Před měsícem jsme s mužem viděli dokument Velký vlastenecký výlet. Chtěla jsem o něm napsat na blog, ale zapomněla jsem. Svoje pocity jsem popsala v souvislosti s jiným tématem a tu pasáž dnes pro vás vybírám, dnes už by moje pocity nebyly úplně aktuální. Pokud si někdo bude chtít přečíst celý článek, dávám dolů odkaz. A téma výletu je bohužel stále aktuální.
Mějte klidný pátek.
P.S. úvodní foto je ilustrační, medvídka jsem koupila na charitativní akci sbírky pro nemocné děti.
Úryvek z článku, autor Marta Dušková
Kdo jste viděli dokument Velký vlastenecký výlet, mi jistě dáte za pravdu, že těmto lidem není možné nic vysvětlit a neuvěří pravdě ani, když ji vidí na vlastní oči. Šokovalo mě, když vysokoškolsky vzdělaná účastnice „zájezdu“ sbírá v rozbombardovaném městě hračky po mrtvých dětech s tím, že si je nechá na památku. Záběry medvídka či panenky, které si možná nesou ještě vůni dětí a určitě jejich doteky, mi i přes obrazovku vhání slzy do očí. A když pak na pohřebišti, kde je památka po desítkách mrtvých, vykopané hroby, kříže, pronese tato osoba bez úcty a nějaké piety, že jí to připadá jako fejk, zamává to s vámi. Ovšem hnus ve vás vyvolá, když účastník omlouvá Rusy za znásilňování s odůvodněním, že si mají ještě užít, protože do rána mohou umřít. Tento hnusný a nepochopitelný názor rozhodil i psychologa, který byl součástí výletu. Psychologa, který ledacos již slyšel a pravděpodobně i viděl.
Už vás ani nepřekvapí, že z výletu se všichni vracejí se stejným názorem, s jakým vyjeli, že žádná válka na Ukrajině vlastně není a nepřesvědčilo je ani skrývání se v úkrytech před bombardováním, které se odehrávalo v jejich blízkosti.
Těmto lidem není možné nic vysvětlit a zajímalo by mě, zda někdy empatii vůbec cítili a jak ji mohli ztratit. Empatii a citu se člověk nenaučí. To buď má, nebo nemá. Bavit se s nimi rozhodně nedá a já jsem ráda, že nikoho tak bezcitného ve své blízkosti či okolí nemám. To bych ztratila víru v lidstvo asi úplně.
Dokument jsem neviděla a když čtu tvůj příspěvek, vůbec nevím, co mám napsat... Prostě se mi nechce věřit...
OdpovědětVymazatMoc tě zdravím, Helena