blbnu a říkám tomu malování...

Po dlouhé době jsem vzala opět štětec do ruky.
A nemalovala jsem zrovna třeba obývák v našem domě, jak je mým zvykem. 
Maluju neuměle a jen tak pro sebe a případně pro své přátele. 
Malovat jsem začala před rokem a půl. Bez zkušeností, vzdělání, bez znalostí. 
A přiznávám, že se nechci v tomto oboru ani vzdělávat, i když jinde se snažím vzdělávat pořád. 
Nechci radu, jak malovat správně. Chci malovat po svém.
To by mě asi rozhodilo.
Takhle to cítím já.
Vlastně ani nevím, jak to začalo.
Koupila jsem pro vnoučata plátna a barvy k nám domů, páč tady se maluje furt v jednom kuse, a když jsem měla vše po ruce, řekla jsem si, že to vyzkouším. 
A musela jsem koupit znovu nová plátna i barvy.
A tak to vlastně začalo. To byl první impuls pomalovat tu bílou plochu a nanést nějaké barvy.
Namalovat nějakou svoji představu, něco co jsem viděla. 
Já nemám fantazii na to malovat jen tak. 
Stejně jako musím psát podle skutečnosti, musím i tak malovat.
Malování pro klid duše, po tehdejší nelehké životní situaci.
A myslím si, že na nic není nikdy pozdě, i když jsem senior. 
Ježíš, já to slovo nesnáším!!! Připadám si pořád ještě mladá.
Jen se chovám trochu jako moje děti v pubertě.
Jako bych se nějak hledala nebo co. Něco jsem tvořila v podstatě celý život. 
Tvořila šperky, šila originální modely a některé se prodaly dřív, než je vůbec někdo viděl, pletla originální svetry do svého butiku a byla v celku úspěšná. Dnes už takto netvořím.
Byla to moje životní etapa po revoluci, kdy jsem cítila tu svobodu pro tvoření. Bez zákazů.
A jediná zpětná vazba byl zájem okolí. 
Tvořila jsem něco celý svůj život, protože marketing je taky kreativní tvoření a ten jsem milovala a našla jsem se v něm. 
Spoustu let jsem dělala práci, která mě naplňovala, bez ohledu na čas. 
Díky za tu životní příležitost, která přišla náhodou. 
Někdy se sny plní nejen o vánocích.
Před dvěma roky jsem se učila patchwork. 
Když jsem se to jakž takž v potu tváře naučila, ušila spoustu polštářů pro rodinu i přátele, přestalo mě to bavit.
Začala jsem malovat.

A když se to i líbí okolí, mám samozřejmě radost a pořád rozdávám.

Malovala bych stejně, ale jsem ráda, když to někomu něco řekne a jde to někam pryč, páč bych to doma neměla kam dávat. 
Teď jsem "sklady" vyčistila a naší rodinné galerii se trochu ulevilo a mohla jsem umístit další tvoření.
Já vím, že je to troufalost být v blízkosti Vincenta Beneše, akademického malíře Jaroslava Dvořáka,  kterého známe osobně, renesančního člověka Milli Janatkové a dalších skutečných malířů, kteří s námi bydlí. 
A je jich hodně. A mezi ně patří i naše dcera Tereza.
Chce to odvahu a tu já mám 😀
Vlastně mám odvahu i dnes, když zveřejňuji svoje poslední malůvky.

První akryl na plátně jsem nazvala "podzim v oranžové".

Druhý je "zámecká zeď".

Oba jsem malovala minulý týden.

A ještě přidávám jeden ze září, který na blogu nebyl. 
To bylo poslední malování.

Znovu až teď.

Jmenuje se "u Labe 2".
Inspiraci beru ze svých fotek. Někdy fotím s tím, že to musím namalovat.

P.S. Děkuji všem, kdo už vlastní moje výtvory, za krásné komentáře. 
Jsem ráda, že se vám to líbí a můžete s tím žít.