také lžete dětem?

Když jsem si přečetla tento název příspěvku na blogu idnes, aniž jsem si přečetla článek celý, začala jsem vehementně nesouhlasně kroutit hlavou. 
Udělala jsem si rychlý úsudek bez znalosti věci a přesně tohle nesnáším.
Ne, nelhala jsem našim dětem a ani vnoučatům. 
Vždycky jsem se snažila říct vše podle pravdy úměrně jejich věku. Nikdy jsem netvrdila, že očkování vůbec nebolí, vždy jsem děti připravila na to, že to trochu bolet bude, ale dá se to vydržet.
Dosáhla jsem toho, že mi děti věřily. 
Když jsem řekla, že dnes to bolet nebude, tak to nebolelo. Vždycky věděly, zda je čeká něco nepříjemného či nikoliv.
I na jejich všetečné otázky jsem odpovídala po pravdě. Odpověď na otázku, jak se rodí děti, jsem  měla už v malíčku. Všechno jsem měla třikrát.
Vzpomínám si bohužel jen na jeden příklad, který se mi vryl do paměti a dodnes mě dokáže rozesmát.
Po revoluci začala reklama v televizi do té doby nevídaná. Neustále i před večerníčkem létaly po obrazovce vložky s křidýlky. Naší Tereze bylo pět-šest let a byla samozřejmě zvídavá. Když se ptala furt, na co to je, vysvětlila jsem jí podle pravdy, k čemu se vložky používají. 
Ale Lindě, které byly dva-tři roky, tohle ještě říkat nebudeme, jo?
Tereza to sice Lindě neřekla, ale hodinu chodila a naparovala se před ní, aniž já jsem tušila, že ona má s mámou tajemství, které Lindě nemůže říct.
Když po hodině za mnou přišla plačící Linda, že jsem Tereze něco řekla a ona to neví, co myslíte, že jsem udělala?
Linda byla na svůj věk velmi vnímavá a inteligentní, tak jsem jí ta křidýlka prostě vysvětlila taky a dušička byla spokojená.
Večer se obě spolu koupaly ve vaně a já jsem uklízela. Z pootevřené koupelny slyším, jak se holky hádají, která dřív a já potají poslouchám, v čem spolu soupeří.
Spor je velmi důležitý a týká se toho, která z nich bude mít dřív menstruaci. Žádné trauma po mojí přednášce, kde byla krev v hlavní roli, neměly a v budoucnu byly připravené.
Ne, dětem se lhát nemá.
Když jsem se nad tímhle tématem zamyslela po přečtení celého článku, uvědomila jsem si, že já vlastně dětem taky lhala a lžu i vnoučatům.
Upravuju někdy pohádky O červené Karkulce či O perníkové chaloupce do přijatelné podoby, aby nikdo ani vlk a ani ježibaba nepřišli k újmě, natož o život. Nad prvními výtvarnými dílky jsem se rozplývala, jak jsou nádherná a jak se mi to podobá, i když jsem jedno oko měla někde na noze. 
Lhala jsem a lžu o Ježíškovi, aby Vánoce neztratily svoje dětské kouzlo. Lhala jsem a lžu, že už došly bonbóny a to je jen malý zlomek milosrdných lží.
Takže ano, dětem lžu a lhala jsem :-)
A přiznávám se k tomu veřejně. A ten příběh, který mě inspiroval k dnešnímu psaní, si přečtěte.
Taky bych v tomhle případě lhala jako ten děda. 
Pro klid dětské duše.