konec dobrý...

Ale, co když je dobrý právě jen ten začátek, sakra?!
Vlastně vůbec nevím, jak to napsat, a kdybych akci neavizovala předem, asi bych ani neměla potřebu tady něco sdělovat.
Někdy mi možná moje přímost škodí a příliš si (nám) odhalím záda. Ale taková jsem já, matinko!
No ono už bylo podezřelé, jak hladce proběhl začátek. 
Tedy kromě toho, že po obvyklém neboj, dnes cestu znám, jsme stály několik minut před naším domem a Bára pořád něco hledala v navigaci.
Říkám, já myslela, že to máš už nastavený z domu, ne?
No to jsem měla, ale na něco jsem sakra klikla a teď tam mám jen trasy na jízdním kole.
Ty vole! No toto zase hezky začíná!!!
Já teď po nehodě neumím ani chodit, takže na kole?! Na to teda zapomeň.
Po pár minutách je přeinstalováno a nejsou tam ani dálnice a ani trajekty. Vyjíždíme a za hodinu jsme bez ztráty desítky na místě určení, i když celou cestu povídáme o tom, co se událo za dobu, co jsme se neviděly, smějeme se našim trapasům, které se v našich rodinách dějí naprosto běžně a jsou vlastně na denním pořádku. 
No, včerejší anabáze to jen potvrdila. 
Jsme mistři trapasů!
Kam jsme vlastně jely, většina z vás tuší, páč jste se těšili na další peripetie naší cesty s Kanibalem. Tentokrát autorské čtení v Ústí. Původně jsem cíl naší cesty chtěla zatajit, ale nejde to, už tady byl zveřejněn.
Tohle psaní dnes mi nevadí kvůli nám s Bárou, nakonec, Baruno, chtěla jsi to, prd se nám stalo, jsme relativně zdravé, teda až na mě a včera jsme nedoznaly vlastně žádné újmy. Jen je mi líto paní knihovnice, protože tahle akce se teda fakt nepovedla. Nebudu tady spekulovat proč, i když mě toho hodně napadlo, páč kritizovat umí každý. 
A námi to rozhodně není.
No ale ještě vás budu chvíli napínat. Nakonec krize nastala až nakonec.
Tak teda dorazíme do obrovské knihovny a já s radostí zjišťuji, že je tam výtah, páč kýžený sál je ve třetím patře a to je teď v mojí situaci něco jako nejvyšší hora světa. Ještě netuším, že za výtah budu blahořečit ještě několikrát, protože nakonec je to jediné pozitivum včerejšího večera.
Ráda řídím všechno sama, ale něco prostě neovlivním.
Najdeme správný sál a všechno si začneme krásně připravovat. Tentokrát máme všechny knihy a i zakoupené nové výtisky Kanibala na prodej, nakonec jsem to Báře tisíckrát připomínala. Program večera jsme si pilovaly u nás doma od oběda.
Kruci, všechno jde podezřele hladce, to nebude dobrý.
Bára mi z legrace pózuje a já fotím, abych vyzkoušela světlo v sále. Ani netuším, jak se poslední fotka, kterou teď vidíte v úvodu mého psaní, vlastně bude hodit.
Přijde nás přivítat paní knihovnice a při popíjení kávy si vyprávíme o knihách, občas to proložíme našimi vtipnými storkami k pobavení hostitelky. 
Jo bavit to nám fakt jde, už jsme dokonale sehrané.
Vyprávíme o naší podezřele hladké cestě do Ústí a paní knihovnice říká, ať to nezakřiknete, ještě to dnes neskončilo.
A ani netuší, jak blízko je pravdy, ze které se orosí čelo jí nikoliv nám.
A tak povídáme téměř půl hodinku a najednou je pět hodin. 
Už jsem měla vlastně uvádět toto dnešní autorské čtení, ale nikde není ani noha. Ani jeden človíček, kterému by se dalo číst.
Nervózní knihovnice klade otázku, na kterou s nadějí očekává kladnou odpověď: Už se vám to někdy stalo?
Ne, nikdy. 
I při vydání první knihy před pěti lety se při autorském čtení sešlo téměř deset lidí, což bylo nejmíň v historii a u toho jsem nebyla.
A ještě sdělujeme, že při autorských čteních, která děláme s Bárou spolu, návštěvníci neodchází ani po hodině a půl, i když si to většinou už přejeme. 
My totiž umíme pobavit lidi a materiálu v našich životech je hodně.
Zoufalá hostitelka říká, tak jim necháme ještě deset minut?
Já grant, ať nežeru, hlásím: ne, čtvrt hodinu. Akademickou.
Ale už je jasné, že se nic zvláštního nestane.
Sál zůstává prázdný a my se loučíme častovány mnoha a mnoha omluvami.
Jedeme výtahem a já hlásím, no ještě že tady teda je, to mají štěstí.
Nastupujeme do auta a smějeme se, jaký to je krásný výlet.
No co už? I tohle je zkušenost. A říkáme si, že je pozitivní, že jsme byly spolu, když jsme se neviděly už měsíc.
Před dojezdem do téhle knihovny jsem si říkala, že jsem ráda, že je to poslední čtení Kanibala. Nesnáším ho.
Už je podepsána smlouva na novou knihu, která pravděpodobně vyjde na podzim.
Bára mě vyvede z omylu.
Na moji otázku: ty vole, co budeš dělat s tolika nakoupenými knihami? 
Kde je udáš?
No jo, panebože, no musíš zařídit ještě nějaké čtení, ať se jich zbavíme.
Jediné mínus naší včerejší anabáze je, že nemám článek do novin.
A stálo mě velké několikadenní a i noční úsilí vymyslet, jak už po tolikáté napsat článek o Báře jinak. Mám v diktafonu naše krásné povídání, kde jsem kladla otázky, které ještě nikdy nezazněly. 
Musím to přepsat, určitě to někdy použiju a pravděpodobně bych možná už takové otázky nevymyslela.
Jo a na zveřejnění fotek, které byly původně jen zkouška, mám povolení.
Jediná podmínka: ať tam nevypadám jako kráva!
Neboj, u mně nikdy!
A závěr?
Příště žádná pečlivá příprava a žádné knihy se nebudou kupovat.