jak jde čas

Aneb hodinová výzva.
Čeština je dost těžký jazyk a pestrý. Název příspěvku může znamenat, že výzva bude trvat hodinu se stopkami v ruce, anebo musí být hotová do hodiny či bude každou hodinu. 
Ale já mám na mysli výzvu s hodinami.

Mám ji v hlavě už dlouho, protože výzvy mám ráda. Tak nějak nás víc spojují a semknou na určitou dobu, kdy se ve všech domácnostech odehrává stejné téma. 
Všichni se soustředíme téměř ve stejném čase na to samé.

Tak tentokrát vyhlašuji výzvu Hodiny. 
Hodiny máme doma každý a ani nám tentokrát nedají velké hledání.

Malé, velké, budíky, zkrátka vše, co zaznamenává čas. Chtěla jsem přidat ještě náramkové hodinky, ale ty nejsou tolik zajímavé a na víc jich mám tolik, že by to dalo na samostatnou výzvu. 

A pokud máte k něčemu i krátký příběh, tak sem s ním.

Vzhledem k tomu, že přes léto jsme přece jen víc vytíženi než zbytek roku, dávám výzvě čas jen rámcově, třeba dva týdny. 
Jen prosím, čtu vás sice všechny, ale přece jen mi dejte vědět, až hodiny zveřejníte.

Anebo napište tady do komentáře, kdo se k výzvě připojuje. 
Já na konci opět udělám souhrnně odkazy na všechny hodinové výzvy.

Těším se na vaše kousky obyčejné, originální, nové, staré, zkrátka vaše.
A pokud nebudete mít čas na výzvu, klidně si ji odložte, 
pokud vás zaujala, třeba na září. 
Tady je prostor svobodný, bez pravidel, bez dogmat.

Teď prezentace našich hodin. Nemáme jich až tolik, jak jsem si myslela. 
Při výzvě jsem si uvědomila, že je máme jen v přízemí. 
V horním patře, kde jsou ložnice, nejsou žádné. 
A přestože se mi budíky líbí, nemáme ani jeden. 
Nyní už se nebudíme ani telefonem. 
Já vstávám hodně brzy bez budíku, a když někam jedeme, 
jsem budíkem mého muže já.

Tyto malé hodiny průměr asi 5 cm ve tvaru budíku mi přivezla Linda před lety z Paříže. 
Momentálně nejdou, potřebují vyměnit baterku, ale mám je ráda. 
Jsou vystaveny v knihovně a občas se s nimi hrají děti. 
Daly by se použít i jako přívěšek na kabelku.

Tyhle naše hodiny jsou nejnovější, koupili jsme je vloni, když jsme předělávali částečně obývák. 

Žádný příběh tedy ještě nemají.

Tyhle hodiny krásné a staré jsou dědictví po tátovi mého muže. Můj muž je chtěl seřídit a něco tam utrhl, jinak šly. Mohli bychom je dát do opravy, ale bijí tak nahlas, že jsme ještě neměli potřebu.

Tyhle červené hodiny se skříňkou máme z Ikea už taky spoustu let a stěhovaly se s námi už po třetí. Letos ukazují pořád ještě normální čas a možná už to tak zůstane do podzimu. Už jsem si zvykla.

Na těchto hodinách je stáří překvapivé, nevypadají na to. Jsou starší než naše nejstarší dítě, je jim čtyřicet let. Jsou to naše první rodinné hodiny. 
Už se značně opozdívají, a protože visí vysoko nad dveřmi, už je ani nikdo neopravuje. 
Chodí si tedy, jak chtějí a ukazují svůj vlastní čas. 
Ale nevzdali bychom se jich.

Tyhle hodiny máme v kuchyni. Jsou těžké kameninové a dost velké. 
Asi proto se nám líbily, už nevím kde ani kdy.

A tyto vyráběla naše Tereza a jsou plně funkční. 
Mám je v šicím koutku.

Tuhle dřevěnou repliku jsme kdysi koupili jako dárek k narozeninám mému taťkovi. 
Když zemřel a nikdo je nechtěl, vzala jsem si je. 
Stojí na poličce venku u vchodu pod střechou.

Babi, to jsou hodiny s kukačkou?

Ne, Lolinko, nejsou a vyprávím příběh hodin.

Jéé ty jsou staré a pořád jdou.

Vždyť mají "batelku", podotýká okamžitě Alánek a málem obrátí oči v sloup.
No jo, logické myšlení chlapa.
Občas teď nevím, co je přesně za den či kolikátého je, ale bez sledování času se neobjedu, aniž vím, vlastně proč.
Mějte hezký nový týden.