za hranou!!!

Jako by šel svět pozpátku... Tohle není návrat ke kořenům, jak by si snad někdo mohl myslet, ale cesta do období temna. Ne nebojte, nebudu se tady vyjadřovat k naší politice, to mi teda rozhodně stačí naše rozhořčené domácí debaty. Svoboda je pro mě nejvíc a to si možná teď uvědomuju při připomínce oslav listopadu ještě víc.
V tomto kontextu se zdá článek o ověřování panenství dívek Turkmenistánu naprosto šílený a zvrácený. Tedy ne ten článek, ale ten nápad. Proboha je 21. století a toto je návrat do středověku. To už se mi tedy zdálo i vloni, kdy tato země zakázala dovoz bikin a kraťasů. A vypadá to, že se země bývalého bloku SSSR předhánějí v absurdnostech v omezování svobody. 
Bělorusko zase zvažuje registr ztraceného panenství a práskat budou gynekologové.
No však si určitě někteří vzpomenete, že u nás před třiceti pro změnu byly komise na schvalování či neschvalování potratů, naprosto ponižující ceremoniál, kdy lidé, kteří s námi neměli nic společného, nechodili v našich botách, rozhodovali o našich životech. Ne, sama jsem to nezažila, znám to jen z vyprávění, i když taky mám vzpomínky o nesvobodě, ale to už jsem tady psala, myslím, několikrát.
Jak budou kontrolovat a případně trestat ztrátu panenství, si fakt neumím představit. Jak se zjistí, že dívka ztratila panenství ne při sexu, ale třeba u sportu. To je přece dávno známé.
Já bych fakt neměla číst po ránu žádné zprávy asi 😅, ale nemůžu si pomoct, jsem tak prostě nastavená, že mě pořád zajímá, co se děje okolo mě. A taková témata o absurdnosti světa nevyhledávám, najdou si mě vždy sama.
Pokud jsem byla na křižovatce života, a to několikrát, a při nabídce lukrativnějšího pracovního místa, než jsem měla, jsem si dala tenkrát na misky vah právě svobodu a zvítězila práce o hodně méně placená, ale svobodná. A mám to tak dodnes. Dokonce i dnes odmítám psát články, což se stalo nedávno, kdy mám pocit nesvobody a připadám si jak pod kuratelou. Já vím, na volné noze je to podstatně lehčí, ale nesvoboda a nesmyslné příkazy byl taky důvod odchodu z mého posledního zaměstnání.
Ano, nejsem spokojená s tím, co se u nás dnes děje, protože by se mohlo lehce stát, že svobodu opět ztratíme. Ale přece jen je to rozdíl, můžeme se svobodně vyjadřovat a nesouhlasit, takže kdo dnes říká, že se za těch třicet let nic nezměnilo, či snad dokonce, že jsme na tom hůř, dávno zapomněl. 
Já teda ne.´
A lidé jsou nepoučitelní. Přece represe, strach a zákazy nic dobrého nepřinesou. I v době prohibice se víc chlastalo, protože to muselo být potají.
A aby nebylo moje dnešní zamyšlení, nebo co to je, jen smutné, tak něco krásného a úžasného z Kazachstánu. Tento hezký a prý velmi skromný člověk, přiznám se, že i na mě takhle při zpěvu působil, má pravděpodobně největší hlasový rozsah na světě.
Je to úžasné, tak si poslechněte, ať máte hezký den.

P.S. Jestli najdete v mém příspěvku nějaké písmenko navíc, může za to Justýna!, páč mi leze do klávesnice, chce mi být co nejblíž. Musím tedy končit, už mě nebaví mazat, co jsem nepsala.