Vlastně by se hodilo napsat paradoxy života. Ale nejdřív musím někomu odpovědět na otázku, jak zvládá Sára světýlka. Jiřinko, jelikož Sára se účastní všech našich činností, které nejsou úplně standardní, bedlivě pozoruje, co se děje. Takže byla i u přípravy světýlek a zavěšení už ji nepřekvapilo. Zato ona nás překvapuje furt svojí inteligencí a hodně se s ní zasmějeme. Vím, že jsem o ní už dlouho nepsala a dlouho se na to chystám.
Teď k tomu paradoxu života. Určitě to znáte taky. Můj muž každý rok nenávidí věšení adventních světýlek a mluví o tom několik dní předtím. Okna máme hodně vysoko, tak je věšel, i když jsem byla ještě relativně zdravá a vždycky tuto činnost nenáviděl. Ale když už na oknech a venku svítí, chodí se kochat, má to rád. I já mám některé činnosti, u kterých se musím překonávat. Překvapilo mě tedy, když před pár dny přivezl nová světýlka na ven. Jsou neobvyklá a byla v akci. Přivezl si tedy novou práci, která trvala hodně dlouho. Přiznám se, že já nejsem tak trpělivá a nepomáhají ani nadávky, já bych je dávno vyhodila. Jsou trochu jiná, spouští se provazy světel z jednoho bodu. Kruh musíte umístit na vrchol keře a pak se teprve spustí světla. Trvalo dlouho, než přišel na nějaký systém. Provazy světel se zamotávaly neustále do sebe a několikrát je musel znovu rozmotat. No říkám, já už bych to vyhodila. No světýlka už visí a vypadají moc krásně. Můj muž po té pronesl, že kdyby věděl, co s tím bude práce, nikdy by je nekoupil. Každou chvíli se na ně ale dívá i z domu a kochá se. Snad se mi povedla aspoň jedna fotka, aby byla ta krása vidět.
Mějte klidný adventní víkend. My máme zítra v Praze rodinnou sešlost a slavíme najednou troje narozeniny, dvoje ještě z listopadu a jedny z prosince. Jak vnoučata rostou, mají o víkendech různé závody a soutěže, takže hledání termínu ke společnému setkání je čím dál těžší.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.