prázdninový den v muzeu

Úterý dopoledne z těchto tentokrát kratších prázdnin jsme trávili na dvou výstavách v muzeu. 
Na vodnících a na výstavě lega. Na výstavě lega sice děti už se mnou byly, ale na vernisáži, při které bylo narváno. Než jsme šli na výstavu vodníků, povídala jsem trochu o nich, že patří do pohádek a jak vlastně vypadají. 
Výstava vodníků už na blogu taky byla. 
Je plná nejen loutek, ale i velkých vodníků v mojí velikosti.
Alánek se rozhlédl po celém sále a pak na mě nahlas zavolal: 
No, babičko, a kde jsou ty vodníci😀?
Zasmála jsem se nejen já, ale i ostatní návštěvníci a já se jala ukazovat všechny postavy a postavičky, které vodníky představovaly. 
Uvědomila jsem si vlastně už doma, že sice pohádková postava je ryze česká a patří do našich pohádek a pověstí, ale současné pohádky o vodnících moc nejsou. 
Doma navečer jsme tedy vyhledali na netu vodníka Česílko a děti viděly jednu starou pohádku. 
Ale ještě se vrátím do muzea. Po výstavách jsme šli na občerstvení v muzejní kavárně a venku si děti daly závody v běhu, takže hořické trubičky, které si vybraly ze všech druhů zákusků, vzápětí vyběhaly. 
Trubičky mého dětství. Vyprávěla jsem, jak vypadaly tenkrát. 
Byly podstatně menší a balené.

Na nějaký delší výlet to včera nebylo. Byly přeháňky a bouřky. 
Ale i bazén byl a vodní bomby a hraní se stavebnicemi.

Došlo i na koukání s dědou na malé vlaštovky v hnízdě v naší garáži, miminka, která se narodila před pár dny a jejichž smutný příběh, ale se šťastným koncem vám povím někdy v příštích dnech. 
Bude o tom, jak můj muž ze žebříku krmil dva dny malé vlaštovky.
A málem bych zapomněla ještě na jeden důležitý úkol, který jsme před sebou včera měli. 
Lolinka se rozhodla, že už tolik hraček jako nastávající školačka nepotřebuje, a tak s maminkou vytřídily, a že toho bylo hodně, a Lola měla radost, že hračky dostanou děti, které je potřebují víc.
Navíc vše je velmi zachovalé a krásné a většina vypadá jako nová.
Tak jsme část, co se nám vešla do našeho malého getzíku, odvezli do azylového domu. No musím přiznat, že bylo nutné aspoň část odvézt rychle. Když jsem všechny hračky srovnávala, děti každou chvíli něco vytáhly s tím, babi, to bychom mohly mít ale tady u tebe, ne? Babička byla ovšem neoblomná, a tak Lola na vlastní oči viděla radost přebírající paní a slyšela slova díků. Paní jsem znala, protože jsem s ní dělala rozhovor pro článek. Když jsem hlásila, že bude ještě jedna várka a ptala se, zda se jim hodí i nočníky, odpověď byla rozhodně a "paní Dušková, vy můžete přijet kdykoliv". 
Tak jsme udělali dobrý skutek a Lolinka viděla přesně, kam její hračky jdou.