revize aneb jak to mám já

K napsání dnešního článku mě inspirovaly vaše komentáře k mojí zmínce včera v příspěvku k posílání oblečení či jiných kousků do dalšího kola.
Já třídím skříně několikrát do roka už spoustu let a vždy ještě krásné oblečení rozdávám známým a slušné dávám do kontejneru. To krásné bych tam nedala po té, co jsem se dozvěděla, že některé kontejnery rádoby humanitární, nevím, jaká je to barva a už to ani vědět nepotřebuji, využívají sekáče a vydělávají na tom. 
V tom necítím smysl a ani mě to nějak neuspokojuje, to už není charita. 
Takže do kontejnerů dávám ještě pěkné věci, ale takové, o kterých vím, že ty už nebude nikdo prodávat a dostanou se jen k těm potřebným.
Revizi skříní, teda u nás spíš šaten, provádím vždy po určité době, když vím, že jsme něco nevytáhli rok.
Letos je to trochu jiné, proto jsem začala hledat smysluplný odbyt. Po nehodě, což už je víc než dva roky, jsem pořád doufala, že se začnu pohybovat ještě tak, abych si udržela linii a mohla i třeba chodit v podpatcích. Postupně jsem pochopila, že zlepšení po úrazu jen tak nepřijde, jestli vůbec někdy a konečně jsem se rozhoupala přestat lpět na svých krásných věcech, které leží a visí ladem. Začala jsem lodičkami, kterých jsem vzhledem ke svému minulému zaměstnání měla spoustu, na fotce je jich tak třetina, a většina vypadala jako nová. Rozdala jsem je kamarádce. 
A asi před půl rokem jsem sáhla i do svého oblečení, které čítalo více než patnáct velmi zachovalých sak, několik společenských šatů, sukní, džín apod. Ale nabízela jsem celkem pomalu mezi známými a postupně jsem se některých věcí zbavovala. 
Některých s těžkým srdcem a dala jsem zákaz všem, aby snad v tom mém oblečení přišli k nám domů 😁😅.
Asi před měsícem jsme se s mým mužem rozhodli, taky ztloustl a do spoustu věcí nevejde, že to vezmeme velmi radikálně. Krásných věcí však bylo hodně a všechno se nerozdalo. A protože byly opravdu ještě krásné, nechtěla jsem, aby zbytek dal někdo do kontejneru.
Začala jsem hledat tedy odbyt nejdříve přes azylák, se kterým jsem pracovně ve spojení. Ty na to nemají ovšem prostor a chtějí nanejvýš dětské oblečení a byl mi doporučen červený kříž. 
V červeném kříži krásné věci dokonce ani nedávají do tzv. sociálního šatníku pro lidi v nouzi, ale naše věci poputují do charitativního obchůdku, kde se prodají a výtěžek putuje na Fond solidarity. 
Pokud máte zájem vědět, jak to funguje v červeném kříži, psala jsem o tom včera a vyšlo tady. 
A zájem je prý pořád, tak budeme mít konečně, kam to dávat a ještě pomůžeme.
A máme z toho dobrý pocit. Dokonce jsme do charitativního obchůdku byli pozváni, ať tam nakoupíme. Neznalá věci jsem hned odmítla, že přece nebudu brát věci potřebným, když je k nim sama nosím. 
Na to mi bylo právě vysvětleno, že tohle není sociální záležitost, pomoc v nouzi, ale nákupem naopak pomůžeme. Už se tam chystáme. A třeba tam i zaplníme nějakou tu díru v našich šatnících, i když samozřejmě oblečení v poslední době nakupujeme, páč nemáme v čem chodit...
Tak měla jsem potřebu vysvětlit dnes, proč já do kontejnerů oblečení skoro nedávám.
Mějte pěkný vstup do nového týdne.