nejen náš rodinný slang (třetí část)

tady Lolinka "nešlápe" 

V loňském roce jsem začala sepisovat slovíčka a slovní spojení, která se mi zdají originální a většina patří do slovní zásoby naší rodiny, ať už úzké či širší. Jen lituji, že jsem nezačala zapisovat již dřív v dětství našich dětí.
Nyní tedy pokračuji v zaznamenání našeho slangu, abych zachytila vtipné hlášky, ať již nové současné, anebo ty, na které jsem si náhodou vzpomněla..
Dnes má první slovo moje vnučka Lolinka. Upadla a narazila si zoubky, takže musela pro jistotu k zubaři na prohlídku, zda je vše v pořádku. Když se vrátila, měla v ruce diplom, který může získat jen vzorný pacient.
Ale ona sama popsala situaci jinak. Lolinka rozrušeně hlásila:  Lolinka šlápe a šlápe a naznačovala velmi důrazně, jak vlastně šlápe  a nebylo možno jí upřít herecký talent. Kdo by nerozuměl, Lolinka vlastně hodná nebyla, páč velmi plakala. Slůvko šlápe místo pláče mě uchvátilo.
Takových podobných slůvek má Lolinka v zásobě hodně, ale ne u všech se vyskytnu či si je zapamatuji.
Kouzelný výraz je volání na tatínka: tatínko...... anebo ještě lépe Tomííííši (v překladu Tomáši). A když vidí, že se směju, opakuje volání pořád dokola, dokud se nepřestanu smát a přitom volá babišíííí - původní babičí se mi líbilo víc :-)
Nedávno jsem si vzpomněla na svého tátu, jak mi vždy říkal, když mi něco dlouho trvalo: panebože ty se s tím "šušníš", ukaž, já to udělám :-) Nevím, proč jsem si na toto slůvko vzpomněla, protože to používal v naší rodině jen táta a my jsme tento výraz nikdy nepřevzali. Vím, že je to celkem běžný výraz na Moravě, takže vlastně je to spíše nářečí nikoliv slang, nicméně při vyslovení tohoto slova se pokaždé usmívám..
Ve filmu Na samotě u lesa zazní: a chčije a chčije.  Myslím si však, že předloha pro tuto scénu vznikla už v mém dětství. Vidím moji mámu na naší dovolené na chatě v Bílých Karpatech, jak stojí na zápraží a kouká se sousedem na déšť řkouc: a soplí a soplí...  Byl to jen mírný déšť:-)
Naše máma nám v dětství mně, sestře a bratrovi šila snad všechny oděvní svršky, páč nebylo peněz nazbyt. Občas se něco nepovedlo a vypadalo to na nás divně a protestovali jsme. Její odpověď byla vždy stejná: to se rozžehlí.
Její hlášku používáme v naší rodině, převážně s mým mužem, pořád. Zkrátka už jsme ji převzali do našeho života.
Obdobná hláška tedy téměř stejného významu je - to se vystejná. Toto však musím vysvětlit, protože tento výraz jsem hned nepochopila. Dělali jsme novou fasádu a já povídám našemu řemeslníkovi, který mě bavil  svým zvláštním humorem celou dobu,  co s námi nuceně pobýval:  zdá se mi, že jsou občas někde fleky. Není to stejný.
Odpověď mě dostala do kolen: to se vystejná. I tato hláška se zabydlela v našem životě, takže když se nám občas něco nepovede, tak se to rozžehlí anebo vystejná.
Náš rodinný slang se rozšiřuje i na naši redakci, myslím tím, že spoustu výrazů, které jsem přinesla, se zde používají jako např. čučka, kikirinda apod v běžném hovoru..
S mojí milou kolegyní při jejím zářijovém nástupu přišla hláška, která patří jen mě. Když si nemohu na něco vzpomenout, co mi už bylo sděleno, zazní: vem si ginko!
Dnes jsem ji pobavila zase já. Kolegyně se rozhodla si zušlechtit tělo a začala před pár týdny cvičit. Všimla jsem si, že už to začíná být znát. Dnes jsem jí tedy sdělila, že vypadá dobře, je to již vidět, zkrátka že se jakoby "vcucáváš". Toto slůvko bylo oceněno velkým smíchem a pravděpodobně bude zařazeno do slovníku naší redakce.
Čeština je velmi malebná a nově vzniklá slůvka ji obohacují a kouzelné na tom je, že některým slovům rozumí jen přímí aktéři..

Zde jsou odkazy na již napsané příspěvky a jen doufám, že jsem se dnes v něčem neopakovala (měla jsem si vzít ginko):
náš rodinný slang
náš rodinný slang druhá část

zpívání v dešti...

fotografie Barbora Walterová/Deník

Zpívání koled si z dětství moc nepamatuji. Vím, že zněla všude pouze píseň Vánoce, vánoce přicházeji či Purpura, ale ani jednu z písní nelze zařadit do kategorie pravých koled.
Doma jsme koledy moc nezpívali, vzpomínám si jen na Narodil se Kristus pán, protože moje máma je věřící a tato píseň zněla v adventní čas v kostelích.
Pamatuji si, že na gymplu jsme měli dokonce zákaz vánoční výzdoby, natož zpívání koled, protože pan ředitel, ortodoxní komunista rozhodl, že vánoce jsou křesťanský svátek a tudíž jako takový do školy nepatří. Věřící byli v tehdejší době na černé listině, či spíše na pranýři, já jsem měla v papírech, že moje máma je křesťanka, takže žádné vánoce. Jako třída jsme se vzbouřili asi ve třeťáku, kdy jsme vánoční výzdobu i s malým stromkem vykonali. Už jsme byli dospělí, a proto nám to asi kupodivu prošlo.
Později se svými dětmi jsem koledy zpívala a učili jsme se je společně i ze zpěvníku. Když děti odrostly, pouštěli jsme si vánoční koledy z kazet.
Dodnes dodržujeme tradici i s mým mužem a o vánocích pouštíme cd s koledami. Neumím si to bez koled představit. Ke svátkům prostě patří.
Včera jsem se zúčastnila projektu Česko zpívá koledy s regionálním deníkem, který běží již pátým rokem po celé České republice. Ve stejnou dobu začne akce v různých městech. Mně se tato akce moc líbí a já sama jsem se akce zúčastnila letos podruhé a podruhé v roli moderátora.
Akce se koná na různých místech, na náměstích měst, v domovech pro seniory, ve školách atd. a vždy je přístupná široké veřejnosti. Já a moje dvě kolegyně jsme si letos zazpívaly v domově pro seniory a vzhledem k včerejšímu počasí to bylo VIP místo. Někteří mí kolegové z redakce zažili zpívání v dešti.
Hromadné zpívání koled nejen v kruhu rodinném mi přijde úžasná záležitost, která sbližuje úplně cizí lidi, kteří by se pravděpodobně nikdy nepotkali. Na chvíli je spojí stejný zájem a stejná činnost.
Aspoň na chvíli je předvánoční čas bez shonu, bez komerčních záležitostí a bez dalších postranních úmyslů, co nám to přinese.
Sešli jsme se jen tak, abychom si zazpívali.

 

hledání radosti

Dnes jsem radost nehledala..
Dnešní odpoledne s Lolinkou a Alánkem byla čistá radost sama :-)

Ne tak včera při čekání na dovoz balíku, panebože nesnáším poštu, nesnáším balíky do ruky..
Včera jsem velmi potřebovala hledat radost. Můžete mi někdo říct, proč musíte na doručení balíků zadávat telefon? Vlastně vím. Pošlou vám sms, že vám dnes bude doručován balík. Ráno sms ovšem bez nějakého časového ohraničení.
Normálně na balík do ruky doma nečekám, ale včera jsem kvůli ohlášené výměně elektroměru pracovala z domova, takže jsem si to fakt užila.
A tak celý den čekáte a čekáte, nemůžete nikam.
Do krámu pro "čočkolit", který zrovna došel a to naše zvíře se venku většinou nevyčurá, pokud není vhodný terén (spadané listí už není a sníh ještě není), takže nervozně přešlapuje.
Nemůžete ani na poštu, kde máte další balík do ruky z minulého dne.
Čekáte celý den a navečer hurá, je to tady. Justýnka má mezitím už překřížené nohy, protože její záchůdek neodpovídá standardu, už nemůžete ani na poštu, protože je zavřená.
Jsem založením optimista, ale miluji teplo a slunce V létě se hledáním radosti nezdržuji, ta je všude kolem, ale v zimě - tato se mi zdá velmi podivná- je mlha a pošmourno a já hledám radosti.
A některé dny je toto hledání povinností jako zrovna včera.
Konečně mi zase kvete fialka, aspoň jedna. Nevím, proč přestaly kvést, i když je hnojíme, ale je pravda, že jinak se k pokojovým květinám chováme jako barbaři. Staráme se o ně méně než o zahradu a nebýt jedné, která funguje jako indikátor sucha, je to tedy takový záchranář, tak nám pravděpodobně všechny uhynou. Ranní pohled oknem mi přinese radost v podobě v dálce pobíhajících koní.
Okno v kuchyni skýtá hezký výhled na zahradu nyní trochu smutnou bez kvetoucích keřů, ale vidím na naše apartní skleněné krmítko a pozoruji "čekárnu", páč všichni ptáčci se do krmítka nevejdou. Ve větvích třešně je tedy čekárna jako u zubaře: další prosím!.
Ještě si vzpomenu na častou radost při cestě z práce, kdy řidič autobusu po pozdravu okamžitě hlásí: jednou domů, aniž já musím sdělovat cíl své cesty.

Radostí je pohled na vánoční hvězdu, i když tuto zprofanovanou kytku v podstatě nemám ráda a červenou nesnesu, ale tato béžová barva se mi líbí. Na něčím blogu jsem viděla bílou vánoční hvězdu a ta mě uchvátila. Ještě jsem ji nikdy neviděla.
No našla jsem těch radostí docela dost ne?
Je tolik každodenních krásných maličkostí, ze kterých se skládá život, jen si je v tomto ročním období musím více uvědomovat a hledat.

první ...

První adventní neděle, první předvánoční akce, můj první adventní věnec.
Adventní či vánoční svícny vymýšlím na slavnostní stůl každý rok, ale letos poprvé jsem vyráběla adventní věnec. Vím, že není tak povedený, jako jsme dnes při adventní neděli viděli v Zahradnictví Petro (předvánoční akce se konala ve skleníku), ale je náš.

Adventní svícen jsme ale dostali i od naší přítelkyně, takže jsme dnes zapálili první svíčku.

Při adventní akci jsme viděli přímo výrobu těchto tradičních adventních ozdob a poslechli si kvintet, který zahrál vánoční koledy. 

Na výzdobě domu ještě pracujeme, nemyslím vánoční úklid, ten zásadně neděláme, ale důležitější dnes bylo nasát předvánoční atmosféru.

storky z "natáčení"

Autorský plakát Betlém ( Fler - Z lesa)  nesouvisí s dnešním tématem,
ale už se připravuji na advent

Myslím storky mého života. Jen se to nedá jako při natáčení opravit, natočit znovu a ani vystřihnout. I když vlastně ani nechci, protože většina storek či trapasů mě bavila už v okamžiku, kdy se staly.
O svých největších trapasech, aspoň těch, co jsem nezapomněla, jsem už psala v obutá neobutá, oblečená neoblečená, kabelkový příběh či kabátová story. Malé trapasy mi minulý týden připomněla při debatě moje milá kolegyně, a jelikož se při vyprávění smála, řekla jsem si, že možná stojí za zaznamenání.
Debata nevznikla náhodou. Jak jsem psala minulý týden, renovovali jsme trochu kuchyň a kolegyně mě požádala, zda by si nemohla vzít původní pracovní desku (důvod výměny nebyl opotřebování, ale nutnost změny barvy).  Proč ne? Klidně, co s ní.
Netušila jsem ovšem, že odpověď mého muže bude jiná. "Já jsem si z ní chtěl udělat ponk".
Ježíši, no jo, on chudinka nemá ponk a vše musí dělat na koleně.
No, jsem naivní, všemu věřím a na všechno skočím. Další vysvětlení mého muže mě dostalo: já sice ponk mám, ale musel bych ho uklidit :-).
No, jo, proto jsem si nevšimla, že nějaký ponk existuje.....
Kolegyně má pracovní desku už doma, ale smějeme se tomu ještě teď a to mi právě připomnělo pár malých, nic velkého, trapasů.
Sice jsem jednou zastavila na pár minut v Holešovicích u Výstaviště celou dopravu v jednom směru, ale zase nic tak světoborného.
Běžím z práce a u refíže už vidím stát "17". Rychle začnu utíkat přes silnici a po pár metrech si uvědomím, že se něco stalo. Nechápu, jak může mít mozek (celkem nadprůměrné IQ) v takové situaci takové zpoždění.. Jak to, že mě neupozornil dřív, že běžím bosa?!
Ohlédnu se a moje lodička se na mě směje uprostřed silnice pěkně zaklíněná. Vracím se mírně kulhajíc zpět a rukou naznačuji prosbu směrem k autům, aby zastavila. Dřepnu si na bobek a páčím botu a samozřejmě jako v té pohádce o veliké řepě ne a ne ven. Po očku vidím tu řadu stojících aut. Divím se, že někdo už zuřivě netroubí, ale zřejmě je to zajímavé divadlo.
Pomalu se ohlédnu ještě po tramvaji, ta už mi určitě odjela.
Ne. Stojí pořád na místě. Jsou otevřeny pouze dveře u řidiče a všichni cestující spolu s řidičem se dívají z oken mým směrem. Možná už uzavírají i sázky, zda lodičku vypáčím či nikoliv. Konečně se mi to po několika minutách povede, obouvám se,  s úklonou děkuji všem řidičům v nemalé koloně a vydávám se směrem k tramvají. Už neutíkám, předpokládám, že mi stejně před nosem odjede jako už tolikrát a na víc se bojím - dlažební kostky jsou fakt zrádné.
Panebože, řidič čekal na mě! Ještě špitne, že je rád, že se mi to povedlo (stejně asi počkal jen, aby věděl, zda mě něco nepřejede), já mu moc děkuji, zavírají se dveře a jedeme. Úsměvy cestujících mluví za vše, ale jsem celkem otrlá vůči podobným nehodám, takže se nějak zvlášť nestydím a naopak směju se jako blázen, -  s odstupem po úspěšné operaci mi situace přijde velmi vtipná.
To trapasy s  roztrženými punčochami jsou horší. Velká VIP akce, jejíž spolupořadatel jsem také trochu já, vítám hosty, které jsem si pozvala. Po chvíli mě zve kolega na bar, ať si před samotným vypuknutím akce odpočinu. Je to akce velmi slavnostní, takže jsem oblečená v duchu malé večerní (již si nepamatuji, co přesně) a při vylézání na barovou stoličku se to stane.
Ne, malé oko, ale velká díra jako vesmír!!! Panebože večer ještě ani nezačal. Beru mobil a rychle volám svoji pravou ruku, která kdesi o kus dál naše hosty usazuje. Honem, mám průšvih. Nehodu bez velkého popisování raději hned ukážu. Prosím tě dojeď autem někam pro nové punčocháče. Kam asi, jsme na Vltavě a Praha je v tuto dobu celá ucpaná, nestihnu se vrátit!
Moje úžasná tehdy asistentka a nyní moje přítelkyně se zachová duchapřítomně. Dám Ti svoje. Panebože fakt? Kouknu jí na nohy - je po dovolené, nohy krásně opálené, a hlavně o tolik let mladší.... Nikdo si ani nevšimne.
Tak hurá na toaletu, a když jsme v tom nejlepším, obě svlékajíc punčocháče a ukazujíc naše apartní spodní prádlo na boží světlo někdo vejde a hned se ke mně hlásí: jé dobrý den, děkuji za pozvání. Ve velmi nedůstojné poloze s velkou nechutí cokoliv vysvětlovat (některé věci stejně nevysvětlíte) podávám rozpačitě ruku - také mě těší a uvítací proslov se odehraje na místě značně neobvyklém pro toto konání.
Navíc mám problémy zapamatovat si odjakživa obličeje. Panebože kdo to byl??? Odpověď mě nijak neuchlácholí: no přece předsedkyně soudu, kterou jsi na akci pozvala. No potěš...
To mi teď připomnělo, že mám problém nejen s obličeji, ale ke všemu ještě s uniformami, tzn. uniforma policie, hasičů a vojáků je pro mě skoro totéž.
Jednou na nějaké akci v jednom městě mi byl představen nový ředitel. Nevím, co mě varovalo, asi intuice nebo co, abych spolkla otázku, zda byl původní ředitel hasičského sboru odvolám a raději jsem počkala na kolegu. Prosím tě podle uniformy je to nový ředitel policie. Aha.  No, občas dokážu nějakým trapasům zabránit.
Co se týká aut, tam nedokážu zabránit ničemu a jsem tudíž středobodem vtipů mých kolegů ať už současných či minulých. Auta rozeznávám jen podle barev a podle toho, zda se mi líbí či nikoliv. Pokud jsou služební auta modrá, stojím u jakéhokoliv modrého auta bez ohledu na to, zda je rok výroby 1975 či 2015. Tím jsem dováděla do stavu šílenství svého minulého šéfa, když mi při služební cestě sdělil, panebože, já se v tom autě nemůžu vyznat a moje rychlá otázka byla: to není tvoje auto?. Obrátil oči v sloup sdělujíc rozčíleně: moje je v opravně a jak to, že to nepoznáš, když jedeme takovou plečkou?
No co, obě auta byla tmavě modrá.
No, mluvím o služebních autech, ale náš stříbrný getz je na tom stejně. Několikrát jsem už stála u stříbrného auta s tím, že nastoupím... Jen řidič se mi nějak nepozdával....
Ale že je auto o něco větší než náš malý getzík,  mě vůbec nerozházelo.
Teď máme služební auto nové bílé a s velkým nápisem naší redakce. Konečně auto pro mě.
Tak hurá k dalším trapasům, ať je čemu se smát.

co je na světě nejsladší?

Proč myslíš, že se do toho malého košíku nevejdu?! Že přetékám?. No ať. Já tam spát budu.

Na facebooku jsem pustila "seriál" o místě na spaní naší Justýnky v posledních dnech a nakonec jsem se rozhodla, že stojí za zaznamenání a zdokumentování také na blogu.
Justýnka má pár míst na spaní, která střídá, ale převážně je to pohovka v obýváku anebo naše postel. V posteli spí tak, že si lehne na bok jako já a funí mi do obličeje s hlavou na polštáři (ten má svůj)  :-)
Ano, bydlíme u své kočky jako většina kočkomilů, stejně jako moje kolegyně, která však má majitelů domu o trochu víc než my a někdy se do postele jen těžko vejde.
No, naše Justýnka věděla, proč si nás vybrala (jak jsme k ní přišli, jsem už psala v některých příspěvcích o mazlíčcích).
Před pár dny změnila Justýnka místo uložení ke spánku. Vyskočila na psací stůl a doslova se nacpala do malého košíku, kde mám papíry, obal na malý notebook a foťák. Několik dní jsem ji tedy nemohla ani vyfotit, páč foťák zůstal pod tím jezevcem.

Po pár dnech si na noc vybrala harmonium. Ještě, že se na něj nedá hrát bez pedálů.  Zřejmě ji už košíček tlačil. Vyměnila jej však pouze na jednu noc a opět košíček používá.
Foťák jsem už raději nechala mimo košík, aby ho ten jezevec nerozmačkal.
Naše Justýna nás baví.

japonská dovolená

Takto moji dovolenou nazvala kolegyně.
V podstatě, kromě vánoc, ať si vyberu kdykoliv dovolenou, stejně do toho spadnou nějaké uzávěrky spojené s projekty a  korekturami, tahám počítač za mojí mámou na Moravu a chci jej vyhodit z okna, ale..., takže jsem na telefonu a pořád lítám k počítači a kontroluji emaily.
Tentokrát je dovolená přece jen trochu jiná. Ještě jsme si k tomu přidali rekonstrukci kuchyně. Tedy rekonstrukce je příliš silné slovo. Kuchyně je pěkná a téměř nová, vyrobená na zakázku přímo na míru, ale podědili jsme ji po minulém majiteli a já jsem pořád necítila, že je naše.
Navíc kuchyň se mi zdála pořád tmavá. Už jsme vyměnili stropní světla, na stěnu jsme vyrobili zrcadlovou sestavu, ale pořád to nebylo ono.
Naše pravidelné vínové turné s mojí sestrou tentokrát na Moravě se opět neslo ve znamení obracení domu na jih, rozuměj různé malé změny, které však přinesou velké změny, tzn. je nutné obrátit celý dům na jih - už jsem o tom někde psala.
Popíjejíc jsme řešili moji kuchyni a  sestřinu ložnici, vlastně tu už měla vyřešenu, takže jsme hledaly inspiraci na netu, co třeba úchyty na naši kuchyňskou linku v zelené barvě apod. a v půlnoci to zaznělo, tak tiše a něžně, že se mi to do mozku ani nedostalo: tak vyměň tu tmavou pracovní desku, co?
Druhý den v autě při dlouhé cestě z Moravy se mi rozsvítilo.Vlastně to byl geniální nápad, štve mě, že nebyl můj.  No jo, to je tak jednoduché, vyměníme tmavě zelenou pracovní desku s tmavě černými fleky jakože mramor za světlou a celá kuchyň se prosvětlí. Panebože, světlezelená by byla krásná.
Vystupuji z vozu a ještě v botách běžím do kuchyně, jak vlastně vypadá. Ano, zelená se hodí, bude úžasná.
Panebože dá se sehnat světle zelená? Ano, na netu je, tak to nebude problém.
Byl a velký. Naše green tour byla neúspěšná. Všude i ve velkoobchodě, kde ve vzorníku měli padesát odstínů zelené :-), nám sdělili, že se již zelená nevyrábí, protože není moderní.
Panebože, co je dnes out?! Nosí se vše a kuchyň v zelené...???? Proooč???
No, sehnat zelenou pracovní desku trvalo dýl, než celá následující úprava kuchyně, ale mému šikovnému muži se to povedlo. Sice, když mi volal: hráškově zelená, měla jsem pochyby, koupil pro představu kousek pásky na hrany. A ona byla krásně limetkově zelená. Otazníky v očích mého muže nebudu popisovat, muži neznají jemné odstíny barev..
Zkrátka povedlo se a splnilo náš záměr. Cíl nebyl jen, aby kuchyň byla krásná a moje... Ale limetková barva prosvětlila celou kuchyň a to byl cíl.
Ještě sháním po celém bytě (to je to obracení domu na jih, protože jedním zásahem měníte celý dům) vše zelené a máme toho kupodivu dost - květináče na okno atd.
Ale musím něco nového samozřejmě koupit. Zelenou soupravu coffe tea sugar jsem už kupovala jako svatební dar, velmi se mi tato designová souprava koupená na Zoot líbila, ale tenkrát se mi nehodila.
Dnes už ano, sice už ji neprodávají v sadě, takže vyjde dráž, ale sny se mají plnit nejen o vánocích. Nafocená kuchyň má nejspíše smysl jen pro naše známé a příbuzné, kteří znaly předchozí variantu, nicméně zvěčnit, i když rychle ve tmě, jsem ji chtěla.

Dnes, abych si zkrátila čekání na dózy, které byly stále na cestě, ještě pracuji na šesti nahřívacích polštářcích (plněné čistou pšenicí z šlechtitelské stanice). Objednávka od mé milé kolegyně - dárky k vánocům - vyzkoušeli a chtějí další, to mě těší.

Takže zakončuji den smysluplnou prací, která byla přerušovaná poštovním autem s balíkem dóz (konečně), důležitými emaily a asi čtyřmi pracovními telefonáty, z nichž dva byly natolik zásadní, že mě "odbouraly" na celé dopoledne.
Ale jedeme dál. Co to je proti celému životu? Co to je proti pátku třináctého v Paříži?
Takže toto je moje japonská dovolená. Panebože, já musím někam ven - za hranice všedních dní....
Jo, a mám zákaz cokoliv řešit se svojí sestrou, slyším to, hlavně žádné rekonstrukce či v noci po bílém, růžovém a šampáňu objednávání nějakých dárků..
Takto to pak dopadá příliš mnoho slepiček ....
A zítra prosím žádné důležité telefonáty. Zítra mám dovolenou :-) Budu sjíždět Odložené případy, Komisař Rex, To je vražda napsala, zkrátka všechny detektivní seriály, které mnou jen projdou a zítra už nevím nic. To je to, co potřebuji.

Jo a ještě jsou na cestě zelené polévkové misky s puntíky, které jsem vykoupila zde 4home, ale určitě je mají jinde, jen ne v sadě čtyř kusů.
Panebože, doufám, že té zelené nebude už moc :-)