naše sobotní debata

Často doma debatujeme na různá témata, často je to politika, u které se zdravě spolu rozčílíme a včera jsme debatovali o uhlíkové stopě.
Slovo ekologie a uhlíková stopa se skloňuje ve všech pádech všude, ve všech médiích a občas zaznívá i hysterie. Málokdo si však uvědomuje, že člověk každou svojí činností vytváří uhlíkovou stopu. Hodně se kritizuje, co vše nám přinesla civilizace, ale nikde neslyším návod, jak teda jinak.
Nejsme ekologičtí fanatici a ani nám to není lhostejné, ale stejně jezdíme autem, kdysi letadlem, používáme mobily a počítače.
Abychom výrazně snížili uhlíkovou stopu, museli bychom přestat využívat k dopravě automobily, letadla a lodě. Tady je přímá úměra, čím větší rychlost, tím větší stopu zanechá.
Umíte si tuto skutečnost představit?
V této rozvinuté civilizaci, kde svět je tak blízko a my pracujeme na dálku ve všech možných zemích světa?! I naše dcera často létá kvůli práci do Paříže.
Pokud má někdo jiné řešení, jak má fungovat dnešní svět, tak sem s tím.
Kritizovat umí každý, to je jednoduché. Já uznávám kritiku jen potud, pokud mám jiné naprosto schůdné řešení, ale já ho nemám.
Zastavit civilizaci a vrátit se na stromy?! To by byl pravěk.
Takové názory na výrazné omezení dopravy už několikrát zazněly a na druhou stranu zazněla protistrana, že v tomto případě by se zhroutila ekonomika a pravděpodobně bychom začali hladovět atd. Nebudu to tady rozebírat, až takový odborník nejsem.
V souvislosti s dopravou můj muž vyslovil názor, že by se lidem ani nelíbilo omezení různých spojů dopravy, i když některé jezdí téměř prázdné.
Pro udržitelnost světa děláme v naší rodině vše, co nám dává smysl, je v našich možnostech a co považujeme za užitečné.
Dáváme naše oblečení do dalšího kola a snažíme se nehromadit nové, a tak to mají i naše děti. Vlastně se od nich poslední léta trochu učíme.
Nakonec, kolik toho člověk vlastně potřebuje? Nechodím pravidelně do práce, takže nepotřebuji svých jedenáct sak, společenské šaty, lodičky, nakonec v nich ani nemůžu už chodit. A kdyby se nezměnila moje tělesná schránka, ani bych šatník neměnila. Jo a musím podotknout, že těch mých jedenáct sak je i po deseti letech v takovém stavu, že je nosí moje přátelé a známí i do práce třeba do banky.
Učím se kupovat jen věci, které potřebuju. Neužiju desítky svetrů, džín či sukní. A saka mi v současnosti stačí dvě. Je to těžké a pořád se to učím. Ale uhlíkovou stopu zanechává i výroba látek, přízí, hotových oděvů.
Na druhou stranu si v zimě koupíme kytky, ale myslím si, že naše ignorace vůči kytkám ze zahraničí nic, ale nic naprosto nezmění. Naopak udělá nám radost a pozitivně nás naladí.
Máme občas domácí vajíčka či maso a i zeleninu, ale nešlo by to pořád. Můj muž tvrdí, že než bychom všechno objeli, vytvořili bychom několikanásobně vyšší uhlíkovou stopu než, když to nakoupí na jednom místě.
Aby mělo naše snažení nějaký viditelný přínos, museli bychom všichni jezdit na kole či chodit pěšky anebo vlakem. Tak to bych já například byla jen doma a jediná cesta by byla na zahradu a zpět.
Dle mého názoru tady platí známé vše s mírou. Žádná hysterie.
Třídíme svědomitě odpad, nelijeme olej do záchodu, nehromadíme nepotřebné hadry do šaten (to je těžké, já vím, pořád se to učím a někdy je těžké nekoupit to jen proto, že se mi to líbí, ale už mi to celkem jde). Již několik let mám v každé kabelce látkovou tašku, kterou používám opakovaně, vodu v plastových lahvích nekupujeme léta.
Vlastně jsme si při naší rozpravě uvědomili, že nezanedbatelnou stopu vytvářím i svou zálibou v malování. Nechám si dovážet plátna i barvy, ale kdybychom pro to jeli do Prahy autem, pravděpodobně by to bylo horší. A vlastně také hromadím, páč plátna jinak k žádnému užitku nejsou, jen mě to baví. A samozřejmě je rozdávám. Jen už je asi po lednové zkušenosti nebudu moci posílat poštou. Zaslání malého plátna vyšlo na 260 Kč!, což už je nad moje možnosti.
Mám přestat malovat, abych snížila svoji uhlíkovou stopu?
O tom všem byla naše včerejší debata, při které jsme nic nevymysleli, jen jsme si uvědomili, že udržitelnost světa není vždy o ekologii.
Nic není jen černobílé.
Moc se mi líbila tahle citace z rozhovoru s architektem:

"Pokud se řekne A, tedy že 'postavíme dům s minimální uhlíkovou stopou', musí se říct i B, a to, že se lidem nemusí líbit, a tak ho za několik let zboří a postaví na jeho místě něco jiného," říká pro Aktuálně.cz architekt Mat Cash z britského studia Heatherwick, které v historickém jádru Prahy přestaví barokní palác Savarin. V rozhovoru mluví o filozofii studia, udržitelnosti a plánované stavbě.

"Udržitelnost a energetická soběstačnost jsou témata, která v naší branži cirkulovala ještě před tím, než přišla Greta Thunbergová. Ekologie ovlivňuje design budov, stavební materiály i techniku. Naše studio na tuhle změnu reaguje, ale z hlediska udržitelnosti se snaží najít kompromis mezi použitými materiály a "životaschopností" budovy. Pro nás je totiž udržitelnost velmi komplexní téma, které v sobě skrývá mnoho proměnných. Můžeme použít ty nejmodernější materiály, ale jak dlouho pak budova vydrží, je otázka, kterou ovlivňují samotní uživatelé a komunita, která okolo ní denně chodí".

A teď, babo, raď. 
Mějte pěknou neděli, a abych odlehčila dnešní téma, posílám vám virtuálně včerejší sněženky.