černý terorista se žlutým zobákem

Napsala jsem náš zahradní příběh, který teď prožíváme. Tak jej kopíruju i na blog. Foto můj muž.

Mějte pěkné dny.

Černý teror na naší zahradě aneb kos si myslí, že zahrada je jeho

Roztomilý ptáček, kterého každý rád uvítá na svojí zahradě. Roztomilý do té doby, než zjistíte, že vás terorizuje od rána do večera svým řevem. Ne, krásný zpěv to tedy rozhodně není.

Už to trvá víc než týden. Zpočátku to bylo jen z dálky a postupně se přibližoval blíž a blíž. V korunách třešně to byl ještě mírný teror, postupně se začal blížit a řval před námi a díval se nám do očí. Naše Sára je normálně velký lovec, i když se mi to nelíbí, beru to jako její přirozenost. A není to žádná malá kočička, je to velká Britka a minimálně dvakrát větší, než kočky běžně bývají. Sára však z pohledu lovce našeho černého teroristu ignoruje a jen jej pozoruje.

Po pár dnech ignorace Sárou si na ni začal dovolovat. Sára leží na sluníčku a kousek od ní kos poskakuje v trávě a řve na ni ještě s větší intenzitou, ale Sáru k činu nevyprovokuje. Vypadá to, že si říká, kašlu na něj, toho bych jen tak nerozkousala. Došlo to tak daleko, že kos začal na Sáru téměř nalítávat a nebojí se ani nás. Naopak promenáduje se v naší blízkosti v trávě a drze na nás kouká.

Jeho teror se však začíná stupňovat a dokáže řvát s velkou intenzitou, i když má žížalu v zobáku. To už je i Sára vzteky bez sebe a jde raději domů. Po pár dnech na to už nemáme nervy. Zřejmě jej vypakovali z jiných zahrad, ale my nemáme rádi násilí.

Můj muž začne zjišťovat, o co teroristovi jde. Prý buď má někdy v blízkosti hnízdo, zjišťovala jsem a nemá anebo na něj nezbyla žádná samička a nějakou volá. Už jsem na něj křičela: řekni, co chceš a já ti dám všechno.

Můj muž hledá na internetu rady, jak se kosa zbavit. Hned první rada je, pořídit si na zahradu kočku… Dobře, tak to bychom měli, tohle nefunguje. Sára se po něm občas vztekle ožene, ale nic se nezmění.

Teď můj muž objevil, že prý kosa odradí plastový černý havran, který se zavěsí na zahradu. Tak prý ho koupíme. Já nesnáším kýče a na zahradě už vůbec ne. Teď havran, jak hluboko jsem klesla. No jsem zvědavá, jak to bude dál a zda nás na počátku vítaný ptáček, dnes zmetek jeden, jinak mu neřeknu, opustí.

Na ptáčky jsme u nás zvyklí od podzimu do jara, kdy jsou u nás plná krmítka. Běžně se k nám slétá najednou okolo třiceti možná i více ptáčků a několikrát za den a pokud se stane, že jsou náhodou krmítka prázdná, sotva se ukážeme, začnou křičet a upozorňovat, že chtějí dosypat. Ale ani to hejno není tak hlučné jako jeden černý terorista. Když vidí, že můj muž jde s dózou s krmením, okamžitě zmlknou a čekají v keřích. Během dne dorazí i hrdličky, které hopkají po zemi a sbírají, co vrabcům či sýkorkám upadlo.

Malí ptáčci mají před Sárou respekt, protože je nahání a chodí se krmit, když není v dohledu. Velké hrdličky ale jen pozorně pozoruje. Teď už nekrmíme, nás ptáčci navštěvují jen občas a jednotlivě ne v hejnech. Tak je musel nahradit malý černý terorista se žlutým zobákem.