pozici ředitele a funguje to. Snažíme se zapojit i lidi, kteří pracují v sezóně v parku. Původní myšlenka byla, že na stanovištích budou průvodci archeologové, kteří o oboru vědí nejvíc, ale ukázalo se, že to není vždy přínosné. Archeologové sice o tom vědí nejvíc, ale nevědí, kdy mají přestat a děti už to pak nebaví. Postupně jsme tedy od toho ustoupili, snažíme se, aby tady lektor archeolog byl a předal potřebné informace lektorům, aby mohli návštěvníkům odpovídat na dotazy. Hlavně po lektorech chceme, aby uměli pracovat s dětmi. Jakmile lektor provází rodinu a neumí to s dětmi, tak je to špatné. Musí je zaujmout a musí mít trpělivost. Pro lektory to není mnohdy jednoduché, je to hodně práce například se školkovými dětmi, ale je potřeba nějakou zkušenost s dětmi mít anebo být schopen s dětmi pracovat, protože bez toho to u nás nejde.

Mně nezbývá než poděkovat za velmi zajímavý a příjemný rozhovor a popřát, ať se pořád daří a lidé se na toto velmi zajímavé místo vrací stejně jako my. Tak ahoj příští rok!

Nahlédnout do HistoryParku je možné i prostřednictvím červencového článku Jak žili lidé v pravěku či ve středověku aneb zábavná archeologie pro všechny (kanalem.com).

Další informace na webu HistoryPark Ledčice - výlety a exkurze pro školky a školy (historypk.cz) či na stránkách jmenovaného ústavu CZ-DEAN, z.ú. (czdean.cz).

Použité fotografie archiv HistoryPark

o zvonech

Opět se tady zmíním o libišském kostele. Nepíšu tipy na výlety, to bych nestíhala a témat je tolik, že bych to ani neměla kam dát. Ostatně o jiných kostelích jsem už na blogu psala v rámci nějakých projektů jako Noc kostelů a dalších. O libišském kostele píšu často, protože se tam pořád něco zajímavého děje. Tentokrát jsem psala o nahrávání libišských zvonů do Českého rozhlasu na stanici Vltava. Při této události se navíc sešla skupina erudovaných odborníků, o to to bylo zajímavější. Na fotografie se můžete v případě zájmu podívat tady.

Tak třeba vás článek zaujme, stejně jako zaujal a líbil se čtenářům.

Mějte pohodové dny.

Libišské zvony se rozezní na Vltavě

Marta Dušková

Kostel sv. Jakuba Většího, přestože je pro veřejnost kvůli rekonstrukci stropu zavřený, patřil v pondělí 8. července nahrávání unikátních zvonů rozhlasem. V Českém rozhlase na stanici Vltava budou libišské zvony zvonit poledne.

A to byl důvod ke zvláštnímu setkání erudovaných odborníků, které dala dohromady Marta Doležalová, organizátorka akcí a správkyně kostela. Unikátní zvony přitáhli mistra zvonaře Petra Rudolfa Manouška, mistra organologa Radka Rejška a exarchiváře Českého rozhlasu Zdeňka Jeřábka. Zvony při natáčení rozezněl mělnický zvoník Peter Kollár.

Zvonění libišských zvonů v Českém rozhlasu Vltava bude znít v neděli v pravé poledne a o půlnoci. Termíny jsou plánovány na září a to 8.,15., a 22. září.

Petr Rudolf Manoušek je jedním z posledních zvonařů v zemi. Zvony mají dlouhou tradici, ale v Česku hrozí tomuto řemeslu zánik. Petr Rudolf Manoušek je i restaurátor zvonů a soudní znalec v kampanologii, což je věda o zvonech. V neposlední řadě je od roku 1988 vedoucí dílny rodiny Manoušků – Zvonařství Manoušek. Dílna na Zbraslavi prosperovala až do roku 2002, kdy došlo ke katastrofálním povodním, v dílně voda dosahovala pět metrů a zničila vše. Dílna už se nepovedla obnovit. Pomoc mu nenabídli v Čechách, ale v Holandsku, kde mistr zvonař dnes odlévá zvony v dílně Royal Eijsbouts v holandském Astenu.

Radek Rejšek je další výraznou osobností tohoto setkání. Je organolog, rovněž kampanolog, český hudebník, skladatel, režisér a redaktor.

Zdeněk Jeřábek byl od roku 1975-2014 archivářem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, dále rozhlasový pracovník a zaměstnanec Fondu hudebnin.

Toto zajímavé a neobvyklé seskupení doplňuje další odborník mělnický zvoník Peter Kolár, pro kterého je zvonění krásným koníčkem, který bere jako poctu v pokračování historické a kulturní tradice.

Další informace na webu Český rozhlas společně s významným zvonařem a exarchivářem Československého rozhlasu v naší zvonici :: Kostel sv. Jakuba Většího v obci Libiš (kostel-sv-jakuba-vetsiho-v-obci-libis.cz)

O zvonech pojednává i článek Tajemství zvonu zůstane navždy skryto… (kanalem.com)

Fotografie archiv Marta Doležalová

dešťové perly

A je po dešti, tedy v sobotu bylo po dešti. Moc ráda fotím kapky, některé vypadají jako perly. A ne na každé květině ulpí kapky stejně. Někdy musím na zahradě hledat, co vypadá fotogenicky. Tak dnes jen ty kapky.

Přeji hezký den.

páteční svítání

Po dlouhé době ráno jako malované, tak jsem se minulý pátek kochala a fotila. Dnes tedy téma svítání.

Mějte pohodové dny.

výlet do medvídkova

Náš další prázdninový výlet. Tentokrát jsme se s dětmi vydali za medvídky. Celý prázdninový týden nám letos vyšel perfektně, úžasné zážitky proložené kreativními dny. Jen v neděli bylo vedro, to jsme byli v bazénu a následující celý týden se počasí umoudřilo a bylo snesitelné na výlety. Jeden den výlet, další den tvoření. Tvoření náhrdelníků už na blogu bylo, šití celé garderoby na medvídky jsem nestihla nafotit. Na výstavě medvídků se děti zúčastnily vědomostní soutěže, kde našly poklad a z truhlice si mohly vybrat dárek z hromady medvídků, a tak se na ně šily oblečky. Vlastně vyhrály i v další vědomostní soutěži v muzeu Staré krásnosti, kde byla soutěž rovněž o hledání pokladu, reportáž už na blogu byla. Na prázdninách u nás byli i králíčci. Dětem jsem ještě zařídila lekci králičího hopu, už jsem tady o něm psala. 

Tak to byla rekapitulace našeho prázdninového týdne. 

Dávám sem reportáž z medvídkova, ale fotek je hodně. Opět v případě zájmu si další můžete prohlédnout zde.

Pohodovou neděli všem.

Symbol dětství aneb vítejte v medvídkově!

Marta Dušková

Plyšového medvídka vlastnila či vlastní pravděpodobně většina dětí. A na většina ilustračních fotografiích jsou děti znázorněny právě s medvídkem.

Malý sál mělnického muzea je plný plyšových medvídků a proměnil se v malý medvídkov. Regionální muzeum Mělník připravilo výstavu Mělnické medvídkování aneb s medvídky za historií Mělníka, a protože Mělník letos slaví výročí 750 let od první písemné zmínky o Mělníku jako o městě, je důvod ke slavení a výstava je tedy zároveň oslavou.

Výstavu je možné shlédnout až do 6. října vždy út-ne 9:00 - 12:00 a 12:30 - 17:00 hodin. K výstavě je připraven i doprovodný program s muzejní dílničkou, který se uskuteční 27. srpna.

Součástí výstavy je i vědomostní soutěž, která je zaměřena na historii Mělníka, a průvodci jsou sami medvídci a jejich kouzelná abeceda. Cílem soutěže je hledání pokladu. Po objevení truhlice s pokladem se každé dítě odnese domů dárek.

Mělnické medvídkování aneb s medvídky za historií Mělníka - Oficiální stránky Regionálního muzea Mělník (muzeum-melnik.cz)

náhrdelníky a zlatý déšť

Možná vám to přijde jako divné spojení, ale vysvětlím. Posledních asi pět let jsme se málo věnovali keři, který nám roste na zahradě u vchodu. Stříhal se málo, už na jaře zasahoval na okno obýváku a už se téměř nedalo projít dál k domu. K narozeninám jsem mému muži koupila elektrické nůžky, který si přál, a tak můj muž je hned vyzkoušel na zlatém dešti. Keř už byl chaos, propletené větve, tak metr od země už holé, tak bylo zapotřebí udělat radikální řez, a tak šel pryč celý, ale už začíná obrůstat. 

Teď se dostanu k těm náhrdelníkům. Můj muž zjistil, že odřezané větve jsou duté a přinesl mi dokonce na rychlo vytvořený náramek, s tím, jestli nechci s dětmi tvořit náhrdelníky. No rozhodně, to je úžasné, ty větve schovej viz fotky níže..

A tak se při prázdninovém pobytu vnoučat tvořilo. Jeden den výlet, druhý den doma tvoření. Tak dnes výstavka tvorby dětí. Lola vytvořila náhrdelník i pro maminku a maminka už ho nosí. Další náhrdelník vytvořila pro svou sestřenici k 15. narozeninám, Alan jí vyřezal ze zlatého deště broučka s kouskem jablka a další výtvory si vytvořily pro sebe. Byla s tím docela práce, nakonec některé namalovaly akrylovými barvami a výsledek posuďte sami. Mně se teda líbily všechny.

Tak to byl náš další úžasný prázdninový den.

Mějte pěkný pátek.