středa 22. srpna 2018

taky jsem pamětník...



Včera vzpomínalo celé Česko a i my s mým mužem. Srpnové události roku 1968 na mělnickém náměstí si lidé připomněli velmi příznačně tvorbou písničkáře, básníka, zpěváka a umělce Karla Kryla. 
Na 21. srpen si vzpomínám velmi dobře a už jsem na blogu i vzpomínala, tak jen krátce. 
Bylo mi deset let a poprvé jsem měla jet na prázdniny někam jinam než k babičce. Na nějaký tábor či co to bylo. Strašně jsem se těšila a ráno mi máma sdělila, že přijely tanky a já nikam nejedu. 
Naopak jsem šla několikrát za den nakupovat do krámku na rohu "Ke staré Blažkové", jinak se tomu obchodu neříkalo. Všichni si dělali zásoby a potraviny začaly být na příděl, takže jsme chodily já a mamka na střídačku několikrát a já jsem se neustále ohlížela, jestli neuvidím tanky či neuslyším střelbu a všude bylo cítit hrozné napětí i v té velké frontě před krámkem. Občas jsem zaslechla slovo válka. A já jsem si připadala tak statečná, když jsem nesla sama v síťovce mouku a cukr a cítila nebezpečí. 
Óo, ty má prostoto.
Ve 14 letech jsem poprvé se svými spolužáky poslouchala v parném létě v hermeticky uzavřeném bytě zakázaného Kryla s takovým tím nadšeným strachem, kdy se vám tají dech, co kdyby náhodou to někdo uslyšel a věřte, nebyla to vůbec tenkrát legrace. 
Svůj strach jsem si tenkrát ještě umocnila vypůjčenou zakázanou knížkou Kmotr, kterou jsem si nesla v batohu domů.  
Dodnes umím téměř celou píseň Bratříčku, zavírej vrátka a zpívala jsem ji i našim dětem celé jejich dětství. Tuto píseň napsal Kryl jako bezprostřední reakci na invazi a protestsong se stal symbolem srpnových událostí roku 68. Některé verše na mě v dětství působily fakt hrozivě:

Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsem jen vojáci,
přijeli v zelených hranatých maringotkách...

Já jsem sice nic hrozného nezažila, ale někteří z mých spolužáků z gymplu ano. Při kontrole je chytili s roztrženou stránkou číslo 21 v občance, která se trhala na protest proti invazi a byla malým protestem, který byl samozřejmě tehdejší garniturou vnímám jako velký. Odvezli je k výslechu, který trval několik hodin. Bylo mi 16 let a moje odvaha končila tou zakázanou knihou. 
Stránku jsem si natrhla tak maličko, že jsem to nemohla najít ani já.
Včera jsem si zazpívala znovu.


Tohle je jediný účastník akce, po kterém jsem nemusela žádat svolení k focení vzhledem k ochraně osobních údajů. Na blog moc fotek nemám, protože náměstí bylo opravdu narvané, plné lidí. A nejvíc mladých a poslouchali autentické hlášení Českého rozhlasu z roku 1968. I mně to hlášení způsobilo husí kůži. Tohle se musí připomínat, hlavně těm, kteří zapomněli či nezažili.




16 komentářů:

  1. Kdo jsme to zažili, máme v sobě vzpomínky, které vymazat nejdou. Už je to 50 let a já mám v sobě některé okamžiky jako živé.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani přesně tak a myslím, že je nutné to obzvlášť v dnešní době to připomínat.

      Vymazat
  2. Marti, i já jsem pamětník. Bylo mi necelých jedenáct. Ten den si naši ráno zapnuli "dráťák", jak se říkalo rozhlasu po drátě a dozvěděli se tu hroznou zprávu. Vím, že jsem měla hrozný strach, že bude válka. Nesměla jsem se hnout ze dvora, kousek od nás byla kasárna a okolo našeho domu jezdily tanky. Na velkých vratech do dvora se objevil nápis proti okupantům, přesné znění si už nepamatuji. A pak ve mně zůstal dlouho pocit nesvobody. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, ten pocit nesvobody byl nejhorší. Měj pěkný den.

      Vymazat
  3. Ahoj Marti, jj, jsme stejný ročník.. 21.8. je velké memento, nikdy nesmí být zapomenuto, hlavně proto, že jsme nepoučitelní... včera u rozhlasu bych chtěla být . s píšťalkou . Měj se hezky Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, připomenutí obzvlášť v této době je důležitější snad víc, než kdy jindy. Bohužel těch nepoučitelných je víc než nás ostatních. Měj se hezky.

      Vymazat
  4. Hezký večer Marti.Mě bylo 17 a s kamarádkou jsme byly na brigádě v liberecké nemocnici.Nikdy na ten den nezapomenu.Byly jsme se podívat před radnicí,kde tank naboural do podloubí.Hrůza,te stropu vysela postýlka a všude svištěly kulky ze samopalů.Na korbách aut a tanků 15letý vojáci a nevěděli kde jsou.Lidi hrozně křičeli a vyhrabávali zavalený.Když jsme utekly do nemocnice,tak tam byl teprve mazec.Rozstřílený sanitky sváželi raněné,doktoři na chodbách ošetřovali raněné a mám pořád před očima raněného,kterého nesli na nosítkách z prostřeleným břichem a vyhřezlímy střevy. Bohužel to byl otec mè kamarádky a zemřel.Pořád to mám před očima všechno.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martino, to jsem děsivé vzpomínky. Díky. Tohle znám jen z doslechu. Měj pěkný den.

      Vymazat
  5. I já už jsem pamětník. Byli jsme tenkrát u babičky na Vysočině - totál samota, takže tam se nic nedělo. Táta jel zjistit, jak je v Praze, a my se vraceli později - vlakem. Pamatuji si tanky na některých místech u trati, jak jsme na ně nevěřícně koukali z okýnka. A pak na svou "zásadní" dětskou starost (bylo mi osm) - jestli mi vojáci neukradli moji krásnou mrkačku, co jsem dostal rok předtím k Vánocům.
    Kryla jsme zrovna minulý víkend poslouchali cestou z chalupy v autě (náhodný výběr z flešky plné písniček - asi takové připomenutí)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, no v Praze to bylo nejhorší. Můj muž je Pražák, tak mi taky vypráví o tancích, ty jsem já tenkrát u nás neviděla. Měj se krásně.

      Vymazat
  6. Tak ... sme si zaspomínali ... :) L.

    OdpovědětVymazat
  7. Letos měl tento den zvláštní nádech, vše bylo intenzivnější, všudypřítomné a s daleko větším důrazem, český národ není ani spokojený, ani šťastný a o to víc to bylo v uplynulých dnech patrné.

    OdpovědětVymazat
  8. Marti, díky za tvé vzpomínky. Byly mi sotva dva roky, vzpomínky nemám, ale vyzpovídala jsem, koho šlo. Děsivé, co jsem slyšela...
    Musí se to připomínat, tohle nebezpečí přichází nenápadně a plíživě...
    Měj hezký večer, H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, bohužel máš pravdu ve všem. Měj pěkný pátek.

      Vymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.