den čtvrtý

aneb babičko, na ty bomby si nesedej!

A proč jsou bomby na mé židli?

No to je rodina, je tam maminka, tatínek, děti, babička, děda, strejda Jakub, teta Linda...
No to je logické, že na rodinu si člověk přece nesedá.
Podívám se na dědu, jak statečně pumpuje vodu do balónku, všude samá bomba a na můj dotaz v očích odpoví:
Alanovi chybí ještě babička a děda.

I takhle jdou využít vodní bomby, které tvoří dědeček, aby babička mohla vybírat fotky do novin.

Tohle se odehrálo v sobotu večer před spaním.

Ráno v neděli ovšem vůbec nevadí, že se oběma krásnými a velkými rodinami hází po tetě Báře, která odjíždí domů celá mokrá.

Adélka zůstává celý den až do večera. Zjišťuji, že to až taková změna není. 
Děti totiž zůstávají i tak někdy samy v bazénu pod neustálým dohledem. 
Tady jen odpadá ten dohled každou minutu. 

Jinak se nic nemění. Přepisuju z diktafonu, abych mohla napsat článek o rybolovu a jsem neustále přerušována výkřiky: babi, podívej, babi, prosím já chci meloun, babi, kdy už bude oběd? A babi, už půjdeš do vody? 
Zodpovědná Adélka volá bez úspěchu: nechte babičku pracovat.

S každým dalším výkřikem se laskavá babička Boženy Němcové mění, s třetím nutným vypnutím diktafonu je s laskavostí ámen a po desátém výkřiku je tu lítá saň, která vykřikuje zpět jako ozvěna: žádná babička tu není, kde máte dědu?!

Ovšem sama dobře vím, i když se jim děda věnuje, stejně neustále běhají za mnou, aby se podělily o každý zážitek či událost, které zrovna nejsem přítomna. 
Já ale vůbec nejsem typ, který musí vědět všechno.

Článek se mi povede napsat, i když mi to trvá o hodně déle. 
Dnes je nejteplejší den. Dětem začínají nebezpečně červenat přes neustálé mazání záda, ale z bazénu je dostaneme až ve čtyři hodiny jen pod příslibem pohádky. 
Vybírají si Ledovou královnu, ta se v tom horku fakt hodí. U pohádky ale nevydrží a po půl hodině slyším známé: už můžeme do bazénu? Jo, už je tam stín.

Večer zjišťuju, že moje pohádky jsou každým dnem kratší a kratší, už si vypomáhám klasiky, jedu na Čapkovi, protože vlastní fantazie se od rána od šesti do večera někam vytratila. 
Doufám, že mi nezmizela nadobro.
Vlastně jsou moje pohádky skoro tak krátké jako Alánkovi. 
Ale vůbec nikdo neprotestuje. 
Po celém dnu už nemá nikdo energii na nic, natož na nějaký odpor či kritiku. 
Poprvé zazní věta: a zítra už přijede maminka? Mám trochu obavy, ale moje odpověď, co budeme ještě dělat další dva dny, než maminka přijede, Alana naprosto uspokojí a usíná. 
Neví, že maminka se každý den ptá, jak to naše "miminko", která má poprvé dlouhé velké prázdniny, zvládá.

Odcházím, když děti usnou, strávit svoji malou chvilku jen tak bez dětí.

Můj muž se mě na zahradě ptá: proboha, co to máš s hlasem?!

No nemůžu mluvit, chraptím, ježíš, divíš se? 
Od rána pořád něco melu a odpovídám na otázky nelogické i logické, neustále se hádám, proč nepůjdeme v půl sedmé ráno do bazénu, proč sotva zakokrhal kohout, už nejedeme na výlet, proč už tady není Adéla, a kdy už vstane dědeček? 
A proč musíme teď pořád pít?

Můžeme dědu dnes zase vzbudit? A proč ne??? Babi, a proč už nemůžeme do bazénu?

Ježíš, mně tady budou strašně chybět...

P.S. A jestli si myslíte, že tuhle "beletrii" píšu dnes ráno, tak buďte v klidu. 

Psala jsem včera večer ve dvanáct, chtělo se mi, ráno bych to nedala ani náhodou. 

Lola se dnes překonala a budí mě až v šest hodin s obvyklou otázkou: 

babi, půjdeme už dolů?