teď tu o Mrazíkovi

 

aneb letos druhá zimní pohádka na naší zahradě. A je krásně uklizeno. 

V sobotu od rána pršelo a i po cestě do Mělníka po nějaké bílé ani památka. 

Odpoledne sníh s deštěm a večer sněžení. A nedělní ráno? No vidíte sami.

Druhá zimní pohádka. Musím zdokumentovat na blog.

No vždyť jsem si to přála, ne? Když už zima, tak bílá.

Ale vzhledem k tomu, že pořád sněží i dnes ráno, člověk by měl dávat pozor na to, co si přeje. 

A tak volám: už stačilooo!!!

Doufám, že než vyrazíme do Mělníka, silničáři uklidí.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

tohle mě nějak minulo

O kampani, která běží už prý devátý rok, jsem se dozvěděla až letos v únoru a vlastně jen díky nějaké zmínce na facebooku. Přiznávám, že jakékoliv hromadné akce nesnáším od dětství, ale jsem novinářka, takže mě zaujalo, co že je vlastně Suchej únor a začala jsem se tématem zabývat a nakonec napsala článek do novin, protože mi to přišlo celkem důležité téma. Překvapilo mě kolik lidí se ke kampani přidává a počet účastníků každým rokem roste. Ale stejně jako někdo dokáže cvičit jen v kolektivu, sám se k tomu nedokope (já to naopak nesnáším, vlastně všechny hromadné aktivity už od dětství, a tak si cvičím sama už několik let), tak možná někteří potřebují to hromadné rozhodnutí tady a teď. Možná jim to třeba dodá sílu překonat sami sebe a jak jsem se dočetla, tak někteří se přidávají z důvodu vyčištění organismu, i když problém s pitím nemají. 

Tak včera o hadrech, tak dnes o problému zvaném alkoholismus a v naší zemi má dost lidí s pitím problém.

Jak píšu v článku, který už vyšel před čtyřmi dny, já se nepřidám. 

Tak mějte pohodovou neděli ať už nasucho či se skleničkou dobrého vína či jiného moku.

Suchej únor aneb vydrž měsíc bez alkoholu

Marta Dušková

Suchý únor, tedy správněji Suchej únor je česká kampaň a letos se jedná o devátý ročník. Suchej únor začala v roce 2013 pořádat Liga otevřených mužů a kampaň byla zaměřena původně na zdraví mužů.

Během měsíce na suchu si lidé mohou otestovat, jak velkou roli hraje pití v jejich životě. Podle www.nasezdravotnictvi.cz má vážný problém s alkoholem až milión Čechů a čeští muži ročně vypijí téměř trojnásobek světového průměru.
Smyslem akce je naučit se konzumaci alkoholu vědomě regulovat a změnit zaběhané návyky.

Podrobné informace a možnost registrace do únorové kampaně jsou k dispozici na www.suchejunor.cz . Zde si mohou návštěvníci udělat krátký orientační test toho, jak na tom jsou se svým vztahem k alkoholu. Pokud se v testu ukáže, že jejich pití je rizikové, dostanou doporučení na složitější on-line test 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Zapojit se mohou zájemci i na facebooku do skupiny Sušíme 2021 aneb poznej nový rozměr střízlivosti zde.

Citace z www.suchejunor.cz :
Alkofakta
Popíjení je náš národní sport.
Průměrný Čech vybžunkne za rok 14.4 l čistého lihu. Víc zvládnou jen v Litvě a Moldavsku.
Společenské náklady nadměrného pití se odhadují na 56 mld. Kč ročně.
Za hranou rizikového pití se u nás pohybuje přes 1 000 000 lidí.
To je zhruba každý 7. dospělák, kterého potkáš na ulici, v baru, nebo v tramvaji.

Názor redaktorky
Já nemám problém zvládnout měsíc i více bez alkoholu, i když jako rodilý Moravák víno miluju a patří do mého života. Ale problém s alkoholem jsem nikdy neměla a vzhledem ke svému věku už to asi ani nestihnu.
Držím palce všem, kteří se ke kampani přidají, a pokud se vám zdá, že měsíc nemá valný smysl, podívejte na výše jmenované stránky, kde najdete odpovědi na své otázky:
„Má jeden měsíc vůbec nějaký efekt?
Jasná věc! Každý den, kdy se lépe staráš o svůj život, se počítá. V průběhu Sucháče shodíš pár kilo, nastartuješ revoluci ve vztahu nebo začneš lépe spát. Možná se nestane nic z toho a ty si odneseš změnu ve své hlavě. Je to na tobě. Měsíc je doba akorát tak dlouhá na to, aby si mohl(a) nastartovat změnu - pořádnou a trvalou, podle tvé chuti. Skoro 60 % účastníků po únorové zkušenosti zmírní v pití“.

uvědomila jsem si

Prázdný mozek, mozek mrtvého delfína, tak dnes naprosto přízemní a vpravdě trochu slepičí téma z důvodu zachování zdravého rozumu. Jistě život je teď pro nás všechny jiný a člověk dost snížil svoje nároky na prožívání dnů, na životní styl a samozřejmě na oblékání. Já jsem si uvědomila, že teď nepotřebuju saka a šaty do divadla. Vloni jsem si do divadla koupila nové boty, které leží nevyužité v krabici, páč vyvětrat jsem je nestihla. 

Ale najednou mi chybí pohodlné oblečení na doma. Nejvíc času teď trávíme v teplácích a já jsem ráda pěkně oblečená i doma. Už jsem probrala šatník a některé pohodlné oblečení používám na doma, i když za normálních okolností bych je určitě nevyřadila.

Evidentně máme podobný problém všichni, protože když jsem se vydala na nákup do eshopů, zjistila jsem, že je nedostatek právě hezkého domácího oblečení. Zbývají velikosti S, to už dávno neobleču a XS, ty jsem neoblekla nikdy. Ostatní je vyprodané, protože většinu času všichni trávíme doma, pracujeme u počítače a tam fakt sako nepotřebuju. 

Potřebuju župany a něco pohodlného. Nakoupit pro nás s mužem župany nebyl problém a ani pro mého muže soupravy na doma. Já jsem na tom hůř. Nakonec jsem si sestavila domácí oblečení na eshopu Lidl sama, ze svetru, který asi nebyl určen na doma a z pěkných tepláků. A ještě jsem si koupila krásné a měkké bačkory. Ale i ty jsou vyprodané, pro mého muže nebyly žádné.

Já normálně nejsem domácí typ, který by běžně chodil v teplácích, ale jak vím od známých, v teplácích se už chodí teď i vyzvedávat děti do školy či školky.

Přijde mi to vtipné a vlastně jsem se svým nákupem pobavila. Normálně by člověk řek´ O jak hluboko jsem klesla (znáte ten film?), ale teď je vše jinak.

Šaty do divadla jsem si vzala na Štědrý večer a to psaníčko, které mi přivezla kamarádka ze Španělska, mám zatím taky na doma. Je krásné, vyšité korálky a já se kochám.

Tak dnes je to jen takové plácání o ničem. Pokud vás to nebude bavit, omlouvám se. Hodně teď píšu do magazínu, zabývám se místní kauzou, kterou uměle vyrobili lidé, kteří se zřejmě jinak nudí a napadají všechny okolo sebe bez znalosti problému. A tak nezbývá, než abych se ponořila do hloubky problému já a snažila se ukázat, že vše je jinak a nechutné a napadající komentáře aktérů jsou zbytečné. Ovšem psaní článku mi místo půl hodiny trvá tři. 

Už mi tedy nezbývá moc témat v hlavě na psaní na blog, tak se občas zabývám lehkými a nedůležitými tématy jako jsou hadry, abych si uchovala zdravou mysl.

Končím. Mějte pohodový víkend. Na nás dnes čeká, tedy Sárinku čeká poslední injekce antibiotik, což je samozřejmě stresující i pro nás.

P.S. Pokud máte chuť si o kauze přečíst, i když se vás netýká, shrnutí a uzavření vyjde dnes dopoledne na našem Kanálu eM. A určitě má přesah za hranice regionu.

něco pozitivního

No, toho pozitivního teď moc není. 

A tak jsem pro vás dnes musela sdílet příběh, který na mě včera vykoukl na facebooku. Je z důvěryhodného zdroje a vlastně bych na něj nenarazila, pokud by jej nezveřejnil můj známý starosta obce. 

Musela jsem jej včera nahlas přečíst i mému muži.

Tak mějte dnes pozitivní den a věřím, že většina z nás by se zachovala stejně.

Tato doba odhaluje charaktery lidí rychleji a více než v běžném životě a je více vidět, kdo myslí hlavně na sebe a je bezohledný k druhým.

P.S. K Sárince rychlovka. Moc děkuji za všechny komentáře. Sárinka ještě zdravá není, ale na první pohled je to zase naše pozitivní zvíře, které mluví, zajímá se o život, raduje se, hraje a není apatická. Včera dostala další injekci antibiotik a poslední bude v sobotu. Možná o tomhle někdy napíšu dopodrobna. Nebyly to trávící potíže, jak jsme se zpočátku domnívali. Má zánět trávícího traktu a podle paní doktorky je to virového původu. I mezi zvířátky teď prý řádí viróza.

A tady je ten příběh, který sdílím bez korektury a oprav chyb, páč to skutečně není důležité:

Tohle je tak typicky český příběh, až se mi chce brečet...

Mám známého, podnikatel, přiměřeně za vodou, se všema příznakama statutu: po čtyřicítce, plně vybavené luxusní auto v garáži splaceného domku za Prahou, po rozchodu, silně asociální, furt v práci, nadváha hraničící s obezitou, plešatící, ale pořád nějak v pohybu. Žádná zásadně ohrožená skupina. Podařilo se mu registrovat na očkování dědu. No a protože má všude známé, tak mu o pár dní později volali, že zbyla trocha očkování a jestli nechce skáknout do svého luxusního vozu a přifrčet si to nechat píchnout z ulice. A co udělal on? To co by udělal každý z nás, kdyby měl příležitost. Sednul do svého luxusního auta, cestou rychlost překročil, neblikal, zaparkoval na zákazu, na všecko jako namyšlenej papaláš kašlal, jak je zvyklý. A tu sousedku, který je přes pětaosmdesát a bydlí přes ulici sama, tam nechal naočkovat a zase ji odvezl zpátky k ní domů.

Díky Ládíne.

kultura v křesle

Kultura si k nám najde cestu i v této nelehké době a já jsem vděčná všem, kdo nám ji servírují on line. Dají si tu práci, protože příprava není jednoduchá a já jsem ráda, protože bez těchto různých výzev bych pravděpodobně zakrněla.

Dnes mám pro vás komentovanou video prohlídku věnovanou sochaři Václavu Levému. Na blogu jsem o něm už několikrát psala v minulém roce, který byl právě Rokem Václava Levého, a jsou tady i fotografie ze sochařského sympozia či výstav, ale prohlídka s odborníkem je určitě nejvíc. Pokud chcete vidět víc mých fotek, tak můžete v příspěvku tady či tady.

Tak snad vás prohlídka zaujme a dozvíte se zase něco nového o Václavu Levém.

Mějte pohodový den.

P.S. Ještě k Sáře. Včera odpoledne už začala na nás mluvit, přestala být apatická a začala nás sledovat. Večer po dvou dnech začala jíst a jedla i v noci. K mé radosti se vrhla i na snídani a už se mnou i psala články. Dva dny se nás stranila. Už je to zase naše veselá holčička. Asi to opravdu nic nebylo, a byla jsem zbytečně vyplašená, ale s věkem si člověk asi všechno víc bere a navíc v současné situaci trávíme s naším mazlíčkem téměř 24 hodin denně. Dnes kontrola u paní doktorky. Trochu se bojím, že ji do přenosného košíku dnes jen tak nedostaneme. Děkujeme, že jste nám drželi palce. Až se trochu zklidním, tak se snad vše vrátí do starých kolejí. Tedy aspoň do covidových kolejí. 

Tak už k Václavu Levému:

Výstavu je možné shlédnout prostřednictvím komentované video prohlídky

Marta Dušková

Výstava Václav Levý-doba-život-dílo, kterou v loňském roce připravilo Regionální muzeum Mělník k výročí 200 let od narození Václava Levého, se už svého znovuotevření vzhledem k současné situaci nedočká.

Výstavu je možné shlédnout prostřednictvím komentované video prohlídky s kurátorem Lukášem Snopkem, která je náhradou za osobní návštěvu muzea.
Přání z muzea:
„Udělejte si kávu nebo třeba meltu (v době Levého narození byla v živé paměti napoleonská blokáda obchodu s Británií, kdy i káva na kontinent nesměla:-) a zaposlouchejte se do osudů zakladatele novodobého českého sochařství, jehož tvorba skýtá mnohem víc než jen známé skalní plastiky u Liběchova… Přejeme Vám hezký kulturní zážitek“!

Václav Levý je významný a trochu opomíjený sochař 19. století a jeho dílo připomínají nejen reliéfy v pískovcových skalách na Liběchovsku, ale jeho dílo je možné obdivovat v Praze, Vídni či Římě. Jeho umělecká dráha začala v Liběchově. Jeho dílo Čertovy hlavy, Blaník, jeskyně Klácelka a další skalní plastiky jsou dnes součástí pískovcových skal Kokořínska.

Podle některých zdrojů byl sochař zamlklý samorost, génius a alkoholik, nicméně to význam jeho díla rozhodně nezmenšuje. Václav Levý je zakladatel moderního českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. Vytvořil největší české sochy ve volném prostoru.

rychlovka

Dnes stejně jako včera bez příspěvku, bez nálady, bez chuti na psaní a čtení. Píšu a čtu jen to, co si dávám za povinnost. Nechci to tady rozebírat, ale Sárinka musela včera na veterinu a dostala kupu injekcí. Prý to není nic vážného, říkala paní doktorka.

To mě bohužel moc neuklidňuje. Sárinka skoro nejí a je naprosto apatická a já se samozřejmě trápím a jsem apatická taky. 

Zítra jdeme na kontrolu. A dost už o tom. 

A protože sem nedávám žádný příspěvek, tady je odkaz na článek, který souvisí se zvířátky a vyšel včera. Kdo máte chuť, čtěte tady, třeba o změnách v zákonu ani nevíte.  

Jen citace z článku:

Jednou z důležitých změn v novele zákona je zákaz prodeje psů a koček ve zverimexech či na veřejných prostranstvích. Chovatelé tří a více fen budou muset vést evidenci.

Mějte lepší dny než já. Už jsme i v tom srabu, který všichni prožíváme, byli dlouho nahoře. Muselo přijít dole. Jako na houpačce.

rozhovor s dětmi

Vyšel už včera na našem Kanál eM a myslím, že k tomu ani nemám co dodat. Jen snad to, že to byl jeden z nejzábavnějších rozhovorů, který jsem dosud dělala. 

Rozhovor jsem psala před týdnem a to jsem ještě nevěděla, že se budeme moci v sobotu setkat.

Škoda, že smích nezní i v tom článku.

Mějte pěkný den.

Kdo je Frk a Brk? Odpověď najdete v rozhovoru.

Marta Dušková

Další z cyklu malých online rozhovorů na téma současné situace v pořadí sedmý je originální tím, že se k současné situaci vyjadřují malé děti. Moje vnoučata sedmiletá Lola a pětiletý Alan. I když jsme ve spojení přes monitor, děti by se nedokázaly soustředit, spíš mi ukazují hračky a svoji kreativní tvorbu.

Takže tento rozhovor vznikl opět na dálku formou otázek a děti vyzpovídala moje dcera Tereza. Celý rozhovor nahrála, takže je autentický kromě smíchu, který tam zazníval neustále. Rozhovor mě pobavil i přes to nelehké téma, které řeší.

Jak děti chápou slova koronavirus, karanténa?
Tereza: Jak rozumíš slovu koronavirus a karanténa?
Alan: Nemoc.
Tereza: A jaká?
Alan: Jak jaká? No virus.
Karanténa je, že musíme zůstat doma, protože si nejsme jisti, jestli virus máme, nebo nemáme, a aby ho nedostal od nás někdo jiný.
Lola: Koronavirus je taková bakterie, která přeskakuje od člověka na člověka.
U dětí to není tak nebezpečný, ale u dospělých a starších lidí to může být nebezpečný.
Karanténa je, že musíš zůstat doma, protože nějaký den k tobě přišel někdo, kdo ještě nebyl na testu a neví, že už má koronavirus. Pak přijde na test a zjistí, že má koronavirus a my jsme právě byli takhle s tetou a ona pak byla na testu a my jsme teď v karanténě.

A proč musíme být v karanténě?
Alan: Byli jsme s tetou dlouho a u ní blízko, proto si nejsme jistí, jestli jsme ten virus chytili.

Co si myslíte, že se pro vás změnilo za ten rok? Koronavirus je tady s námi už rok.
Lola: Třeba že jsme chodili do divadla a kvůli koronaviru se teď všechna divadla zavřela a představení se mohou jen natáčet.
Alan: Nemůžeme si nic kupovat, třeba v hračkářství a musíme si to jen objednávat.

Co vás baví a co vás štve na té situaci, která teď je?
Alan: Mě na tom baví, že se můžeme hodně koukat na pohádky.
Lola: Já mám něco směšnýho. Když jedeš v tramvaji a zíváš, nemůžeš si přikrývat pusu, protože máš roušku.

A je na tom něco dobrýho?
Lola: Hrozně dobrý je, že taťka je doma s námi, pracuje z domova, takže o přestávce si s námi může hrát.
Alan: Že si můžeme hrát hry.

Co je na tom blbý?
Alan: Když jsme v karanténě, nemůžeme vůbec chodit ven.
Lola: Pro mě je blbý, že ve škole musíme mít celých pět hodin roušku.
Alan: Pro mě je teď nejhrůzostrašnější na celém světě, že nemůžeme jet na dovolenou a že je ten virus.

Proč musíme nosit roušky a nemůžeme do divadel?
Alan: Protože bychom mohli od někoho chytit virus, kdybychom měli virus, tak aby nepřeskočil na toho druhého člověka a ten ho pak neměl taky, protože v nás je těch bakterií, toho koronaviru hodně, když ho máme.
Lola: Roušky nosíme, abychom chránili sebe a ostatní lidi.

Teď jste v karanténě. Jak moc se liší život, když už není online výuka, a ty Loly, musíš být doma a učí tě maminka?
Lola: No, paní učitelka to umí líp. Mami, nejsi paní učitelka, tak to moc neumíš.
Tereza: Je na tom teda vůbec něco dobrýho, když tě učím já nebo ne?
Lola: No můžeme začínat školu později, třeba až v devět. A taky to máme rychleji.

Co se ještě pro vás změnilo v karanténě?
Lola: Nemůžeme do lesa ani nikam do přírody. Můžeme jít jen na test, pokud máme teploty, ale nikam jinam. A já chci jít právě na test.
Alan: A já taky!
Tereza: Na šťourání v nose? To by nám od karantény nemohlo. Nebojte, brzy nám to skončí.

Znáte někoho, kdo onemocněl?
Oba svorně: Ne.
Tereza: No, a proč jsme teda v karanténě?
Oba: Jo, teta Linda.

Teď se nemůžete stýkat s těmi koho máte rádi. Kdo nebo co vám nejvíc chybí?
Alan: Mně nejvíc chybějí kluci ze školky.
Lola: Mně chybí Laura a Anička.
Tereza: No s těmi se ale uvidíte po karanténě. Ale jsou lidé, se kterými se neuvidíme ani potom.
Lola: Třeba s babičkou Emilkou (prababička).
Tereza: A proč se s ní neuvidíme?
Lola: Protože ona je hrozně nemocná, a kdybychom na ni přenesli ten koronavirus, tak by ležela v nemocnici a něco strašnýho by se jí stalo.
Tereza: Takže za ní nemůžeme a nemůžeme se s ní vídat.
Alan: Mně zase vadí, že se nemůžeme stýkat s babičkou hodonínskou a ani s cítovskou.

Voláte si s někým přes počítač?
Lola: Jo, moje kamarádka je připojená přes počítač. A voláme si s babičkou z Cítova a navzájem si ukazujeme kočky. My Elzu a Huga a babička Sárinku.

Co vám za ten rok nejvíc chybí?
Alan: Mně nejvíc, nejvíc, nejvíc chybí, že si nemůžu koupit Frka a Brka (poznámka redakce: hračka dvouhlavý drak z pohádky Jak vycvičit draka).
Lola: Mně hrozně vadí, že nemůžeme chodit do divadel.
Alan: A víš, jaký divadlo mi nejvíc chybí? Že nemůžeme na Hurvínka.

Co myslíte, že by pomohlo, aby se vrátil normální život a abychom mohli zase za babičkami?
Lola: Aby si všichni dali test.
Alan: Aby si všichni dali tu látku.
Tereza: Jakou látku? Myslíš očkování?
Alan: To by pomohlo, vážně. Potom by se to tělo dokázalo proti tomu ubránit.

Celkově vás to štve nebo je vám to jedno?
Oba: Jo štve.
Alan: Já bych chtěl, aby to zítra skončilo.
Lola: Já dneska.
Alan: Já ihned.

Tak pod tato přání se můžu jen podepsat a myslím, že většina z nás.
Lolinko, Alánku a Teri, děkuji za moc pěkný rozhovor. V loňském roce jsme se viděli v září a pak na Vánoce, tak snad se situace zlepší a těch osobních setkání zase přibude a budeme se moci obejmout a povídat si nejen přes obrazovku monitoru.
Foto je z archivu Terezy.