jak lehké je být matkou ...

Po dlouhé době jsem četla článek, který mě vyprovokoval k reakci. 
S článkem Proč nikdy nebylo těžší být matkou, kde je popisován "nelehký" úděl dnešních matek, jen těžko vzhledem ke svým zkušenostem trojnásobné matky a vlastně i čtyřnásobné babičky mohu souhlasit.
Myslím, že už tenkrát jsem vychovávala děti celkem liberálně a cukr a bič nebyl druhem mé výchovy, i když plácnout děti občas jsem se teda nebála. Podobně vychovává dnes syn i dcera a nevidím velký rozdíl.
Výchova je vždy dílem odvahy, pokud jedete proti proudu okolí s jiným názorem, kde je bič a cukr na denním pořádku, a musíte poslouchat, jak špatně vychováváte děti do tehdejšího světa, jak je vlastně rozmazlujete, když se ptáte na jejich názor, a jak vlastně budou nesamostatné na základě vaší výchovy, kdy se snažíte je brát jako partnery. 
A teprve život ukáže, jak skvělé děti jste vychovala.
Bylo to tedy stejně těžké obstát a držet se svého, stejně jako mají pocit dnešní matky. 
Akorát si teda nepamatuju, že bychom si tehdy na svůj úděl, který jsme si vybraly, stěžovaly. 
Také jsem vozila děti na kroužky, na piáno, na kytaru, na kurzy malování a já nevím co ještě a měla jsem radost, že je mám vůbec kam vozit. Dnes je výběr zájmů pro děti nepopsatelně větší.
Možná se můj život lišil jen v tom, že jsem neměla v domácnosti tolik pomocníků, kteří by mi usnadňovali život, neexistoval ještě rozvoz pizzy, který by nahradil vaření večeře, když jsem nestíhala. Nebyly papírové pleny, které při cestě na plavání mého syna, vyhodíte cestou. Ne, naopak si táhnete posranou plenu své mrňavé dcery s sebou a najednou máte kolem sebe v nacpaném autobuse prostor i s kočárkem, na který se předtím tlačili lidé. A věřte, tohle bylo dost stresující. Od začátku cesty do konce myslet na to, jestli se vám dítě posere či nikoliv. A kdyby nikde jinde zákon schválnosti nefungoval, věřte, že tady fungoval na 70-80%.
Syna jsem vozila do Prahy na plavání půl roku z okraje Prahy, takže minimálně hodina a půl tam a hodina a půl zpátky. Jeden autobus a přestup do druhého. Nemohla jsem si tenkrát počkat na nízkopodlažní, protože zkrátka nebyly. A požádat o pomoc s velkým kočárem s miminem uvnitř byla vždy sázka do loterie a velký stres, jestli vám nakonec někdo pomůže nahoru anebo to po schodech budete vláčet zase sama. 
Mnohokrát jsem byla odmítnuta velmi důrazně: ne, já vám nepomůžu.
A to už nehovořím o likvidaci takového nadělení, které si vezete domů, páč látkové pleny se nevyhazují. Samozřejmě sem spadají i problémy s kojením a úplně stejné, jako jsou zmíněny v článku. Já fakt nevidím jediný rozdíl, v čem to mají dnešní matky těžší. 
Jen my jsme tenkrát neřešily, jak těžké to snad máme.
A sehnat v té době mrňavé obyčejné bavlněné tričko pro malé děti bylo taky skoro nemožné. To samozřejmě uvádím jen jako příklad, těch věcí, které nebyly na dosah jako dnes, bylo hodně.
Možná bych se mohla zdát v tomto případě neobjektivní, takže názor dcery, která je matkou dnešní doby: mami, já nechápu, na co si pořád dnešní matky stěžují. Podle mě máme snadnější život než vy kdysi. Je spoustu vymožeností, které tenkrát nebyly. A ty jsi na nás ještě stíhala šít po práci.
Tento názor nijak nesouvisí s článkem, protože dcera je za oceánem, takže o článku ani neví. Tento její výrok je asi rok starý z doby, kdy začala hodně profesionálně fotit, dělala kurzy a vše stíhala s přehledem a rozčilovalo ji neustálé stěžování dnešních matek. Občas si postěžuje na únavu, ale nikdy jsem ji neslyšela říct, jak těžké je to s dětmi, či jak těžké je být matkou.
Takže dnešní matky, volám, přestaňte fňukat. Poctivá a soustavná výchova dětí vždy byla velká práce a rozhodně to nemáte těžší než já v 80. letech. A babičky na hlídání v dosahu jsem taky neměla. Využívala jsem moji mámu, která jezdila z Moravy, jen v krizovkách, kdy už nebylo zbytí. 
A nikdy by mě nenapadlo ji zneužívat často, měla přece taky svůj život. Já to mám dnes stejně, taky se bere ohled na to, že žiju svým životem, i když hlídám moc ráda. 
Někde jsem četla názor psycholožky, když si jí mladá maminka stěžovala, že jí matka nechce hlídat. Odpověděla tak, jak vždy říkám já. Pro děti jsme se rozhodly přece samy, chceme je mít a vyžadovat pomoc a počítat s ní, či ji dokonce považovat za povinnost, je nehoráznost.
Tak dnes jsem po dlouhé době musela něco rozporovat. Vyjadřovat se k něčemu, co jsem sama nezažila a porovnávat doby, ve kterých jsem nebyla matkou, jako je to ve zmíněném článku, je myslím velmi diletantské. 
Pokud chcete vychovávat poctivě a přirozeně a neodkládáte děti k televizi či dnes k tabletu, což by samozřejmě bylo jednodušší, byla a je to vždy práce, kterou ale dobrá matka dělá s láskou, i když nepopírám, že byly okamžiky, kdy bych je nejraději všechny tři sprovodila ze světa😀😅😇.
Ale i přes tyhle chvíle jsem je milovala a miluju bez výhrad.
A dnes jsem si ráda na "těžký" úděl matky zavzpomínala a trochu se mi i zastesklo.