konec dobrý...

Dovolím si parafrázovat Malého prince.

Co k sobě připoutáš, za to se už navždy cítíš zodpovědným.

Před třemi lety si u nás v garáži postavily hnízdo vlaštovky a vyvedly tam mladé. Celou dobu jsme nechávali otevřenou garáž, kterou se dá dostat i do domu. Byli jsme tedy nervózní, když jsme odjížděli na celý den, ale cítili jsme se zodpovědní za přežití těch malých miminek, takže cestu k nim jsme zavřít nemohli.

Po vyvedení mláďátek jsme hnízdo nechali tak, jak bylo. Vloni se vlaštovky vrátily a neustále létaly do hnízda. Opět dnem i nocí otevřená garáž dokořán. 
Tentokrát zbytečně, byl to planý poplach, hnízdo bylo pořád prázdné.

Letos se situace opakovala a minulou sobotu se narodila čtyři vlaštovčí mimina.

V neděli můj muž nafotil a já dala tu krásnou trumpetku, které začal můj muž říkat vůdce, protože pořád řvala, na facebook.

Po několika hodinám po kontrole hnízda přišel můj muž se zprávou, která nás teda fakt dostala na několik dní. Dvě mláďátka jsou mrtvá.

Už jsem to vyčistil, ale všiml jsem si, že dnes tam nikdo nelétá, nikdo je nekrmí.

Ježíši, co teď?!

Přemýšlíme, že se asi rodičům něco stalo. Jsme z toho vyřízení.

Přece neumřou ty další dvě. Už několik hodin křičí hlady.
Můj muž bere brčko a vodu a jde ta dvě zbylá mimina napojit.

Vráti se radostně, oni pijí jak duha, a když vylezu na žebřík, začnou oba řvát a otvírají zobáčky.

Začíná studium přes net, jak ty broučky udržet na živu. 
Nikdo pořád nepřiletěl, aby je nakrmil.

Můj muž nožem na jemno rozmělní maso, měli by dostat kuřecí, ale to není. 
Snad jim vepřové neublíží. 
Můj muž je krmí a jídlo do zobáčků padá jak do sudu. 
Ještě uvaří vajíčka na tvrdo, ty taky mohou. 
Můj muž se stává na každé tři hodiny chůvou či náhradním rodičem a malá ptáčátka, sotva se přiblíží, už křičí a otvírají zobáčky. 
Je na to sám. Hnízdo je na mě moc vysoko a na vysoký žebřík si vzhledem k mému současnému zdravotnímu stavu netroufám.

Vypadá to, že přežijí. Já mám ale problém. 
Dobře přežijí, můžu klidně spát, ale kdo jim ukáže, jak se létá?!

No vyrobím si nějaká křídla a ukážu jim to, naprosto samozřejmě odpovídá náhradní rodič.

V neděli přijíždí Lola a Alan. Můj muž se moc těšil, že jim miminka ukáže. Děláme ale mrtvého brouka. 
Jsme ve stresu a nebavíme se až do noci o ničem jiném. 
Pořád kontrolujeme, zda ještě žijí.

Krmení pokračuje i v pondělí. Teprve odpoledne začne létat jedna vlaštovka a po noční kontrole můj muž zjistí, že leží v hnízdě a zakrývá tělem dvě zbývající děti. Při světle baterky se ani nehne.

Hurá, vypadá to, že je vyhráno.

V úterý už nechtějí krmení od mého muže. Nechtějí už ani vodu. Jsou nasycená.

Můj muž konečně ukáže dětem před jejich odjezdem navečer miminka a všichni dlouho potichu čekají v garáži, až maminka přiletí krmit.

Miminka žijí a už rostou. Pravděpodobně odpadá učení létání. 
Ale aby toho nebylo málo, vlaštovčí tragedie v dalších dnech pokračuje. 
Ve čtvrtek objeví za hnízdem můj muž mrtvou vlaštovku. Vypadá to, že to je ta, co jsme ji postrádali. Přišla umřít domů. Snad teda maminka vydrží ten nápor a přežije, než její děti vyletí. 
Máme další smutný den.
Příští týden odjíždíme na tři dny na Moravu. 
Do té doby určitě mláďata nevyletí, takže budeme muset nechat otevřenou garáž. 
Naštěstí ve středu přijede Jakub za Justýnou a přespí jednu noc, tak snad se nic nestane.

No prostě, co k sobě připoutáš, za to seš zodpovědný!

A není to jen růže.