výchova či nevýchova

naše vnoučata tento víkend - ilustrační foto

Sice jako vyzobaná slunečnice již nemusím nikoho vychovávat, ovšem kromě sebe, a to pořád, ale přesto mám pocit či spíše nutkání se k tomu tématu vyjádřit.
Opět pro můj dnešní příspěvek byl inspirací zakoupený slepičí časopis stejně jako v předchozím příspěvku. Článek se jmenuje Trendy výchovné styly a slovo trendy mi přišlo ve spojení s výchovou přinejmenším nevhodné.
My jsme tedy při výchově svých tří dětí rozhodně trendy nebyli.
Ba právě naopak.
Byli jsme terčem neustálé kritiky okolí, protože náš způsob výchovy se zdál být nevhodný. Tenkrát byla kolem nás výchova přísná bez nějaké diskuse s dětmi a nikdo nestál o jejich názor..
Dle rozdělení současných trendů výchovy, popíšu níže, byla naše výchova trochu pelmel.
Občas liberální, děti mohly o některých věcech rozhodovat naprosto samy, v případě potíží s některým  z nich zasedala rodinná rada za účasti všech členů rodiny, občas přísnější, když zasloužily na zadek a občas jsme byli líní rodiče a byla u nás trochu anarchie.
Já jsem se při výchově řídila intuicí a nenechala jsem se zviklat názory jiných o údajně lepším výchovném postupu. Jedna z kontroverzních věcí mimo jiné. byla, že k nám děti chodily v noci spát, pokud je vzbudila noční můra i v pozdějším, už opravdu v pozdním školním věku a my nejen, že jsme je v noci neodehnali, ale ani ráno jim nebylo zakazováno, že tak nesmí v budoucnu činit. Ba právě naopak.
Prý jsme málo přísní a vychováváme naprosto nesamostatné bytosti, které si v životě sami neporadí a budou se držet máminy sukně. .
Já si vůbec nemyslím, že nějaký určitý způsob výchovy je vhodnější a jiný méně vhodný, ovšem pokud z toho vyjmu naprosto nepřiměřené tresty ať již fyzické či psychické.
Přece každý člověk je jiný, každá situace je naprosto jiná, vnímání je jiné, prostředí a nějaký návod, který je možný aplikovat na větší masu lidí, podle mě neexistuje. Každý žijeme úplně jiný příběh.
Je ovšem trochu problém zpětné vazby, jelikož zjistíte až v dospělosti svých dětí, jak jste je vlastně vychovali.
Mně se dotyčná osoba, tedy jeden z kritiků, omluvila ještě v době, kdy se stala profesorkou našich dvou dcer na gymnáziu a sdělila mi, že musí přiznat, že se spletla a holky jsou úžasně vychované a samostatné.
Všechny tři naše děti jsou úžasné nejen v osobním životě, ale velkých úspěchů dosahují i ve svém profesním životě a domnívám se, že je to částečně i naší výchovou.
A teď k těm slíbeným trendům z článku, i když opravdu slovo trendy ve výchově mě trochu irituje.
Článek je docela dlouhý, tak se budu snažit vybrat jen zásadní charakteristiku daného trendu..

Trend 1 - kontaktní rodičovství
Hlavním bodem tohoto trendu je, že děti v žádném případě netrestáme, ale ani nechválíme. Místo chválení jim má stačit slovo děkuji. Děti se prý chovají za každých okolností správně, pokud jim rodiče vytvoří správné podmínky. To by mohlo fungovat možná za předpokladu, že by děti žily ve sterilním prostředí. Jak zabráníme, aby je někdo jiný pochválil. Na víc děti ovlivňují vrstevníci, kamarádi a je spoustu dalších faktorů.
Trend 2 - výchova nevýchovou
Pro tento trend je naprosto zásadní vždy se dítěte ptát na jeho názor a ve všem jej nechat rozhodovat svobodně. Jak necháte svobodně dítě rozhodnout, zda si bude čistit zuby či nikoliv? Nelze s ním přece diskutovat, proč musí poslechnout, když se jde přes silnici apod.
Trend 3 - tygří máma
Nejpřísnější trend výchovy. Netolerují se špatné výsledky ve škole ani v kroužcích a děti prochází tak dlouho drezurou, dokud se jejich výsledky nezlepší. Na děti jsou kladeny velké nároky. Tento styl je dle mého soudu velmi kontroverzní
Trend 4 - líný rodič
Podle tohoto výchovného stylu byste měli děti nechat volně dýchat a dát jim dostatek prostoru a volného času, aby mohly dělat to, co se jim zrovna chce. Zkrátka neorganizovat každý den.

Když jsem to teď napsala a znovu to čtu, tak naše výchova byla skutečně namíchaná a kromě trendu tygří máma, známky u nás rozhodně nebyly na prvním místě a vlastně i kromě kontaktního rodičovství, protože my jsme děti rozhodně chválili.
A pořád si nemyslím, že je vhodné si vybrat jeden trend (a proboha už vůbec ne tygří máma). Myslím, ale to už se opakuji, že to má být každou chvíli trochu namíchané dle situace, povahy dítěte apod. Děti nežijí ve vakuu a stejný trend stejně není možné zajistit v celém životě dítěte.
Navíc škatulky v jakékoliv podobě nesnáším.
A také jsem nezapomněla, jak je někdy těžké dítětem být.
Neptám se, jak vychováváte děti vy, protože je to jen a jen vaše věc.
Zrovna tak nemluvím do výchovy svých dětí a dokonce si ani v skrytu duše nemyslím, že by něco měly dělat jinak.
Po bitvě je každý generál a my jsme také vychovávali pokus omyl. Tohle se totiž nedá předem naučit a považuji za velmi důležité, pokud udělám chybu, najít odvahu a omluvit se dětem.
Možná si moje děti vzpomenout na večery, kdy jsem jim šla omluvit, pokud jsem něco přehnala, a nejednou.
Ráda jsem uzavírala den čistě bez nějakých neuzavřených záležitostí.
A mám to tak dodnes.
A ani dnes bych své děti nevychovávala jinak.
Možná bych byla někdy míň "italská", protože teď už se umím víc ovládat :-)

milý deníčku ...

Milý deníčku, dnes jsem ti chtěla svěřit naprosto nekontroverzní téma, jak zabydlujeme krásně naši zahradu.
Truhlíky, květináče - to miluju a v barvách, které mám ráda s přibývajícím věkem čím dál víc.
Růžová, fialová...
Dokonce si dovolím takové barvy nosit, i když dřív patřily spíše dětským nositelům.
Miluji ty barvy v jakékoliv podobě, možná senilním či dětinštím.
Neměla jsem si však kupovat v pondělí "slepičí" časopis Žena a život.
Kupuji si raději Marianne, i když je pro třicetileté, ale ten bohužel v naší vsi neměli.
Takže původní téma se mi trochu zvrtlo.
Již jsem psala, že nesnáším nenávistnou kritiku čehokoliv, řídím se heslem žij a nech žít.
Nevíme, jaký to má vlastně předchozí příběh a kritizovat se má jen, co se mě bezprostředně dotýká, např. rozhodnutí vlády, některé nesmyslné zákony apod., a to ještě v tom případě, že mám jiné řešení.
Vesměs to dodržuji.
Tento týden mě však rozhodil článek Kdo stojí o pravdu?
No třeba já!
Já stojím o pravdu.
Pravdomluvnost je u mě na nejvyšší příčce charakterových vlastností.
Nevím, jestli je to přísnou výchovou, za lhaní byly i fyzické tresty, anebo mám tento rys zakódován v DNA.
Nicméně i svoje děti jsme vychovávali v pravdě a věta, ať provedeš cokoliv, vše se dá řešit, jen to musíš po pravdě říct, byla mottem dětství našich tří dětí.
Možná je to pro naše děti dodnes strašák, protože někdy jsou tak upřimní, že bych si přála, aby lhaly.
Článek mi nejde celý týden z hlavy.
Pojednává o tom, že všichni lžeme a to každý den.
Naprosto banální lži a podle mě zbytečné.
Nechci se stavět do pozice bytosti se svatozáří, tu fakt nemám, ale mám to nastavené tak, že pokud nemůžu říct pravdu, mlčím.
Ovšem nemluvím o milosrdné lži, to je něco jiného. Uznávám, že někdy je lež nutná, ale každodenní chleba?!
Za vše mluví asi kompliment moji bývalé kolegyně, která mi před lety sdělila, a pořád si to pamatuji, že když jí pochválím nový outfit či nový účes, ví, že je to pravda, páč to neříkám každý den.
Komplimenty skládám jen, když mě opravdu něco zaujme.
A pak to klidně řeknu několikrát za den.
Neumím jen tak skládat poklony a ani je nečekám.
Naopak, sama je nemám moc ráda.
Jsou pro mě zavazující.
Budu takto vypadat, udělám to stejně dobře, bude mi to myslet takto panebože i zítra?!
Proto mě rozhodil tento článek.¨
Nesouhlasím s ním a tajně doufám, když opomenu politiky a vládu, že toto není všeobecný trend.
Nechci věřit, že lhaní každý den je standard.
Autorka článku  přiznává, že lže každý den a tvrdí, že lžeme naprosto všichni.
Jako příklad uvádí sdělení, kdy se jí jiná máma chlubí tím, že nechali otestovat devítiletého syna a zjistili, že je génius, ale chtějí to utajit před ním i před světem.
A ona jí nechce říct pravdu, že to génius rozhodně není.
A proč by měla?
Nezná přece příběh.
Opomenu tu skutečnost, že pokud máte geniální dítě, ať to budete chtít jakkoliv utajit, okolí si všimne - znám z vlastní zkušenosti..
Již nesouhlasím s tím, že si autorka všimla, že toto geniální dítě narazilo hlavou dvakrát za sebou do prosklených dveří a zároveň byla svědkem, že tento génius jedl bláto, tudíž to je spíše blb.
No a co?
Kdo určil, jak má vypadat génius?
Géniové nejsou pro praktické věci normálního života a dle mojí zkušenosti naopak takové věci dělají, ale to nijak nesnižuje jejich intelekt.
IQ je v něčem jiném a hlavně je to dar.
Není to zásluha dotyčné osoby a už vůbec ne jeho rodičů, možná jen v tom, že měli v rodě správné geny..
Intelekt je daný a je možné jej pouze rozvíjet a dát mu podmínky pro rozvoj.
Nic míň a nic víc.
Vzpomínám si na jedno rande s mým dosavadním partnerem (panebože znám jej 40 let - musela jsem počítat na kalkulačce, psala jsem, že tento druh inteligence nemám, no génius rozhodně nejsem), kdy přehlídnul v restauraci při odchodu na místo, kam chodí i sám pan císař pěšky, prosklené dveře.
Ježíši, to byla rána.
Pohledy hostů celé restaurace mi nebyly příjemné.
Dělala jsem, že jej vůbec neznám. Bylo mi krásných 17 let.
Sice to génius není, ale má nadprůměrné IQ a posuzovat jej podle tohoto činu, tak s ním už nejsem.
Vím, že mám pořád růžové brýle a už to nebude jinak.
Ale říkám pravdu anebo mlčím a doufám, že většina národa to má taky tak.
Prosím, neberte mi iluzi.
Nechci se chránit.
Chci vědět, že mohu mít odkrytá záda a věřit, že pravda je na prvním místě.
Mlčení budu taky rozumět :-)

dnešní pelmel

Trochu o Dnu matek, o Justýně, odumřelých mozkových buňkách, o divné otázce ...
Jedna moje známá má mnohem hezčí příměr, než je pelmel a to šavle biče olejovky, taky to někdy používám. V každém případě to je něco naprosto nesourodého, co se v jednom okamžiku octne z nějakého důvodu vedle sebe.
Aspoň tak to vidím já.
Takový je i můj dnešní příspěvek.
Útržky událostí posledních dní, které mi z nějakého důvodu utkvěly v paměti anebo mi přišly důležité,ale na samostatné vyprávění nestačí..
Začnu pátkem, o kterém jsem psala v minulém příspěvku.
Nastoupila jsem do autobusu a hned se na mě otočila paní v důchodovém věku a hnala se ke mně, aby mě pozdravila.
Ten obličej jsem znala, ale sakra odkud ?!
Ne, že by jméno bylo důležité, ale potřebovala jsem se ujistit, že to s mojí pamětí není tak špatné.
Všichni kolem mě konejšivě přesvědčovali, že jsem se za svůj především profesní život setkávala  s tolika lidmi, že si nemohu všechny pamatovat.
No vůbec mě to neuklidnilo.
Včera se mi jméno vybavilo, hurá.
Nevím, jestli to bylo proto, že paní mi už v autobuse nechtěnou nápovědou pomohla zařadit ji do správného období mého života, ale já jsem si konečně vzpomněla.
No, ono po tom oslavovacím pátku  a sobotním turné dlouho do noci jsem měla pocit, že mi odumřely některé mozkové buňky. A v mém věku už je téměř jistota, že obnova se konat jen tak nebude.
A ještě jeden páteční úržek.
Večer přijíždíme autem k domu, vystupuji a začínám odemykat, když slyším hlasité volání: paní paní paní a posléze divnou otázku dobrý den a vy tady bydlíte?!
Ne, jen zkouším, jestli pasuje klíč do zámku.
Vzdálená sousedka si přišla pro časopis, který pošťačka omylem vložila do naší schránky.
V sobotu přijíždí syn na grilování a posekat dříví do krbu, na které se těšil - prý si u této činnosti odpočine od myšlení programátora.
Sedíme dlouho do noci a v neděli mě ještě překvapí dcera s rodinou s velkou kytkou ke Dni matek a později krásným příspěvkem na svém blogu..
Již jsem se zmiňovala, že svátky neřeším, a když si děti vzpomenou, jsem ráda, ale to je asi tak vše.
Dostala jsem tedy k svátku posekané dříví do krbu a velkou kytici růží.
Obojí mi udělalo radost.
Důležitější však pro mě je to posezení a povídání.

Aby byl můj dnešní pelmel dokonalý, ještě úplně odjinud.
O naší Justýnce.
Náš jezevec je trochu asociál a trvá mu, než se s někým seznámí a přestane se skrývat.
Moje kamarádka Bára u nás byla už několikrát a pokaždé se Justýna setkání rychle vyhnula.
Naposledy před pár týdny se mi povedlo zastavit ji na schodech nahoru do úkrytu voláním: neboj to je Bára a jméno jsem několikrát opakovala.
Sešla tedy zpět dolů, aby se podívala, kdo to teda je, ale poté odkráčela nevím kam.
Dnes přijela Bára na ranní kávu, prý lepší nikdo v širokém dalekém okolí neumí a já jsem si řekla, že holky se musí spolu aspoň trochu skamarádit.
Začátkem července jedeme na karlovarský festival na pozvání našeho syna, jinak pravidelného parťáka Justýny. v době naší nepřítomnosti.
Bára se nabídla, že se o Justýnku po dobu tří dnů postará.
Musí se rozhodně spolu kamarádit, aby neměl náš mazlíček infarkt, že papání dává někdo jiný než panička.
Justýna opět leží na hlíně v truhlíku, který jsem ještě pořád neosadila, jako divná masožravá rostlina, a já jdu přivítat návštěvu
Už od branky volám: Justýnko, to je Bára a sklánějíc se k pohlazení neustále jméno opakuji.
Justýnka sice neuteče, ale důstojně odkráčí z truhlíku a pohladit se od návštěvy nenechá.
Jdu vařit dobré francouzské kafe a za chvíli slyším, pojď sem rychle a vezmi foťák.
Fotím rychle, protože focení Justýna nemá ráda.
Justýna si Báru označkovala čumáčkem, nechala se pohladit a už se válí v prachu s odhaleným břichem.
Pochopila, že seznámení s touto bytostí jí vlastně není nepříjemné a cítí, že tento člověk jménem Bára ji bude mít rád.

trochu divná slavnostní tabule...

V dětství našich tří dětí jsem připravovala a plánovala oslavu jejich narozenin s láskou a radostí dlouho dopředu, ostatně jako každá máma.
Tvořila jsem dort jako vláček či medvídka, zdobila lentilkami, dnes už je víc možnosti....
Ale jak jde běh života, už mi některé věci nepřijdou až tak důležité a oslavu našich narozenin, tedy moje a mého partnera plánuji jen po termín setkání vzhledem k naší početné rodině.
Ostatnímu nechávám volný průběh a moc to neřeším.
Důležité je pro mě setkání a povídání dlouho do noci s blízkými a nejbližšími.
Ostatně si myslím, že oslavovat moje narozeniny by vlastně měla moje máma.
To, že jsem na světě, o to jsem se já nijak nepřičinila.
Kdysi jsem četla o nějakém domorodém kmeni, kde oslava narozenin a nedej bože svátků není vůbec podstatná.
Ostatně naše rodina svátky nikdy neslavila a neslaví. Nevidím k tomu ani pražádný důvod.
U tohoto domorodého kmene se slavil první velký životní úspěch toho člověka, tzn. každý rok po tomto životním úspěchu a to může být v podstatě cokoliv, hranice každého jsou někde jinde, se slavil jeho den. Přijde mi to naprosto přirozené.
V našich zeměpisných šířkách to samozřejmě není zvykem a já jsem ve svém věku už oslavu svého prvního velkého úspěchu možná prošvihla.
Já vlastně ani nevím, co to v mém životě bylo.
První krok, první napsaná oceněná povídka, maturita, moje porody???
Rozumím tedy rozhodnutí mámy (nemám ráda slovo tchyně, i když jsem jí už taky) a nechuti oslavovat svoje narozeniny.
Letos opět zaznělo, jako už tolikrát, nechci nic slavit a nechci žádné dárky.
V dárcích ji samozřejmě žádný rok neposlouchám, tady chci mít fakt svobodu, ale ostatní dodržuji.
Takže jsme se sešli téměř celá rodina u ní, když měla kulatiny, ale již druhý rok to řeším jinou formou, prostě se dohodneme, kdo má čas pár dní před jejími narozeninami, zavoláme, že se zastavíme na kafe a prostě dorazíme s dárky.
Jela jsem včera na objednanou preventivní prohlídku k mé úžasné internistce, a tak jsem naplánovala před pár dny s dcerou a vnoučaty, že se jen tak zastavíme, protože prostě budu v Praze.
Nakonec telefonát mámy, není mi dobře, mám nějaký virus, takže děti není možné přivést.
Po kontrole jedu tedy sama s dárky, abych popřála, poseděla tak dvě hoďky, abych nerušila nemocnou. Trochu se nám vše zvrtne.
Vím, že pravá dáma nepije alkohol před pátou odpolední, ale my si otevřeme láhev vína v deset dopoledne a máma rozhoduje, že jí to třeba pomůže.
Dnes tedy za dámy nejsme.
Na chlebíčky je nakoupeno a já říkám, že je za chvíli připravím.
Ale nějak se nám oslava vymkla úplně a já letím po dvou hodinách koupit vedle do krámu další láhev chardonnay.
Vtipné jsou instrukce k nákupu.
Řekni, že je to pro tu s tou bolavou nohou, dá ti tu správnou láhev.
Dobře, už mám trochu zvýšenou hladinu alkoholu, takže poslechnu.
Mladík na mě zírá s otazníky v očích a naprosto nerozumí, co po něm proboha chci.
Ježíši, kde máte tedy víno, já si vyberu sama.
Mladík možná ještě dnes vypráví o divné zmatené paní a o jejím divném přání.
Mámě s láhví v ruce sděluji, panebože prodavač tě vůbec nezná.
Aha, mladík, tak to byl syn majitele a ten o mě nic neví.
No příště se musím lépe připravit.
Popíjíme další láhev, povídáme si o životě, smějeme se storkách posledních dní.
Jako např. tajnému a dlouhému "četování" o dárku k narozeninám pro mého muže.
Už se to blíží a po spoustě emailů s různými návrhy (pancéřovaný počítač, aby ho nezničil, tablet v železe apod..) si jedno z mých dětí nevšimne, přiznejte se, kdo to byl, sakra!, že pro úplně jiné sdělení, než je v předmětu emailu, tedy narozeniny, použije celou historii a zahrne do této tajné komunikace i mého muže.
Takže velké utajení se fakt nekonalo a my musíme začínat znovu :-)
Dále debatujeme o mojí tříleté vnučce a pro mámu pravnučce, která u rodinné večeře prohlásí, že až bude velká, bude pít pivo! a tady a tady a tady všude bude pivo.
Nutno podotknout, že jediný, kdo v rodině pije pivo, je můj muž a tak vyčítám, vidíš dědo, jaký dáváš příklad??!
Dcera mě však opraví.
Nene, já jí říkám i o cole a různých limonádách, že je nemůže, protože to je jako pivo.
V malém chytrém mozečku se tato informace usadí trochu jinak a pak malá "keliška".trousí všude informaci: máma pije jen vodu, ale táta pije pořád pivo (nutno podotknout, že táta si dá pivo dvakrát do roka k jídlu).
A tak si povídáme a řešíme smutné i veselé věci, a když ucítíme hlad, na tvorbu chlebíčků nejsou lidi.
Náš slavnostní stůl vypadá tedy takto:

Naházená šunka, sýr, vajíčka, zelenina na jednu hromadu.
A nahoře suchá veka.
Přesto anebo právě proto zazní úžasná věta z úst mámy: víš, že to byla nejkrásnější oslava narozenin v posledních letech?
Má cenu něco plánovat?
Já s touto krásnou větou odcházím ve velmi pozdním odpoledni.
Ze dvou plánovaných hodin se stalo sedm úžasných, a i když jsme nebyly za dámy, užily jsme si to.
Vlastně těch pár hodin bylo asi větším dárkem než předplatné slepičího časopisu a drahé krémy dobré značky.
A myslím si, že jsme si daly dárek obě navzájem.
Mám už trochu jiný žebříček hodnot a moc neřeším, jak co vypadá nebo jak se to zdá.
Takže hurá do dalších neplánovaných oslav a vůbec k nim nemusí být žádný zvláštní důvod.
Ještě to musím vše popsat na blog, protože máma je věrnou čtenářkou.
Nutno podotknout, že ve svém věku zaslouží obdiv.
Když asi před dvěma lety dostala tablet a stala se příslušníkem komunity Facebook, říkali jsme si, tak si ji přidáme do přátel.
Naučila se však brouzdat po netu, komentovat na facebooku takovým způsobem, že bylo nutné jí vysvětlit některá pravidla komunikace. Stalo se totiž, ale já bych se v osmdesáti možná už brouzdat vůbec nenaučila, že bylo nutné vysvětlit některé souvislosti.
Komentovat totiž na facebooku můj příspěvek na blogu, dřív než jej tam stihnu vůbec prezentovat, bylo fakt vtipné. Nikdo nemohl vědět, co se vlastně komentuje.
Ale vše se naučila a má můj veliký obdiv.
Takže mami, ještě jednou vše nejlepší k zítřejším narozeninám a posílám místo včera nezakoupené kytky,

spěchala jsem za tebou, rozkvetlý keřík ze zahrady.
Zase samozřejmě nevím, co to přesně je, i když mi to tady na blog někdo v loni psal, ale to je jako "perly sviním".
Keřík je krásný a ten ti vydrží věčně, páč na fotkách neuvadne.
Jistě uznáš, že naši divnou slavnostní tabuli jsem nemohla dát jako úvodní fotku k mému fejetonu či reportáži ze včerejšího dne.

snídaně v trávě ...

Uznávám, dnes to ani na pozdní snídani v trávě nevypadá.
Takže jen pár tipů pro teplejší dny..
No, nejen pro snídani v trávě.
Piknik jsem absolvovala naposledy před pár lety ve Francii.
Ale už nastává doba, kdy budeme žít po většinu dní, doufám, venku.
Snídat, obědvat, večeřet či jen si tak povídat u kávy. A k tomu patří hezké nádobí k servírování.
Mám ráda jednoduché sklo a nemám jej ke koukání.
Minulý týden jsem rozbila poslední skleněný džbán, který používám každý den na citronovou šťávu.
Začala jsem hledat něco hezkého, co by mě těšilo každý den.
Nakonec jsem skončila opět na Bonami, kde už to znám a mám ráda.
Nakoupila jsem tam již krásnou dózu na sůl ve vintage stylu
A včera dorazila karafa a skleničky.
Bonami mám ráda.
Nastavení na kampaně, kdy běží čas, do kdy je možné zboží objednat, mě nutí se bohužel nebo bohudík rychle rozhodnout.
Už jsem na tomto webu toho objednala víc, ale na některé věci ještě čekám.
Jako na tuto krásnou designovou konvičku, kterou tentokrát nebudu vlastnit já.
Je to dárek k narozeninám.
Dotyčná osoba byla obdarována pouze virtuální konvicí v podobě obrázku, ale skutečný dárek už se blíží.
Konvička se šálkem mě uchvátila a jsem ráda, že jsem ji mohla koupit pro někoho, kdo to ocení..
Některé věci stojí za čekání.

A ještě jeden dárek pro mě.
Tento úžasný džbán mi koupila dcera a už jej pár dní používám na citronovou vodu.
Kdyby se dalo nakoupit přes internet i tady, tomuto druhu nakupování dávám jednoznačně přednost již dost let, určitě bych si džbán vybrala sama, protože je nádherný.
A těší mě, že se dá nalít nápoj bez sundávání korkové zátky.
Nemám ráda úkony na víc.
Možná jsem líná...

nevinná závislost

Před časem jsem psala o peripetiích kolem hraček pro naši Justýnku.
Nakonec padla volba na hřeben, i když to není typická hračka, ale Justýnu česání baví.
Do nákupu nového hřebenu byl tento pravidelný rituál prováděn jednou týdně.
Náš mazlíček má velmi hustou srst, ale časové nasazení bylo dostačující. Justýna rozumí všem tvarům od slova česat, takže když se nám do tohoto úkonu momentálně nechtělo, nevyslovovali jsme inkriminované slovo nahlas.
Jinak totiž utíkala ke koupelně, kde věděla, že je uložena proprieta k tomuto slastnému konání a čekala a čekala...
Dosud jsme se v činnosti střídali, či spíše frekvence mého česání byla vyšší.
Vše se však změnilo s novým hřebenem.
Můj muž má rád nové věci a baví jej stejně jako malé děti nová hračka.
Přišel z práce domů, usadil se na zahradě a už volal na Justýnku: pojď já tě vyčešu.
Utíkala sprintem, aby o tu slast nepřišla.
Po týdnu se vše změnilo.
Mého muže přestal bavit tento každodenní rituál.
"Hračka" už byla okoukaná.
Bylo však příliš pozdě.
Justýnu nevidím téměř celý den, pár dní je teď její oblíbené místo na spaní nahoře v patře v ložnici pro hosty, ale sotva slyší vrznutí branky, seběhne okamžitě dolů a už čeká, až se páníček usadí.
Poprvé se posadila k němu a hypnotizovala jej žadonícíma očima, šťouchala packou do ruky, zkrátka snažila se o pozornost.
Když se nic nedělo, vykulila oči s důrazem panebože přece víš a upřeně se dívala do očí "vrchního kadeřníka". Tento velmi intenzivní oční kontakt je možné vidět snad jen u zamilovaných. U Justýny nám způsobuje bolesti břišních svalů od smíchu. Zachytit se mi jej ještě nepovedlo.
Konečně páníček pochopil: jo ty chceš česat?
A tak si tady žijeme.
Stejná situace se opakuje každý den už třetí týden.
Můj muž vypěstoval v Justýně závislost na česání.
Tento rituál či již droga je však spojená pouze s mým mužem. Občas převezmu žezlo já, ale já o to nejsem žádána tím krásným žadonícím pohledem. Já se mohu svobodně rozhodnout.
Panička není to pravé.
Panička krmí, hladí, mazlí, ale není ta pravá pro tuto činnost.
Nevděk světem vládne.
Nevinná závislost.
No jak pro koho.
Můj muž si myslí něco jiného.
Usedne unaven po celodenní práci a malý "závislák" už je tu, i když do té doby tvrdě spal.
A minulý týden nám vznikla ještě jedna závislost.
Už jsem to nevydržela, zmrzlí nemrzlí, začala jsem osazovat truhlíky.
Těšila jsem se na ozdobená okna.
Dva truhlíky mi ještě zbyly a čekají na dokoupení dalších květinek.
Nicméně Justýna má jinou představu, jak mají truhlíky vypadat.
Osadila je sama a už téměř týden je plně okupuje.
Doufám, že ji to přestane bavit a na spaní si najde něco méně nepohodlného.
V sobotu jdu nakupovat.

nedělní ve fialové

Vím, že z naší magnolie už se na blogu stává nekonečný seriál, trochu jako Dallas, ale točíme pravděpodobně poslední díly. 

Magnolie začíná odkvétat.

Tak dlouho jsem po ní toužila a bála se, zda vůbec pokvete, tak teď si to užívám.

Neděle ve fialové.

Změny jsou nejen na zahradě, ale změnu zaznamenal i náš dvůr. 

Vyrostla tu krásná hromada dříví do krbu, po zimě už totiž palivo došlo. 

Můj muž není žádný troškař, tak objednal rovnou celé stromy. 

Syn se už těší na štípání, prý si u toho odpočine.

No je toho plný dvůr, tak se brigádník hodí.
Škoda tohoto krásného zátiší!