plyšový

Hledala jsem úplně něco jiného a narazila jsem na tyhle plyšové sešity, deníky či památníky, jak kdo chce. Pro děti praktický dárek a zároveň i vhodný k hlazení. Nebyl moc na výběr z designů, vlastně jsem získala dojem, že to má být jen holčičí. Já nemám moc ráda rozdělování na holčičí a klučičí.

Už vidím ty smutné oči pod stromečkem, když plyšový deník kluci nedostanou.

Takže dnes možná tip na dárek.

Nakoupila jsem nakonec tady, což je teda divné, páč tady prodávají zámky na dveře. Plyšáky měli i jinde, ale byly s jiným designem, který se mi už tak nelíbil a byly taky podstatně dražší.

Ještě k tomu nakoupím nějaké propisky, možná čtyřbarevné, protože dostat deník bez potřeby na psaní je blbost.

Už slyším: babi, já potřebuji nějakou propisku.

To by byl problém, u nás věčně nic nepíše.

Deníky jsem nechtěla vyndávat z obalu, tak se špatně fotilo.

 Včera kromě deníků dorazilo ještě překvapení do schránky. Krásný pohled z Islandu, který nepřekvapil. Vždy nám děti posílají ze světa pozdravy anebo je někdy přinesou už napsané, protože je zapomněly poslat.

Ovšem na tento pohled, když mi jej můj muž podával, jsem reagovala nepatřičně. Panebože, co je to za příšerné fotky! Nekritizuj fotky, dole máš ty mrňavá prasátka, a raději si ho otoč.

Tak to bylo opravdu překvapení, i když byl na druhé straně popsán příběh, který jsem už znala od čtvrtka. 
Bára volá a ozve se v telefonu: pozdrav z výletu z Plzně.

Panebože, jaký výlet? Já myslela, že škubete husy.

No právě. Škubačka začala stávkovat, tak Zdeněk řekl, že ty prsty vymění, že má náhradní. 
Ovšem zapomněl je spočítat.

Nikde v okolí je neměli, tak jedeme až do Plzně, protože je potřebujeme hned.

Po tomto telefonátu vznikl nápad poslat mi pohled.

Jo, bylo to milé překvapení i z těmi nekvalitními fotkami z mobilu.

Ještě bych měla vysvětlit, proč Bára nemohla do Koněpruských jeskyň. Jezdí tam kvůli psaní nové knihy a už tam byla tolikrát, že se jí všichni průvodci bojí. Mluví jim totiž do exkurze a už toho ví víc než oni.