úterý 19. listopadu 2019

blbnu a říkám tomu malování...



Po dlouhé době jsem vzala opět štětec do ruky.
A nemalovala jsem zrovna třeba obývák v našem domě, jak je mým zvykem. 
Maluju neuměle a jen tak pro sebe a případně pro své přátele. 
Malovat jsem začala před rokem a půl. Bez zkušeností, vzdělání, bez znalostí. 
A přiznávám, že se nechci v tomto oboru ani vzdělávat, i když jinde se snažím vzdělávat pořád. 
Nechci radu, jak malovat správně. Chci malovat po svém.
To by mě asi rozhodilo.
Takhle to cítím já.
Vlastně ani nevím, jak to začalo.
Koupila jsem pro vnoučata plátna a barvy k nám domů, páč tady se maluje furt v jednom kuse, a když jsem měla vše po ruce, řekla jsem si, že to vyzkouším. 
A musela jsem koupit znovu nová plátna i barvy.
A tak to vlastně začalo. To byl první impuls pomalovat tu bílou plochu a nanést nějaké barvy.
Namalovat nějakou svoji představu, něco co jsem viděla. 
Já nemám fantazii na to malovat jen tak. 
Stejně jako musím psát podle skutečnosti, musím i tak malovat.
Malování pro klid duše, po tehdejší nelehké životní situaci.
A myslím si, že na nic není nikdy pozdě, i když jsem senior. 
Ježíš, já to slovo nesnáším!!! Připadám si pořád ještě mladá.
Jen se chovám trochu jako moje děti v pubertě.
Jako bych se nějak hledala nebo co. Něco jsem tvořila v podstatě celý život. 
Tvořila šperky, šila originální modely a některé se prodaly dřív, než je vůbec někdo viděl, pletla originální svetry do svého butiku a byla v celku úspěšná. Dnes už takto netvořím.
Byla to moje životní etapa po revoluci, kdy jsem cítila tu svobodu pro tvoření. Bez zákazů.
A jediná zpětná vazba byl zájem okolí. 
Tvořila jsem něco celý svůj život, protože marketing je taky kreativní tvoření a ten jsem milovala a našla jsem se v něm. 
Spoustu let jsem dělala práci, která mě naplňovala, bez ohledu na čas. 
Díky za tu životní příležitost, která přišla náhodou. 
Někdy se sny plní nejen o vánocích.
Před dvěma roky jsem se učila patchwork. 
Když jsem se to jakž takž v potu tváře naučila, ušila spoustu polštářů pro rodinu i přátele, přestalo mě to bavit.
Začala jsem malovat.
A když se to i líbí okolí, mám samozřejmě radost a pořád rozdávám.
Malovala bych stejně, ale jsem ráda, když to někomu něco řekne a jde to někam pryč, páč bych to doma neměla kam dávat. 
Teď jsem "sklady" vyčistila a naší rodinné galerii se trochu ulevilo a mohla jsem umístit další tvoření.
Já vím, že je to troufalost být v blízkosti Vincenta Beneše, akademického malíře Jaroslava Dvořáka,  kterého známe osobně, renesančního člověka Milli Janatkové a dalších skutečných malířů, kteří s námi bydlí. 
A je jich hodně. A mezi ně patří i naše dcera Tereza.
Chce to odvahu a tu já mám 😀
Vlastně mám odvahu i dnes, když zveřejňuji svoje poslední malůvky.
První akryl na plátně jsem nazvala "podzim v oranžové".
Druhý je "zámecká zeď".
Oba jsem malovala minulý týden.
A ještě přidávám jeden ze září, který na blogu nebyl. 
To bylo poslední malování.
Znovu až teď.
Jmenuje se "u Labe 2".
Inspiraci beru ze svých fotek. Někdy fotím s tím, že to musím namalovat.

P.S. Děkuji všem, kdo už vlastní moje výtvory, za krásné komentáře. 
Jsem ráda, že se vám to líbí a můžete s tím žít.

12 komentářů:

  1. Marti, mám Tvoje půvabní obrázky moc ráda. Mám to štěstí, že jeden vlastním. Myslím, že nikdy není pozdě začít něco tvořit, zkusit něco nového. A člověk nemusí být mistrem, stačí, že potěší své okolí a že se to líbí a je o to zájem.
    Včera jsem po dlouhé době navštívila moji přítelkyni. V jednom příspěvku se objevila její zahrada. Jako mladá neměla na tvoření čas, zůstala sama se synem, dlouhé roky se starala o svého otce. Jejím koníčkem byla zahrada. Po letech našla nového životního druha a začala se věnovat tvoření. Nejdříve to bylo pletení z pedigu, pak začala tvořit keramiku a objevovat další výtvarné techniky. Ani přesně nevím, co všechno už vyzkoušela. Šije pro rodinu i známé, dokonce začala šít i na panenky. Prožila jsem u ní krásné odpoledne, donesla jsem si nějaké bavlnky a jehlice na pletení. Vybrala si z háčkovaných ozdob, které jsem jí donesla ukázat a možná na ně budu mít odbyt. Ovšem to nechci zakřiknout. Jdu háčkovat a Tobě přeji krásný den. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, díky za krásný komentář a ať se ti daří háčkování. Měj pěkný den.

      Vymazat
  2. Je dobře když si člověk najde to, co mu dělá radost, čím vyjádří svoje JÁ a má šanci potěšit okolí. A na to opravdu nepotřebuje žádné kurzy, školení ap. Jiného asi je když v sobě člověk má potřebu někam proniknout, potom se vzdělávat ve svém daném nadání zřejmě chce.
    Ráda se dívám na Tvoje obrázky !
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, děkuji. Já nemám potřebu někam proniknout. Na druhou stranu naše Tereza utekla z fotografické školy, když jí bylo řečeno, že takhle se nefotí. Dnes je z ní úspěšná profesionální fotografka. Ono vzdělání není vždy nutné. Rovněž Karel Zeman výtvarník, už jsem tady prezentovala jeho komiksy, nemá žádné výtvarné vzdělání, je samouk. Měj pěkný den.

      Vymazat
  3. Marti, neblbneš a maluj když máš chuť.Obrázky jsou moc hezké.Já kdyby mne to bavilo, tak bych taky malovala jako ty podle nějaký předlohy.Můj muž mi opravil tvůj obrázek do menšího rámečku a moc ráda se na něho chodím dívat.👍🥰

    OdpovědětVymazat
  4. Marti, vybarvuje se u tebe zajímavý a osobitý styl malby. Ta zeď je super!!! Měj pěkné dny, I.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivanko, krásně jsi to pojmenovala. Styl malby, i já mám pocit, že maluju na jedno brdo, a i když míchám hodně barvy, furt to barevně vychází nějak stejně. Měj se krásně.

      Vymazat
  5. Marti, myslím, že malování je svým způsobem dar - já si nedovedu představit, že bych něco namalovala. Tak si ho užívej, kddyž ti přináší radost a spokojenost.
    Z dnešní výstavky se mi nejvíc líbí ty dýně
    Měj se pěkně

    OdpovědětVymazat
  6. Jen si hezky maluji, naivní umění mám ráda.
    Přeji hezký den, Marti!
    Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, děkuji. Já tomu říkám moje naivní výtvory. Měj pěkný den.

      Vymazat