vlastní řád světa

Na Nové scéně Národního divadla, pokud si dobře vzpomínám, jsem byla včera po třetí. 

S dětmi jsem tam shlédla balet Mauglí kdysi dávno a pak nějaký balet, ale už si nevzpomínám, co to bylo a ani s kým jsem tam byla. 

Labutí jezero bych si pamatovala a mého muže na balet nikdy v životě nedostanu. Opera je strop.

Napsat trochu srozumitelně něco o včerejším představení Kosmos se mi asi jen tak nepodaří. 

Mně se představení líbilo, mému muži o něco méně, a když jsme odcházeli z hlediště, vyslechla jsem nechtěně jeden dialog mladých lidí. 
Ona: jak se ti to líbilo, on téměř plačtivě: já vůbec nevím, o čem to bylo, nerozuměl jsem ničemu.
Další monolog jsem vyslechla u toalet a bylo to něco o drogách a šílenství a já měla pocit, že ten kluk byl na jiném představení než já. Takže asi tak. 

Na některá představení, a taková já mám právě ráda, se musíte trochu připravit, něco málo si přečíst, skoro jako před operou anebo baletem.

Kosmos není vlastně příběhem, ale ukázkou nitra hlavního hrdiny a tento cílený chaos na jevišti mi připomněl, že přesně takhle jsem se sama od nehody několikrát cítila. 

Někdo někde napsal a já to tady použiju, že se jedná o filosofický thriller o výpravě na temnou stranu naší mysli a toto to přesně vystihuje.

Při inscenaci je využito žánru live cinema, takže buď můžete sledovat děj na jevišti, kde je rozsvícený dům a v něm se odehrává část děje, anebo můžete sledovat velké plátno a děj vidíte z jiných úhlů z kamer. V každém případě originální představení, o kterém budu přemýšlet ještě dlouho. 

Víc než dvě hodiny mi vymazalo všechno ostatní z hlavy, něco jako restart.

Jak jsem se dozvěděla od naší Lindy, tak představení bez přestávek není novinka a je to vždy věc režiséra. 
Některá představení by přestávka narušila a toto bylo jedno z nich.

Od ledna jedeme díky dárkům k vánocům na divadelním módu jako dříve v našem životě. 

V březnu má premiéru Linda, už jsem se tady o inscenaci zmínila a v dubnu nás čeká Král Oidipus v Národním divadle v hlavní roli Pavel Batěk, se kterým jsem vloni dělala krátký rozhovor do článku.

Včera v noci po představení jsem si říkala, že nevím, jestli budu schopná napsat pár informací na blog. Možná to odložím. 

Ale byla to výzva a i já jsem si srovnala v hlavě, co mi včerejší divadlo dalo.

Fotky jsou pouze z programu, aby byly aspoň trochu moje.

Níže přidávám ještě něco o inscenaci. Ukradla jsem tady.
A přiznávám, že jsem docela ráda, že vlastní reportáž do novin dělám až ve čtvrtek, poslední v tomto měsíci.
Dnes budu vstřebávat včerejší divadlo a možná se podíváme na nějaký film.

Witold, mladý hrdina románu a autorův jmenovec, prchá z dusné rodinné atmosféry ve Varšavě do podtatranského městečka Zakopané a společně s přítelem Fuksem si najmou pokoj v malém rodinném penzionu. Vedro, nuda, erotické snění o dceři domácích a hlavně nález oběšeného vrabce odstartují ve Witoldovi bouři myšlenek, která ho dovede ke snaze vybudovat si vlastní systém, pokusit se najít řád v chaosu skutečnosti, vytvořit si svůj jedinečný kosmos ve světě, ve kterém staré už neplatí a nové ještě nenastalo. Dobrodružná výprava na temnou stranu vlastní mysli vede Witolda ke stále marnějším pokusům vnutit Vnějšku svou vůli. A šílenství číhá za nejbližším stromem… nežije v nás cosi cizího?

Na jevišti Nové scény tímto debutoval současný umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj, autor řady inscenací, ve kterých se snaží reflektovat proměny současného světa a společnosti. O své inscenaci říká:

Kosmos je pro mě příběh o vztahu mezi vnitřkem a vnějškem. Gombrowicz v něm zachytil klaustrofobii subjektivismu – závrať člověka, který se ve své posedlosti sebou učinil tvůrcem veškerého smyslu a zcela vytěsnil vnější svět. Je to román, který se odehrává na pomyslném konci dějin v apokalyptickém podnebí permanentního vedra. Vítejme v dnešku!

Poslední román jednoho z nejvýznamnějších polských spisovatelů 20. století vyšel poprvé v roce 1965 a je považován za nejkomplexnější autorovo dílo. Není patrně náhodou, že v letech po jeho vydání byl Gombrowicz opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu, i když ji nakonec nikdy nedostal. V roce 1968 mu podle legendy unikla o jediný hlas...