jako klíště

Od té doby, co jsem se vrátila z Moravy, pro Justýnu po delší době, za mnou chodí jako pejsek. Jako by si mě pořád hlídala. Je pravda, že takhle dlouho jsem od ní ještě pryč nebyla, ale ve svých dvanácti letech se teprve začíná chovat jako koťátko.
Vždycky to byla osobnost, kterou nebylo možné pohladit, pokud ona nechtěla. 
A že by se tulila? Tak to se stávalo velmi sporadicky. 
Teď je jako klíště. Když jsem u počítače, skáče na stůl, šťouchá do mě hlavou, abych ji hladila. Když hned neposlechnu, vleze na klávesnici, abych si všimla.
Navečer kolem mě chodí a kouká mi pořád do očí a já už vím, co chce. 
Pojď se už koukat, máš tam kriminálku.
To je naše téměř každodenní siesta, pokud jsme doma.
Když si konečně sednu na pohovku, je celá šťastná a okamžitě se posadí vedle mě. Ale pořád to ještě není ono, co si Justýna představuje. Strká do mě hlavičkou, packami a já dělám, že nic nechápu. Když si tedy konečně lehnu, okamžitě se položí vedle mě a packy a hlavu si dá na moji ruku, abych nemohla jen tak odejít a většinou hodně rychle usne. 
Někde jsem četla, že mají kočky rády, když člověk s nimi leží, ale u nás to tak nebylo. V poslední době si dokonce lehá i na mě a téměř mi znemožňuje dýchání, protože je těžká jako cent.
A když nevrátím věci na místo, hned je použije pro spaní. Jako minule stolička od piána. Použila jsem ji na focení a odtáhla jsem si ji k psacímu stolu. 
A bylo pro mě důležitější podívat se na ty fotky, než hned uklidit tu stoličku. 
V okamžiku ji Justýna obsadila, i když přes ni evidentně přetéká. Když se prospala, uklidila jsem stoličku k piánu, kam patří. Po několika minutovém fňukání a pobíhání jsem ji musela vrátit zpět. To bylo radosti. Okamžitě na ni vyskočila a já ji nemohla uklidit dalších čtrnáct dní.

Jsem ale nepoučitelná a laxní, takže jsem minulý týden odložila na koš s prádlem svoje šaty do divadla s tím, že až půjdu dolů, vezmu je s sebou, abych je vyprala.
Omyl, za chvíli jdu pro ty šaty a Justýna na nich spí. Vzbudila jsem ji focením s bleskem. Ale ze šatů nechtěla samozřejmě slézt. 
I když se normálně naší bytné hodně přizpůsobuju, tady jsem se přece jen bála o ty šaty, tak jsem je pomalu začala z pod Justýny vytahovat. Byla velmi rozčílená a pořád seděla na místě. Uklidnila jsem ji, až když jsem šaty nahradila domácím trikem. Ovšem to triko ji ale nebavilo, takže se na něm válela jen chvíli. Šaty se jí líbily víc.
Justýna vlastně brzdí naši práci v celém domě. Koš na prádlo máme v patře u koupelny a pračka je v přízemí. Prádlo tedy třídím nahoře, a protože toho bývá hodně, jako minule ručníky, sejdu dolů a požádám mého muže, prosím tě až půjdeš nahoru, je tam prádlo na praní.
Můj muž samozřejmě nejde okamžitě. 
Za půl hodiny mi hlásí, tak dnes se asi prát nebude.
Justýna si zase ustlala. Ani jeden z nás nemá to svědomí ji rušit, a tak nepereme klidně dva dny a nahoře obcházíme prádlo i s Justýnou.
Tohle ale pochopí jen ten, kdo žije s nějakým mazlíčkem či jako v našem případě s "jezevcem". 
Je to moc hodná holčička, tak my jsme na ni taky hodní.
A tak si tady žijem. Trochu složitěji než je asi běžné, ale za tu lásku a radost to stojí.
Mějte pěkný nový týden.