taky jsem pamětník...

Včera vzpomínalo celé Česko a i my s mým mužem. Srpnové události roku 1968 na mělnickém náměstí si lidé připomněli velmi příznačně tvorbou písničkáře, básníka, zpěváka a umělce Karla Kryla. 
Na 21. srpen si vzpomínám velmi dobře a už jsem na blogu i vzpomínala, tak jen krátce. 

Bylo mi deset let a poprvé jsem měla jet na prázdniny někam jinam než k babičce. Na nějaký tábor či co to bylo. Strašně jsem se těšila a ráno mi máma sdělila, že přijely tanky a já nikam nejedu. 

Naopak jsem šla několikrát za den nakupovat do krámku na rohu "Ke staré Blažkové", jinak se tomu obchodu neříkalo. Všichni si dělali zásoby a potraviny začaly být na příděl, takže jsme chodily já a mamka na střídačku několikrát a já jsem se neustále ohlížela, jestli neuvidím tanky či neuslyším střelbu a všude bylo cítit hrozné napětí i v té velké frontě před krámkem. Občas jsem zaslechla slovo válka. A já jsem si připadala tak statečná, když jsem nesla sama v síťovce mouku a cukr a cítila nebezpečí. 

Óo, ty má prostoto.

Ve 14 letech jsem poprvé se svými spolužáky poslouchala v parném létě v hermeticky uzavřeném bytě zakázaného Kryla s takovým tím nadšeným strachem, kdy se vám tají dech, co kdyby náhodou to někdo uslyšel a věřte, nebyla to vůbec tenkrát legrace. 

Svůj strach jsem si tenkrát ještě umocnila vypůjčenou zakázanou knížkou Kmotr, kterou jsem si nesla v batohu domů.  

Dodnes umím téměř celou píseň Bratříčku, zavírej vrátka a zpívala jsem ji i našim dětem celé jejich dětství. Tuto píseň napsal Kryl jako bezprostřední reakci na invazi a protestsong se stal symbolem srpnových událostí roku 68. Některé verše na mě v dětství působily fakt hrozivě:

Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsem jen vojáci,
přijeli v zelených hranatých maringotkách...

Já jsem sice nic hrozného nezažila, ale někteří z mých spolužáků z gymplu ano. Při kontrole je chytili s roztrženou stránkou číslo 21 v občance, která se trhala na protest proti invazi a byla malým protestem, který byl samozřejmě tehdejší garniturou vnímám jako velký. Odvezli je k výslechu, který trval několik hodin. Bylo mi 16 let a moje odvaha končila tou zakázanou knihou. 

Stránku jsem si natrhla tak maličko, že jsem to nemohla najít ani já.

Včera jsem si zazpívala znovu.

Tohle je jediný účastník akce, po kterém jsem nemusela žádat svolení k focení vzhledem k ochraně osobních údajů. Na blog moc fotek nemám, protože náměstí bylo opravdu narvané, plné lidí. A nejvíc mladých a poslouchali autentické hlášení Českého rozhlasu z roku 1968. I mně to hlášení způsobilo husí kůži. Tohle se musí připomínat, hlavně těm, kteří zapomněli či nezažili.