když podzim ztrácí barvy

aneb když se barvy stěhují domů.
Pro mě je to malý zázrak, když mi doma něco rozkvete. 

Jsem na pokojové květiny lempl, takže to rozhodně nemám za odměnu.

Ale o tom už jsem se tady několikrát zmiňovala. Většinu kvetoucích rostlin dokážu zničit svojí nepéčí anebo naopak velkou péči jako vánoční kaktusy. 
Ty si musím koupit opět znovu. 
Je pravda, že jsem je ale měla několik let a pořád kvetly. 
A pak najednou šup a bylo.

Tak dnes dva malé zázraky, které musím dokumentovat, abych se mohla kochat v době, kdy už mi zas nic nepokvete, což je většinou. 
Po hodně dlouhé době mi kvete fialka. 
Ale nebudu psát, kolik jsem jich mezitím stačila odepsat.
Tahle kytka níže kvete celkem často a mám pocit, že právě v době, kdy ji opomínám zalévat.
Vím, že jste mi tady někdo už psali, jak se jmenuje.
Zas to nevím a netrápí mě to. Píši to jen proto, kdybyste náhodou chtěli vědět, co to je.

Tuhle krásnou kytici jsem dostala před týdnem na autorském čtení. Jen ji fotím trochu opožděně. Mám ráda kytky ve váze.

Dnes trochu barev pro hezký den.

tak, a která to je?!

Další téma, ke kterému se musím vyjádřit. Opět okrajově zdravotnictví, které je mi tématicky blízké, protože jsem se o něj trochu otírala víc než dvanáct let. Do reportáží do novin není možné dát svůj názor, reportáž musí být objektivní bez ohledu na to, co si o problému vlastně myslím já. A je to tak správné. Od toho jsou komentáře v některých novinách, kde je prostor se vyjádřit osobně. Ale v deníku taková rubrika ani není a já nejsem tak skvělý a fundovaný novinář, aby snad někdo po mně chtěl moje vyjádření. Tak díky za blog.
Pořád mě překvapuje navzdory různým aférám a reportážím, které čtu především v Reflexu díky F. X. Doležalovi, že je pořád spoustu lidí, kteří věří podvodným léčitelům a šarlatánům. 
Rozumím tomu, že pro těžce nemocné pacienty je to další placebo, ke kterému upírají svoji třeba poslední naději.
Možná bych nebyla v jejich situaci jiná, nevím, i když já jsem celkem nedůvěřivý člověk a jen tak na něco neskočím.
Ale přece jen vyhánět nádor z těla třením kávové lžičky po hrudi je naprosto absurdní a hodně mimo mísu. O těchto amorálních praktikách si můžete přečíst v článku dvou reportérů, kteří si je vyzkoušeli na vlastní kůži. Léčitel diagnostikoval reportérce nádor, který ovšem nemá, a doporučil tu kávovou lžičku.
Ano, rozhodně je amorální a bez absence etiky přesvědčovat vážně nemocné lidi o tom, že jim moje ruce a nedej bože nějaké jiné nástroje snad pomohou.
Mám trochu zkušenost se šarlatánstvím, která se odehrála před skoro třiceti lety. Právě v té době to byl velký boom a s léčiteli všeho druhu se roztrhl pytel. Někteří objevili svoje "nadpřirozené" schopnosti takřka přes noc.
Naše rodina se svého času kamarádila s manžely, kteří měli keramickou dílnu, kam jsme si všichni chodili rádi zkoušet naši kreativitu. Byli jsme svědkem proměny během pár dnů naprosto normálních lidí, kteří si dokázali užívat života, tenkrát možná víc než my se třemi dětmi, v úplné askety se změnou životního stylu a údajné léčitele, kteří začali věřit, že vidí, co jiní nevidí. 
Vaše nemoci v těle, které dokáží léčit jen z dálky pomocí svojí energie. Tak jsem se já v té době dozvěděla, že mám někde v těle nádor, ale oni jej vyléčí. Jedno z našich dětí prý má něco divného na mozku, možná taky nádor, co se časem určitě projeví jaké závažná nemoc.
Myslím si, že jsem celkem silná osobnost, život vás naučí nehroutit se hned. Takže i tenkrát jsem dokázala hrůzu z těchto předpovědí potlačit a zvítězil selský rozum.
Nádor jsem nikdy neměla. Teda, abych to nezakřikla, zatím. A byla jsem údajně léčena projížděním rukou a energií i na dálku bez mého vědomí. A u našeho nechtěně testovaného dítěte se za deset let projevila epilepsie. Že by to už tenkrát viděli? 
No to je blbost!
Přestali jsme tam chodit a keramiku už jsme už nikdy nezkoušeli.
Tyto někdy až zrůdné praktiky na důvěřivých lidech však u nás nejsou vůbec regulovány. Na léčitelství totiž nejsou žádné stížnosti, aby se tím Ministerstvo zdravotnictví mohlo vůbec zabývat.
A pokud si člověk usmyslí, že je něčím výjimečný, může si v podstatě otevřít živnost na cokoliv a kdekoliv a slušně na tom vydělat. Léčitelé totiž nepomáhají zadarmo či za symbolickou cenu.
Nyní konečně připravuje Ministerstvo zdravotnictví novelu zákona o zdravotních službách. Léčitelé budou mít tedy snad povinnost evidovat a vést dokumentaci o použitých metodách, doporučení pacientovi či vydaných produktech.
Třeba tam bude i ta zázračná kávová lžička.
Z těch našich nevím, která to je!!!
Nejsem naivní, abych si myslela, že lidé na základě novely přestanou věřit léčitelům, ale je velmi pravděpodobné, že se léčitelům zkomplikuje jejich podnikání a budou částečně pod kontrolou. A je, myslím, zcela jisté, že jejich řady zřídnou, páč jejich "léčení" už nebude tak jednoduché.
A možná jsme kdysi nějakou léčivou schopnost prostřednictvím své vlastní energie i měli, to nepopírám.
Ale pokud vůbec byla, vytratila se s nástupem civilizace.
A než jsem dopsala tento svůj příspěvek, objevil se nový článek o léčitelství, tentokrát rozhovor s lékařkou, onkoložkou, který je v podstatě podobný jako již výše zmíněný článek. 
V rozhovoru zazní důležitá informace, že léčitelé na rozdíl od lékařů nenesou vůbec žádnou zodpovědnost. Lékařka zde uvádí otřesný příklad toho, jak mohou léčitelé ublížit. Rakovina varlat, jestli se to tak dá říct, patří mezi dobře léčitelné druhy, pokud se objeví včas. Na radu léčitele se mladý muž přestal léčit klasicky a šel objímat stromy. Dopadlo to nejhůř, jak mohlo.
Tak snad přijde změna a lidé nebudou umírat, protože se na doporučení léčitelů vzdají klasické léčby. Naštěstí je prý těchto případů méně, než na začátku tohoto boomu.
A co mi vyplynulo z mojí dnešní úvahy?
Víra tvá tě vždy neuzdraví.

jako klíště

Od té doby, co jsem se vrátila z Moravy, pro Justýnu po delší době, za mnou chodí jako pejsek. Jako by si mě pořád hlídala. Je pravda, že takhle dlouho jsem od ní ještě pryč nebyla, ale ve svých dvanácti letech se teprve začíná chovat jako koťátko.
Vždycky to byla osobnost, kterou nebylo možné pohladit, pokud ona nechtěla. 
A že by se tulila? Tak to se stávalo velmi sporadicky. 
Teď je jako klíště. Když jsem u počítače, skáče na stůl, šťouchá do mě hlavou, abych ji hladila. Když hned neposlechnu, vleze na klávesnici, abych si všimla.
Navečer kolem mě chodí a kouká mi pořád do očí a já už vím, co chce. 
Pojď se už koukat, máš tam kriminálku.
To je naše téměř každodenní siesta, pokud jsme doma.
Když si konečně sednu na pohovku, je celá šťastná a okamžitě se posadí vedle mě. Ale pořád to ještě není ono, co si Justýna představuje. Strká do mě hlavičkou, packami a já dělám, že nic nechápu. Když si tedy konečně lehnu, okamžitě se položí vedle mě a packy a hlavu si dá na moji ruku, abych nemohla jen tak odejít a většinou hodně rychle usne. 
Někde jsem četla, že mají kočky rády, když člověk s nimi leží, ale u nás to tak nebylo. V poslední době si dokonce lehá i na mě a téměř mi znemožňuje dýchání, protože je těžká jako cent.
A když nevrátím věci na místo, hned je použije pro spaní. Jako minule stolička od piána. Použila jsem ji na focení a odtáhla jsem si ji k psacímu stolu. 
A bylo pro mě důležitější podívat se na ty fotky, než hned uklidit tu stoličku. 
V okamžiku ji Justýna obsadila, i když přes ni evidentně přetéká. Když se prospala, uklidila jsem stoličku k piánu, kam patří. Po několika minutovém fňukání a pobíhání jsem ji musela vrátit zpět. To bylo radosti. Okamžitě na ni vyskočila a já ji nemohla uklidit dalších čtrnáct dní.

Jsem ale nepoučitelná a laxní, takže jsem minulý týden odložila na koš s prádlem svoje šaty do divadla s tím, že až půjdu dolů, vezmu je s sebou, abych je vyprala.
Omyl, za chvíli jdu pro ty šaty a Justýna na nich spí. Vzbudila jsem ji focením s bleskem. Ale ze šatů nechtěla samozřejmě slézt. 
I když se normálně naší bytné hodně přizpůsobuju, tady jsem se přece jen bála o ty šaty, tak jsem je pomalu začala z pod Justýny vytahovat. Byla velmi rozčílená a pořád seděla na místě. Uklidnila jsem ji, až když jsem šaty nahradila domácím trikem. Ovšem to triko ji ale nebavilo, takže se na něm válela jen chvíli. Šaty se jí líbily víc.
Justýna vlastně brzdí naši práci v celém domě. Koš na prádlo máme v patře u koupelny a pračka je v přízemí. Prádlo tedy třídím nahoře, a protože toho bývá hodně, jako minule ručníky, sejdu dolů a požádám mého muže, prosím tě až půjdeš nahoru, je tam prádlo na praní.
Můj muž samozřejmě nejde okamžitě. 
Za půl hodiny mi hlásí, tak dnes se asi prát nebude.
Justýna si zase ustlala. Ani jeden z nás nemá to svědomí ji rušit, a tak nepereme klidně dva dny a nahoře obcházíme prádlo i s Justýnou.
Tohle ale pochopí jen ten, kdo žije s nějakým mazlíčkem či jako v našem případě s "jezevcem". 
Je to moc hodná holčička, tak my jsme na ni taky hodní.
A tak si tady žijem. Trochu složitěji než je asi běžné, ale za tu lásku a radost to stojí.
Mějte pěkný nový týden.

cukr s příběhem

aneb homeopatika nejsou léky. 

Název dnešního příspěvku jsem si dovolila vypůjčit ze zajímavého článku o homeopatikách. 

U nás v rodině se nikdy homeopatika nebrala, i když je dokonce někdy doporučil lékař. Já jsem jim totiž nikdy nevěřila, i když jsem vlastně neměla žádné relevantní informace, které by podložily můj názor. Na někoho mohou fungovat, páč víra tvá tě uzdraví, ale jak vyplývá z článku, je to jen placebo, což jsem si dávno myslela. 

Ale i tak mě překvapilo odhalení, co jsou přesně homeopatika a jak se vyrábí.

A rozhodně si myslím, že by se mělo o tom psát, i když si nemyslím, že informace skalní milovníky homeopatik přesvědčí. Je to podvod, či přinejmenším podávání klamných informací, ať to vezmeme z jakékoliv strany. A to že neublíží, není úplně směrodatné. Nepomůže totiž vůbec, i když jednotlivci mohou mít pocit, že se jim po aplikování homeopatik uleví. A především to nejsou léky a ani nejsou do této kategorie zařazeny, nakonec očekávat léčebné účinky od cukru ani není možné. 

Ale důležitý je přístup k informacím, potom už je na každém, jak se rozhodne.

Článek se věnuje konkrétně homeopatiku Oscillococcinum, které užívá celý svět. Je to však pouze cukr, který ale vyjde dost draho. Klasický cukr by vás vyšel o hodně levněji. 

V kontextu tohoto je zvláštní, že právě tohle homeopatikum je nejprodávanější na světě, přestože celá jeho historie je plná omylů. 

Navíc homeopatika vznikají několikanásobným ředěním s vodou, takže v konečném výsledku je na konci čistá voda s cukrem viz článek.

Nejprodávanější homeopatikum je připomínkou, jak snadné je přesvědčit samu sebe, že něco funguje, když to vůbec nefunguje.

Tady přidávám některé zajímavé pasáže z článku, ale článek stojí za přečtení celý.

Proč nevěřit vlastní zkušenosti?

Řada lidí používá homeopatika ze zdánlivě logického důvodu: mají s nimi dobrou zkušenost. Problém je, že vlastní zkušenosti nemůže člověk moc věřit. Zní to paradoxně, ale vlastní zkušenost je pro posouzení účinnosti Oscillococcina (a jiných přípravků) vlastně ten nejhorší způsob. Jsou hned čtyři možnosti, proč dojdeme posouzením vlastní zkušenosti k mylnému závěru.

• Načasování – většina drobných neduhů, chřipek a nachlazení u jinak zdravých lidí brzy odezní. Pokud jste si vzali Oscillo a druhý den jste se cítili lépe, snadno jste došli k závěru, že vám Oscillo pomohlo. To je ale závěr ukvapený. Nevíte totiž, zda by se vám neudělalo lépe tak jako tak. Proto jsou důležité studie, které přípravek porovnávají s placebem a na více lidech.
• Špatná diagnóza – jako chřípka se částečně projevuje řada dalších problémů, včetně alergií nebo únavy. Možná jste si vzali Oscillo, aniž jste byli nemocní. Když se vám „ulevilo“, přisoudili jste to homeopatiku.
• Placebo efekt – i zcela neúčinná látka, o jejíž účinnosti je pacient přesvědčený, může po podání „zabrat“. Vědci vědí, že placebo funguje u dospělých lidí, u malých dětí i u zvířat. U různých chorob funguje placebo různě silně.
• Skupinové chování – také lékaři mohou podlehnout zajímavému skupinovému efektu. Pokud lékař začne doporučovat lidem homeopatika, obvykle se setká s pozitivní odezvou. Je to dáno společenskými konvencemi i výše zmíněnými efekty. Je větší šance, že uslyší od těch, kteří mají dojem, že jim homeopatika pomohla. Výsledkem je, že může lékař získat dojem, že „změřil“ účinnost. Pokud ale neprovedl kontrolovanou studii, nelze jeho data použít pro objektivní posouzení účinnosti.

Je těžké přiznat si, že své vlastní zkušenosti nemůžeme vždy věřit. Ostatně i klasická medicína s tím měla a má problémy, teprve v posledních sedmdesáti letech se snaží důsledně dbát na systematická měření a léčbě založené na důkazech. Kdykoli totiž začneme příliš věřit vlastním dojmům, vlákáme sami sebe do pasti sebenaplňujících proroctví.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/veda/oscillo-oscillococcinum-homeopatie-homeopatika-redeni-vyroba-omyly.A191030_132345_veda_pka?

Proč homeopaté věří, že ředěním zvyšují sílu?

Počátkem devatenáctého století, kdy se myšlenka homeopatie zrodila, by tato metoda mohla působit celkem důvěryhodně. Jenže od druhé poloviny 19. století víme, že voda není donekonečna dělitelná. Skládá se z molekul vody. A těch je v jednom litru omezené množství. Podle Avogadrovy konstanty dokonce můžeme spočítat, kolik molekul je v litru vody (3,34 ×1025).

Homeopatie vznikla v době, kdy ještě lidé nemohli vědět, že při vícenásobném ředění přijde moment, kdy už z původního roztoku nic nezbude. Jeden ze základních principů homeopatie, totiž že každé ředění zvyšuje sílu, tedy evidentně nedává smysl. Homeopaté dnes tvrdí, že ve vodě zůstává jakýsi „otisk“, ale neumí vysvětlit, jak tento otisk funguje, jak zjistit, že tam je, nebo proč se netvoří otisk jiných látek obsažených ve vodě – třeba nečistot a toxinů – ale jen těch, které tam přidali homeopaté.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/veda/oscillo-oscillococcinum-homeopatie-homeopatika-redeni-vyroba-omyly.A191030_132345_veda_pka?

Vyjádření firmy Boiron

Výroba Oscillococcina probíhá stejným způsobem jako u ostatních homeopatických léků. Výchozí látka (extrakt rostlinného, živočišného, minerálního nebo chemického původu) je v procesu výroby opakovaně ředěna a dynamizována (protřepávána). Získaný roztok je dále nanášen na neutrální základ (globule, granule, tablety…), případně upraven do jiné lékové formy.

Léčivou látkou léku Oscillococcinum je Anas barbariae, hepatis et cordis extractum 200K, což je extrakt ze srdce a jater kachny pižmovky (Anas barbariae). Tato výchozí látka je 200krát ředěna v centezimálním ředění podle Korsakova. Získaný roztok je následně nanášen na globule tvořené z 85 % sacharózou a 15 % laktózou. Přínos tohoto léku je každodenně potvrzován klinickou praxí lékařů a spokojeností pacientů.

Oscillococcinum je světově nejprodávanějším homeopatickým lékem. V rámci celého farmaceutického trhu však představují homeopatické léky jen naprostý zlomek – tvoří méně než 0,3 % z celkového obratu světového trhu léků. (redakčně kráceno)

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/veda/oscillo-oscillococcinum-homeopatie-homeopatika-redeni-vyroba-omyly.A191030_132345_veda_pka?

vzpomínková dvě v jednom

Václav Havel a Olga Havlová.

Včerejší vernisáž zahájila dvě výstavy a po dlouhé době se zde na jednom místě hypoteticky setkali Václav a Olga Havlovi.

Na tuhle výstavu bych šla rozhodně i soukromě. Ovšem pro reportáž je samozřejmě nejlepší vernisáž, článek je pak zajímavější. Ale musím přiznat, že mám s večerními akcemi v poslední době celkem problém. 
Jsem už hodně unavená a nebýt to práce, tak se z domu možná nevykopu. 

Soukromě bych šla na výstavu mnohem dřív, tedy vlastně později ale brzo odpoledne, výstava začíná oficiálně teprve dnes.

Dnes přidávám článek, který jsem před chvílí odeslala. 
Je tam shrnuto vše, veškeré informace. 

K výstavě Václav Havel na Mělníku byla vydána krásná a velmi kvalitní publikace.

Významné výročí 30 let sametové revoluce připomínají dvě výstavy
Marta Dušková

Slavnostní vernisáž v Masarykově kulturním domě v Mělníku zahájila v pátek 1. listopadu dvě výstavy s názvem Václav Havel na Mělníku a Olga Havlová a Výbor dobré vůle. Výstavy spolu s dalšími programy v listopadu jsou příspěvkem Mělnického kulturního centra k letošním oslavám 30. výročí sametové revoluce.

Výstava Václav Havel na Mělníku mapuje prostřednictvím fotografií návštěvu prezidenta, která se uskutečnila 7. října 1998, a zároveň připomíná osobnost Václava Havla, který se výjimečným způsobem zasloužil o svobodu a demokracii v České republice. Výstava nabízí kromě fotografií Martina Pitharta, který se zúčastnil slavnostní vernisáže, Michala Doležala a video reportáže Kralupského televizního zpravodaje, které dokumentují prezidentův pobyt na Mělníku, také prohlídku fotografických publikací předních českých fotografů. Obsáhlé fotografické knihy, které jsou součástí expozice, jsou autentickým svědectvím nejen o životě Václava Havla, ale také o době před 30 lety.

Výstavu Olga Havlová a Výbor dobré vůle uvedla ředitelka Nadace Olgy Havlové Monika Granja, která během svého krátkého projevu zmínila, že nebylo vůbec jednoduché sehnat fotografie Olgy Havlové, protože se nerada fotila. Pro ni byla důležitá práce nikoliv propagace či dokumentace projektů. Ředitelka nadace podotkla, že obě výstavy jsou vlastně po dlouhé době zároveň setkáním Václava a Olgy Havlových. Expozice Olga Havlová a Výbor dobré vůle připomíná zakladatelku organizace a poukazuje na její významnou charitativní činnost. Po zahájení výstavy mohli návštěvníci shlédnout film Olga – dokument Miroslava Janka z roku 2014.

Obě výstavy, které jsou pořádány k 30. výročí sametové revoluce, je možné shlédnout až do 4. ledna 2020.

strašidla, Labe a odvrácená strana

V Městské knihovně v Mělníku jsem byla vlastně teprve podruhé. 
A pokaždé pracovně. 

Nakonec, když nemohu už dva roky od nehody číst knihy, co bych tam taky dělala, že jo? 

Doma mám nepřečtených knih, že by to vydalo na malou knihovnu.

Tentokrát sem nedávám reportáž z akce Odpoledne s Knihomůrou (to je čarodějnice), protože to bylo pro děti a nepřesáhne hranice regionu, tak jen pár "strašidelných" fotek.

Trochu jsem nafotila i vilu Karolu, poprvé a možná naposledy, protože příští rok se knihovna stěhuje do mnohem větších prostor. Vila je sice krásná, ale prostory pro knihovnu jsou v ní malé. 

Je umístěna v malé uličce, užší než je Zlatá ulička v Praze, takže vyfotit ji celou se mi fakt nepodařilo. 

Pro představu té krásy přidávám tedy fotku z facebooku knihovny.

foto z facebooku knihovny

A protože na mě kousek dýchalo Labe od zámku, a z této strany jsem ještě nefotila, ba ani nekoukala, tak přidávám pár fotek. 

V dálce u Řípu je dokonce vidět naše vesnice, bylo krásně a svítilo slunce, tak bylo daleko vidět.

A tady je avizovaná odvrácená strana. Zámek z místa, odkud jsem nikdy nefotila.

Všem hezký den. My dnes večer letíme na vernisáž, tak snad zítra něco zajímavého ukážu na blogu.