Myslela jsem si, že je to naprosto jednoduchá otázka.
Překvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že devadesát procent dotazovaných odpovídá - kreslení a malování.
Debata o kreativitě s mojí dcerou někdy minulý týden mě vybudila k dnešní mojí úvaze.
Kreativita patří dle mého soudu do všech činností našeho života, a když to přeženu, i prostá činnost, jako je zametání, může být někdy kreativní.
Kreativita obohacuje náš život a činí nás šťastnější.
Kreativně se lze postavit k jakékoliv činnosti,
Nové nápady či postupy patří do každodenního života.
Něčí kreativita posune či obohatí celé lidstvo, naše osobní kreativita přináší užitek do našeho života.
Pokud do činnosti nevkládáme kreativitu, jen opisujeme, co už někdo kreativně vymyslel, tato činnost bude otravná..
Kreativně se nám samozřejmě může i něco nepovést.
Tato kreativita nás sice nikam neposune, neobjeví žádný nový postup, ale chybami se člověk učí.
Pár našich kreativních nápadů, o některých jsem tady i psala, vedlo k neúspěchu či k malé katastrofě.
Vzpomínám si někdy v osmdesátých letech na naše kreativní malování koupelny.
Tenkrát nebyl výběr barev jako dnes, ale chtěli jsme mít koupelnu trochu jinou.
Bílou malbu jsme měli všude a v koupelně nám jí přišlo moc.
Zakoupili jsme tedy barvu holubičí šeď.
Na název té barvy jsme nikdy nezapomněli.
Přišla nám úžasná.
Ne tak ale už po realizaci.
Krásná holubičí šeď změnila naši koupelnu na tmavou kopku už po prvním nátěru.
Holubičí šeď by měla být krásně světlá.
Koupelna byla tmavě hnědá, ale ještě takovým zvláštním ponurým odstínem.
No dnes se tomu smějeme.
Přemalovat tu barvu nebylo vůbec snadné.
Po několika vrstvám bílé pořád nebylo vymalováno.
Práce na několik mnoho dní.
Nakonec začaly opadávat kusy stěn, takže náš kreativní nápad šel do kopru.
Dlouho po tomto zážitku jsme malovali jen bílou barvou.
Další vzpomínka je na kreativní lepení sošky mého už dospělého syna.
Přišel na návštěvu a viděl, že mám připraveny vyprané záclony na pověšení na umytá okna.
Mami, já ti je pověsím.
Jak řekl, tak učinil.
Záclony byly zavěšeny a my jsme se v klidu chtěli posadit ke kávě.
Avšak v blízkosti okna stála malá soška lva, kterou už mám léta.
Koupil mi ji můj muž začátkem osmdesátých let k našemu výročí v Díle na Václavském náměstí, myslím, že prodejna byla v blízkosti výstupu z metra u Muzea.
Lev byl na tehdejší dobu dost drahý a mně se moc líbil a sehnat tenkrát něco originálního a krásného nebylo jen tak..
Stačil však jeden rozmach rukou a mému synovi se povedlo sošku shodit a ulomil se ocásek.
Bylo mu to moc líto a chtěl to napravit, přestože jsem říkala, ať to nechá na tátovi, až dorazí, opraví to.
Lepidlo však nešlo vymáčknout.
Po delší době této veskrze kreativní činnosti se povedlo kýženou hmotu vydolovat.
Gejzír lepidla postříkal okna, právě vyprané záclony, nábytek i podlahu.
Můj syn byl v šoku.
Mě tato situace, i když byla spíše k pláči, rozesmála k slzám.
Situace jako z nějaké grotesky anebo Pat a Mat.
Dodnes, když si na to vzpomenu, se začínám i teď nahlas smát.
Z malé škody v podobě odraženého ocásku se stala škoda velká.
Záclony jsem vyhodila.
A od té doby jsme už nikdy žádné neměli.
Zjistili jsme, že jsou vlastně přes žaluzie zbytečné a líbí se nám okna, tak jak jsou.
V Díle jsme nakoupili ještě mnohokrát, ale ráda bych se zmínila ještě o jednom dílku, i když se k mojí úvaze moc nehodí.
Vlastně hodí.
Nákupy v Díle jsme vzdávali hold kreativitě druhých.
Dílko má příběh.
Tento kachel jsme si koupili ještě v době, kdy jsme měli jen syna.
Je to už 35 let.
Bylo nám tenkrát líto, že nemají rodinku s jedním dítětem, ale kachel se nám moc líbil.
Časem jsme ale rodinu doplnili, takže nás skutečně bylo pět.
Kachel i když slepovaný máme dodnes. Patří k naší rodině.
Takže hurá, kreativně do dalších dní.
V každém z nás je více či méně kreativity, ale je tam.
