jepičí život 6

Tenhle projekt jsem si vymyslela někdy v roce 2016 a příspěvky se tady objevují nepravidelně vždy po nějakém čase. Dnes už píšu šestý díl. Vím, že někteří z vás mají projekt rádi. Pro ty, kdo se přidali později, tak jen vysvětlení, o co jde.
Někdy se pod příspěvky objevují komentáře, které jsou malým příběhem a mně bylo líto, že mají jepičí život. Zaskví se jednou pod příspěvkem a už nespatří světlo světa. V tomto projektu je vytáhnu na světlo boží ještě aspoň jednou. Odráží, co jsme si v té době mysleli, co jsme zrovna prožívali. Svoje odpovědi sem dávám jen málokdy, je to o vás. Tak pojďme na to. V pětce jsem skončila únorem 2018, tak pokračuju dál. Dnes jsem se dostala jen do května 2018, rok od roku přibývá zajímavých komentářů a mění se jejich délka, tak aby to nebylo moc dlouhé.
Moc mě bavilo probírat se vašimi komentáři, tak snad to bude bavit i vás. 
P.S. poznámka pod čarou - komentující beallara je v současnosti Blondýnka.

jako bubliny

Štěstí v mém životě6. března 2018 11:38

Přála bych mu ať kavárna hostí samé příjemné lidi. A ty články, bulvár zásadně nekupuji (odmítám je podporovat) :o)). V těch redakcích nesedí novináři, ale tvořiči bublin, ty se k nim skvěle Marti hodí. A já nesnáším když někdo lže a vymýšlí si. Schválně jsem si rozklikla ten tvůj odkaz a vůbec mne styl psaní nepřekvapil... Ať se tou nepřejícností třeba ZALKNOU :o).
A tobě přeji krásný den.
Ála

Anonymní6. března 2018 11:48

Díky moc, určitě se tam zajdu podívat.A že se "sypou prachy" z kavárny, může napsat jen naprostý neználek úplně všeho, případně člověk duchem slabší, odchovaný Balšínkovskými publicistickými kreacemi.
Tenhle přístup k senzačním zprávám o hvězdičkách zvaných celebrity sdílím a stoprocentně souhlasím, že je třeba se tomu vyhýbat - život jde úplně jinudy.

vyzobaná slunečnice6. března 2018 14:38

Máš pravdu, Iwko??? Nepodepsala ses, ale nějak mám pocit, že jsi to možná ty :-)

Obyčejné radosti života6. března 2018 12:54

To, co jsou schopni napsat a vymyslet někteří rádobynovináři, je hnus. Ale bohužel, dokud lidi budou tyhle plátky kupovat, psát to budou dál. A je děsné, jaké deníky jsou u nás v republice nejčtenější...
Pepovi přeji, ať se kavárně daří a brzo má kupu věrných hostů. A tobě, Marti, krásný den!! Petra

Helena Davidová6. března 2018 17:26

Marti, děkuji za pravdivý "bulvár"! Tebe si přečtu ráda, bulvár nečtu. Kavárna vypadá velmi elegantně, není to v Pasáži Lucerna? Panu Melenovi a všem, kteří se o něco snaží, moc přeji, ať se daří!
Moc zdravím, Helena

Dáša F.6. března 2018 17:52

Marti, někteří novináři než něco napíší, by si měli zkusit třeba tu svoji kavárnu otevřít. To by asi nechápali, co je k tomu všemu potřeba a co to stojí peněz a času. A teprve pak ať píšou a soudí. No, vytáčí mne to, ještě, že bulvár nečtu.
Přeji krásné dny. D.

beallara7. března 2018 5:51

Podnikat, udržet se a nezbláznit se, skutečně není co závidět, mám provozovnu 26let, tudíž vím skutečně o čem hovořím. Navíc u nás v Čechách se úspěch nenosí, jsme závistivci, ale nikdo nevidí, co všechno do toho musíš nasypat, aby to fungovalo!

Anonymní8. března 2018 10:02

Výborně, každému podnikateli upřímně držím palce. Tak ať se daří!!! Bulvár je kapitola sama o sobě. Bohužel moc ubližují a je mi líto hlavně dětí těch známých osobností. Máme také zkušenost, máme v rodině hráče NHL, v Blesku vyšel rozhovor s jeho bráchou, který byl tou dobou v zahraničí. Také nás to tenkrát dost pobavilo. Váš blog mám moc ráda a přeji hlavně hodně zdraví. Zdraví AlenaP.

spát či nespát

Laura Kováčová18. dubna 2018 8:58

Marti, tvoj dnešný príspevok čítam s úsmevom na perách ... a súhlasím s ním na 100% ... Pripomenula si mi naše deti ... Syna sme dali do svojej izbičky keď mal dva roky a narodila sa nám dcéra. Išiel tam s ním aj manžel, aby sa mohol vyspať ... to vieš ... novorodenec ... :) Neskôr, keď sa situácia s nočným plačom skončila, ostal synko sám, ale kedykoľvek mohol prísť. Ani to veľmi nevyužíval. On bol od útleho detstva samostatný ... dcéra ale pravý opak. Išla spať k nemu ako trojročná, ona k nám chodila pravidelne ... :)) A nedeľnú rannú rozprávku sme počúvali všetci svorne v našich posteliach ešte aj po ich puberte ... Marti ... prajem krásny deň pod rozkvitnutou čerešňou ... L.

Štěstí v mém životě18. dubna 2018 9:43

Martinko, také nesnáším to v dnešní době neustálé určování co je správné, každou chvilku je to něco jiného a názory se stejně tříští. Ať si každý vše ve svém životě určuje sám. Naše děti vždy po narození měli svou postýlku u nás v ložnici a kolem dvou let dostaly svou vlastní v dětském pokoji. A vždy mohly přijít během noci či nad ránem. Moc toho nevyužívaly, byly hodně samostatné a kluci prostě spali jako buci až do rána :o)). Jen v obdobích nemocí byla mamka dobrá :o). Náš první vnuk však vždy ráno (když jsme hlídali, měl svou postel v naší ložnici) po probuzení popadl plyšáka a cupital za mnou pod peřinu a já si to tulení vždy moc užívala. Dnes je mu deset, spí v mé pracovně a libuje si, že má klid od své malé ségry :o)).
Hezký den.
Ála

Růžena Šimková18. dubna 2018 14:09

Souhlasím s Álou, za pár let zase bude správné něco jiného. Když jsme měli staršího syna, tak jsme bydleli u mých rodičů. Syn měl postýlku vedle gauče na kterém jsme s mužem spali. Pak jsme dostali jednopokojový byt a narodil se nám druhý syn. Spali jsme čtyři v jednom pokoji. Zase jsem měla postýlku s mladším synem vedle sebe a starší spal v rozkládacím křesle. Po přestěhování do dvoupokojáku měli kluci svůj pokoj, ale kdykoli mohli za námi přijít.
Dnes, když hlídáme vnoučka, tak s ním spím v pokoji. A taky jsem moc ráda, že si ráno ke mně šupne pod peřinu. Užívám si to.
Hezký den. Růža

Jarka CÁCORkA18. dubna 2018 21:15

Nám chodí do postele jen jedna cácorka. Ta náměsíčná. Někdy sama odejde, jindy se přešoupnu já, abych se nepřeležela. Sebík chodí večer před usnutím, ale sám se přesune na svý a spát se mnou nechce ☺. Muž se ráno budí pokaždé s jinou 😉
Jarka

Stáňa18. dubna 2018 23:18

Marti, já zas před časem četla článek, ze kterého by slabší povaha nabyla dojem, že je totálně krkavčí matka, když s ní téměř roční dítě nejen nespalo v posteli, ale ani v ložnici. Náš mladej spal dost tvrdě a moc se kolem roku už v noci nebudil, ale byl strašlivý okopávač, takže kdo s ním byl v posteli, tak se fakt nevyspal. Takže byl (bez problémů) přesunut do vlastního pokoje (kam se těšil na velkou postel). Výjimkou samozřejmě byly nemoce, kdy k němu bylo třeba vstávat (to si s ním jeden z nás prohodil postel) a výjimečně zlé sny (ale na ty mladej netrpěl). A víkendová ranní lenošení tedy taky...
Takže se podepisuji pod to, že by si to každý měl nastavit podle sebe a svého potomstva...

Helena Davidová19. dubna 2018 9:35

Zdá se, že odborníci jsou odborníci, nikoli matky. Terezku jsem kojila do dvou let, Adama do tří. Ale i kdyby jen do roka, neumím si představit běhat do pokojíčku... Když se noc "povedla", měla jsem toho dost i tak.
Marti, napsala si to moc hezky, musím jen souhlasit.
Měj hezký den, Helena

případ, který hýbe světem

Obyčejné radosti života1. května 2018 8:16

Tohle rozhodnutí je děsivé. Snad ti, kteří tak rozhodli, budou dobře spát. Na jejich místě bych nespala. Vzít někomu právo na život? A co bude dál? Další rozhodnutí při vážné nemoci? Vždyť rakovina je smrtelná a přesto se z ní někteří lidé uzdravují. Naprosto s tebou souhlasim. Veliké a nekončící bolesti. Budiž. Ale takhle?? Ach jo :(

Štěstí v mém životě1. května 2018 10:20

Také nechápu, že rozhodoval někdo o takto důležité záležitosti za rodiče. To vše se pak může rozvíjet bohužel dál. Měli je určitě nechat, aby zkusili převoz jinam, žili by pak s tím, že udělali vše co bylo v jejich silách a ztrátu by snáz přijali. Tohle v nich bude po celý zbytek jejich života...
Marti, díky za tvůj příspěvek.
Ála

Laura Kováčová1. května 2018 17:15

Ten príbeh je naozaj desivý ... Kto mal rozhodnúť o živote vlastného diečatka, boli jeho rodičia.
Medecínske zázraky sa dejú ... to žiaľ viem z vlastnej skúsenosti ... Syna poslali z bratislavskej nemocnice domov zomrieť ... Bolo to pred Vianocami, prekonal ťažkú plúcnu embóliu a porážku. Domov ho poslali slepého, imobilného v nesmierne bolestivých kŕčoch ... To všetko 3 mesiace po svadbe ... Podarilo sa pre neho vybaviť miesto vo vojenskej nemocnici v Ružomberku ... Tam zalomili rukami a začali konať ... Syn je síce v plnej invalidnej, ale vidí, chodí, robí v robote ktorú miluje ... Žije úplne normálne ... Dva prístupy, dva výsledky ... Marti, pekný zvyšok dňa ... L.

duchodkaevka. blog.cz1. května 2018 18:09

Rozhodnutí rodičů mělo být prvořadé, oni chtěli vyzkoušet opravdu všechno a nikdo nemá právo jim v tom bránit. Je to hodně smutný příběh, určitě bych nechtěla být v roli toho, kdo takto rozhodl. Vyzkoušet by se mělo opravdu všechno, zázraky se někdy opravdu stávají.

Helena Davidová1. května 2018 21:34

Marti, na to mohu jen říct, že děkuji tam nahoru, že jsem nikdy nic takového nemusela prožívat a řešit, děkuji, že děti byly a jsou zdravé. Mé nejbližší kamarádce dítě zemřelo, nikdy na tu hrůzu nezapomenu a co musela zažít ona...
Rodiče nemají přežít své děti.
I přes to vše - hezký večer, Helena

samozřejmost?!

Dáša F.5. května 2018 13:02

Marti, zrovna dneska ráno jsem si říkala, jak je skvělé, že můžeme jít s Terri na procházku, že můžu cestovat, jak pracovně, tak soukromě a vzpomněla jsem si na lidi, kteří nemůžou. Z různých důvodů ... Třeba proto, že leží dlouhodobě v nemocnici, atd. Nic není samozřejmost a je třeba si vážit každého dne. Alespoň já to tak vnímám.
Přeji krásný víkend. D.

Laura Kováčová5. května 2018 16:35

Treba si uzdibnut z toho kazdodenneho kolotoca par chvil len pre seba... Psychohygiena je dobra vec... Som rada, ze si si naordinovala nieco pre seba kazdy tyzden . Marti... maj krasne dni... L.

Stáňa5. května 2018 20:06

Člověk si opravdu má užit každou chvilku, kterou může. Přeju, ať se život srovná tak, aby těch chvilek bylo přiměřeně i teď, když tvůj život není jen tvůj.
Hezké majové dny

jak se vidíme

Stáňa26. května 2018 22:13

Zaujala mne věta "Nenesu si nic negativního v sobě, protože to jde hned ven." Pod tu se podepisuju. Myslím, že tohle je jeden předpokladů spokojeného života - nepěstovat si v sobě negativní pocity, ať už proto, že to nepříjemné člověk vyřeší nebo alespoň vyventiluje hned, nebo proto, že to prostě přejde, vypustí, zapomene...
Hezkou neděli

Laura Kováčová27. května 2018 0:21

Velmi prijemne cteni... :) ako vravis, napriek vaznym temam som sa dobre pobavila... Ten pocit, ze mozem odist na druhy breh hned a teraz som zazila minule. Zobudila som sa na pocit, ze mi v hrudi rychlo biju tri srdcia. Jedno cez druhe, v ryhlom tempe. Trvalo to mozno 15-20 min. a ja som necitila ziaden strach, ani muza som nezobudila... bolo mi jedno ci umriem teraz, alebo nie. Preslo to same v jednej sekunde a opat bolo vsetko v poriadku... Ale prekvapil maoj postoj k smrti... Marti, peknu nedelu ti prajem... L.

Hana Šlechtová27. května 2018 7:28

No, téma poněkud vážnější, ale smutné ne. Každý víme, že věčně tady nebudeme. Jak s tím naložíme, to už je na každém z nás. Protože přijde smrt, udělá škrt a je prd , říkávala moje babička :-).
Hezkou neděli, Marti!
Hanka

Anonymní28. května 2018 7:42

Krásný den, musím poděkovat, protože tenhle článek jsem zrovna potřebovala. Jdu si pro výsledky k doktorovi a když jsem si Vas přečetla při ranní kavicce, nějak se mi ulevilo a paradoxně při vážnosti tématu i pohladilo. Mám taky staré rodiče,tatínek je téměř ležák, takže téma velmi blízké a kdyby jsme to nebrali s humorem bylo by hůř. Nádherné dny a děkuji za hezká slova. Opatrujte se. Lenka z Prahy.