šílené nápady

Můj muž mi koupil minulý týden úžasný notes s názvem Nápady.
Moc se mi líbí a evokoval ve mně myšlenku, že by si měl člověk zapisovat občas všechny nápady, protože někdy mozek i nadprůměrně inteligentního člověka vymyslí něco šíleného.
Jako kdyby v té chvíli někam odplul.
Tomuto stavu říkám mozek mrtvého delfína.
Hodně podobných situací jsem už popsala na blogu anebo ve své knížce.
Při sepisování příspěvku jepičí život jsem narazila na komentář mojí dcery, která mi připomněla jeden můj šílený nápad a posléze trapas, na který jsem dávno zapomněla.
Jednou jsme spolu dlouho čekaly na Skalce (Praha) na autobus domů a já jsem si koupila kafe z automatu.
Z nudy jsme se šly kouknout do nějakého obchodu s hadrama, kam bychom normálně nešly. 
Byla to nějaká hrabárna a zboží ve velkých koších.
Zabíjely jsme čas a dcera se mě zeptala, kolik je hodin. 
A stalo se něco, co připomíná klasické situace z grotesek.
Zkrátka podívala jsem se na ty hodinky.
Polila jsem ještě nevypitou kávou asi šestery plavky.
Komentář mojí dcery v krásné zkratce situaci popisuje, takže cituji:
A taky nezapomeň, jak jsme jednou spolu na Skalce čekaly dlouho na autobus, ty sis dala kafe v kelímku a šly jsme se z nudy kouknout do obchodu s hadrama, kdes úspěšně to kafe vylila na asi šestery plavky a všechny jsme si je musely koupit :-D :-D 
Smála ses asi tejden a pak jsme dva roky každý návštěvě nabízeli plavky.

Všechny sousedky tenkrát už po sezoně měly od nás nové plavky.
Můj muž mě asi před měsícem překonal.
Normálně je nadprůměrně inteligentní, má naprosto analytické myšlení, což mě chybí a jeho nápady mají smysl. 
Zkrátka mu věřím.
Začátkem léta jsme napustili bazén. 
Krásně čistá voda udržovaná samozřejmě chemií.
Přijela vnoučátka a můj muž musí vždy i tak radostnou činnost jako koupání ještě něčím ozvláštnit.
Lolinko, chceš v bazénu bublinky?
Odpověď je jasná. 
Jen já vůbec otázce nerozumím.
Můj muž přináší přístroj na perličkovou lázeň, který jednou za čas používáme ve vaně a napojí jej na bazén.
Radost je velká, funguje to.
Přístroj můj muž využívá další týdny i po odjezdu vnoučat.
Ale voda v bazénu začíná být naprosto nepochopitelně zakalená.
Bazén je docela velký, takže vypuštění a napuštění nové vody nepřichází v úvahu.
Takže další chemie a příkaz mého už trochu zoufalého muže: dnes se v bazénu nekoupej, dal jsem tam té chemie víc, snad se to vyčistí.
Voda v bazénu začíná připomínat koupání v pískovně. 
Tam máte taky čistou vodu a zakalíte ji, když tam vstoupíte.
Na dně bazénu je usazenina připomínající jemný písek.
Kupuje se bazénový vysavač, který jsme dosud nepotřebovali.
Nic však nepomáhá.
Panebože odkud se to bere?!
Po několika týdnech za mnou přijde se smíchem můj muž.
Já už vím, čím to je!
Já jsem idiot.
Přístroj na perličkovou lázeň postavil do trávy a teprve teď si uvědomil, panebože odkud se tam nahání vzduch. Kde je ten otvor?
No a výsledek?
Okolo bazénu máme naprosto vyluxovanou trávu. 
Tak krásná a čistá nebude ani na golfovém hřišti.
Všechny nečistoty z trávy jsou totiž v bazénu.
No říkám - šílené nápady. 
Ale prodloužily nám život.
Smějeme se ještě dlouho vlastní blbosti.

život mě pořád překvapuje

A někdy dost nepříjemně.
Záležitostmi, které mě vůbec nenapadnou, že by se mohly stát.
Připadám si jako na divadle a dívám se a dívám a panebože, dnes je to o mně!!!
V úterý navečer zvoní bláznivě někdo u dveří, a protože je to čas příchodu mého muže, pomyslím si, že zkouší nový zvonek.
Ten původní zvonil jen na heslo, tak jsme jej konečně vyměnili.
Beru tedy pro jistotu klíče od branky a nevím, co mi brání volat, co zvoníš, jak na poplach, vždyť máš klíče.
Pod brankou zahlédnu kalhoty, které rozhodně nepatří do šatníku mého muže, a tak odemykám a doufám, že tam není nějaký opilý zoufalec, který opět hledá bývalou majitelku našeho domu.
Za brankou stojí příslušník policie a ve mně zatrne.
První, co mě napadne, že se něco stalo mému muži.
Již dvakrát během posledního měsíce jej odvážela rychlá záchranka do nemocnice, naposledy v ohrožení života.
Je totiž již spoustu let alergický na vosí či včelí píchnutí, od té doby, co jej píchla infikovaná vosa a ztratil imunitu.
Nechtělo se mi o tom psát, a teď to píšu jen pro vysvětlení mého úleku.
Policista se usmívá, a tak asi nenese nějakou smutnou zprávu.
Začne se mě ptát na moje iniciály a datum narození a já nějak hned pochopím, že je tady kvůli mě.
Panebože co jsem provedla?
Ne, nemám špatné svědomí, ale dnes, kdy vás mohou odsoudit pouze na základě znaleckých posudků bez přímých důkazů, vlastně nevíte, co vás může potkat.
Vy jste neprovedla naprosto nic!
Naopak jste se stala obětí trestného činu.
Jak obětí?!
Nepřipadám si jako oběť.
No byla zneužita vaše osobní data.
Vůbec mu nerozumím a nemohu se soustředit.
Ptá se mě na jména firem, která sídlí na jedné adrese v Praze, jména lidí, která bych měla možná znát a jména vězně, kam údajně měla moje a nejen moje, je nás hodně, osobní data dorazit.
Říká vám něco jméno vězně???
Ne, žádná jména mi nic neříkají.
Ani jména těch všech firem, která sídlí na stejné adrese.
Nebojte, vězeňská služba stačila údaje zadržet.
Cítíte se poškozená?
No, to fakt nevím.
Mám se cítit poškozená?
Vždyť jsem ani do této chvíle nevěděla, že moje osobní údaje někde cestují.
A teď mě něco napadá.
Na uvedené adrese ještě před časem sídlila firma, ve které jsem spoustu let pracovala a ta měla osobní údaje k dispozici a hlavně s nimi neustále musí pracovat.
Sděluji tedy, že tam nemají uvedenu firmu, které se dané období, o kterém je řeč, týká.
Přestěhovala se jinam před rokem.
Policista mi ukazuje seznam firem a i poškozených osob, abych viděla, že tam moje jméno figuruje.
A nejen mé.
Objevuji tři jména svých bývalých spolupracovníků.
No vypadá to zajímavě.
No, pojďme si domluvit termín, musíme to sepsat.
No, není to kousek od nás.
Služebna není město, které je v dosahu.
No, nevím, jak se k vám dostanu. Nejdřív to musím zjistit, páč pojedu sockama a pak termín zavolám.
Mám pro vás návrh. Co kdybych pro vás přijel v neděli, mám službu?
Ok, to bude pozdvižení na vsi.
Takže v neděli.
No mám o čem přemýšlet.
Zavírám branku a nevím, že právě přijel můj muž.
Policejní auto mu brání ve vjezdu domu.
Vystoupí z auta, aby požádal o uvolnění příjezdové cesty a v tom vidí, že od našeho domu odchází policista.
Ptá se, co se stalo?
Odpověď je: proč vás to zajímá?
No protože tam bydlím.
Aha vy jste manžel.
No tak už jste sám!
Mělo to být vtipné, ale můj muž zblednul.
Vtipálek nezná náš příběh.
Neví, co vše jsme už prožili...
Rychle napravuje dopad svého nejapného vtipu.
Nene nic se nestalo.
Vaše žena vám to vysvětlí.
Pachuť však zůstává
Opravdu hezký závěr úterý.
Můj muž mi otvírá z naší zásoby šampaňské.
Jen pro mě. Pro uklidnění....

Dnes je konečně neděle a já jsem se právě vrátila z policejní služebny.
Opravdu jsem byla odvezena a zase přivezena.
Sepisovali jme vše, co mohu k této záležitosti říct.
Konečně se dozvídám, jakou cestou doputovala moje osobní data do vězení.
Od úterý přemýšlím, zda měla být zneužita pro roli "bílého koně" či něco jiného nekalého, proč jinak by se dostala poštou až do vězení?
Vysvětlení je velmi prozaické.
A musím přiznat, že mě pobavilo.
Jedna z firem na inkriminované adrese totiž sbírala sběr od ostatních firem, pozor ne písemnosti určené na skart, ale skutečně sběr.
Paní, která měla tuto agendu na starosti, dávala část sběru svojí kamarádce pro dceru do školy.
Kamarádka při srovnání sběru objevila dvacet pět čistých zalepených obálek.
A už je to jako v té pohádce o kohoutkovi a slepičce.
Ta kamarádka měla kamarádku, která měla kamaráda ve vězení.
Vzala tedy milé čisté obálky a přinesla je kamarádce a kamarádka udělala balík a do balíku dala i 25 čistých zalepených obálek a poslala je kamarádovi do vězení, aby jí mohl psát dopisy.
A tak se stalo, že balík kontrolovala vězeňská služba a ta již inkriminované obálky rozlepila.
V každé obálce byl malý proužek papíru se jménem, příjmením, rodným číslem, a tak se z toho stal trestný čin, který policie vyšetřuje.
Vlastně se vůbec nic nestalo.
Jen jsem měla o čem od úterý přemýšlet až do dnešního dne.
Závěr se pravděpodobně nikdy nedozvím, ale žádná konspirace se nekonala.
Jen někdo líný nechtěl skartovat.
Ale zajímalo by mě k čemu ty proužky v zalepené obálce...

dnes snídaně s Justýnkou

Dnešní příspěvek jsem vůbec neměla v plánu, ale povedlo se mi "naši bytnou" dnes zachytit 

v tolika různých pózách, což je celkem zázrak, páč focení nesnáší, 

že musím dokumentovat na blogu.

Dnes přijela na snídani moje přítelkyně Bára, už to máme jako tradici 

a jednou za 14 dní spolu snídáme.

Justýnka tradičně spala v nějakém keři na zahradě, ale když Bára zavolala, 

vzápětí přiběhla, protože Báru miluje.

 Nejdříve seděla s námi způsobně u stolu na židli a poslouchala náš hovor, 

ale potom ji to přestalo bavit a usnula na stole u šálků s kávou. 

Musím podotknout, že kromě psacího stolu na stoly neleze, ovšem venkovní stůl je něco jiného.

Takže dnes snídaně s Justýnkou.

Bára přinesla Justýnce dárek - voňavou, či smradlavou, 

záleží na tom, o jaký čenich se jedná, myšičku hračku. 

Bylo to jako obvykle "perly sviním". 

My prostě hračky nepotřebujeme, my se nenudíme, takže myšku chvíli očichávala,

 a pak se podívala pohledem, který říkal: proboha k čemu to je dobrý? Jíst se to nedá...

Po naší snídani, když přítelkyně odjela, jsem se jala uklízet stůl

 a potichu ke spící Justýnce přistrčila myšku. 

Samozřejmě jsem ji probudila, myšku opět očichala a okamžitě ji přestala zajímat. 

Pak se začala kouzelně protahovat a natahovat ke mě packy jako malé dítě

 a chtěla drbat pod bradičkou, tak jsem jen cvakala.

Tento týden je vůbec náš "jezevec" v hlavní roli. 

Měla jsem v plánu natřít toto naše venkovní sezení lazurou, 

ale první den jsem musela plány posunout na odpoledne, 

páč se tam usídlila Justýnka a přece ji nebudu budit.

Druhý den jsem chtěla provést druhý nátěr a situace se opakovala. 

Jen jiný roh stolu a jiná poloha. 

Nevím, co se jí na tom tak líbí. Budu to muset vyzkoušet asi taky.

Tento seriál jsem s nátěry jsem tento týden dávala na facebook "vyzobané", 

ale přidávám i na blog pro ty, kdo neviděli.

Taková série fotek se mi myslím už dlouho nepovede.

příroda v kelímku

Dnes nejen o tipech na dárky a přírodních výrobcích.

Nejsem ortodoxní stoupenec přírodních produktů, ale mám je ráda a dopřávám si je.

V minulosti při třech dětem jsem přírodní kosmetiku moc neřešila.
Nebyl takový výběr a 100% přírodní produkty si nepamatuji. Jen jsem se snažila nekupovat no name.
Ne prvoplánově, ale zkrátka proto, že jsem chtěla vědět, co na sebe dávám.
Nyní přicházím na chuť přírodní kosmetice.

Mám pár oblíbených webů, kterým věřím (o některých jsem už tady psala)
a na Feedo jsem zabrousila vloni při hledání hraček pro vnoučata.

Jako babička mám však malé možnosti rozhodování, 

protože o hračkách a vůbec o nákupech pro svoje děti mají rozhodovat především rodiče.

Měla jsem to stejně a nechtěla jsem, aby byly naše děti zahrnovány nekontrolovaně hračkami,
které bych jim já pravděpodobně nikdy nekoupila.

Pro vnoučata nakupuji tedy až po poradě "s přítelem na telefonu".

Přišlo mi vtipné, že brouzdám na webu, který je věnován především maminkám a to já už nejsem. 

Dcera mě upozornila, jak nejsi, ty jsi pořád maminka!
No dobře, ale už ne aktivní.

Ale i babičky si přijdou na webu na své.

Moc se mi např. líbí tento první kalendář jako dárek k pátým narozeninám mého vnoučka, 

pravděpodobně na podzim po konzultaci s rodiči koupím

Feedo.cz

anebo krásná hračka jen tak píšťalka ptáček, tu si troufnu koupit i bez konzultace.

Feedo.cz

Výběr je zde velký. Vybírala jsem tady i lego pro vnučku k narozeninám, nakonec jsem jej nekoupila, protože mě s koupí předběhl můj syn.

Na webu jsem náhodou však objevila i další sekce vhodné pro maminky a babičky,
které mi předtím unikly, a rozhodla jsem se vyzkoušet po přírodních pleťových krémech (o těch už jsem tady  psala) další čistě přírodní produkt tentokrát na tělo - avokádové máslo.

Po otevření kelímku je vidět skutečně konzistenci másla, už jsem jich vyzkoušela víc od různých značek,
ale toto opravdu připomíná máslo,.
a co jsem kvitovala s povděkem, 

máslo vůbec nevoní.
Vonět mají dle mého soudu pouze prostředky k tomu určené a to parfémy.

Svoje ne už mladé tělo musím promašťovat, páč jinak mám pocit, že je mi kůže malá.

Máslo kůži promašťuje dokonale a vypadá tak, že by si ho člověk snad namazal i na chleba

Rychle se vsákne a mohu se hned obléct a nebát se, že si umastím šaty.
Po týdnu používání se mi zdá pleť na prsou mnohem napnutější a u mě to nebude sugesce.
Já primárně u kosmetických prostředků neočekávám zázraky, kosmetikou jsem se svého času trochu zabývala, tak vím, co je možné a co ne.
Buď na mě nějakým způsobem výrobek reaguje, a pak mu zůstanu věrná anebo zkrátka ne.

Tak dnes dárek pro mě, příště pro vnoučata.

zahradní proměny

Rozkvétá nová růže a je skutečně červená. 

No, někdy je to překvapení do poslední chvíle. 

Jediný problém je, že jsme koupili růži stromkovou, ale tato nevypadá, 

že někdy v životě nějakej stromek udělá. 

Je to keříček při zemi a nikde žádný byť i prťavý kmínek.

 No oleandr na blogu není novinka. Stává se z něj nekonečný seriál.
Ale má tolik květů a poupat, 

že každý den je jiný.

Naše hruška, kterou jsme maličkou zasadili vloni a maličká pořád je, měří 158 cm
(vím to naprosto přesně, páč je velká, vlastně malá jako já), překvapila.
Má tři už docela velké hrušky.

A opět jsme nakupovali v zahradnictví.
Některé truhlíky nám odešly do "věčných lovišť"

 a léto je ještě mladé.

A nemohu zapomenout na "kytičku", která je každodenní součástí naší letní zahrady. 

A určitě nikdo takovou nemáte. 

Vyhledává neustále nová místa na spaní  - jako na bedně s polstrováním či na zahradním stole
 a na zahradu prostě patří..

když v (našem) ráji pršelo

V pátek pršelo a to byl pro mě důvod pro další kreativní odpoledne.

Po malování obýváku na krásnou šedozelenou barvu nic nezůstalo na svém místě (již jsem na blogu psala). Někdy stačí malá změna, a jak říká moje sestra, musíte otáčet celý dům na jih.

Některé obrazy sem zkrátka už nepatřily a já jsem si dávala na čas s konečnou podobou. 

Vlastně ještě tvořím pořád.

Místo velkého obrazu nad sedačkou jsme si s mužem vymysleli samolepky na stěnu. 

Máme s nimi dobré zkušenosti a máme je i jinde v domě. 

Jsou mezi nimi však velké rozdíly v kvalitě a tady se moc nevyplatí šetřit. 

Tyto jsem koupila už před několika lety s velkou slevou.

Moc ráda nakupuji na Bonami  a píšu o nákupech dobré recenze, 

ale tento nákup se tedy vůbec nepovedl. 

Pampelišky vypadají na fotografii nádherně a na stěně podobné barvy jako je ta naše. 

Nakonec jsme je nereklamovali, protože jsme je již na stěnu použili a znovu sloupli. 

Samolepky nejsou totiž bílé, ale průhledné a lesklé, takže nebyly vidět ani zblízka.

Zkrátka nic na kochání.

Využili jsme je na dveře, kde jsou o trochu víc znatelné v malém prostoru, protože předsíň je malá, 

ale asi ani tam nezůstanou a poletí do "kulatého šanonu".. 

Přistály tam, aby nám práce nepřipadala tak marná.

Do hodnocení výrobku jsem to firmě napsala, protože naše zklamání bylo veliké.

Nevzdala jsem se však nápadu a včera jsem se rozhodla provizorně, 

než něco jiného vymyslím či objevím, 

využít co dům dá, páč mě ta velká prázdná plocha už trochu iritovala.

Dřív jsem si dělala zásoby látek ve svém šicím období, dnes mám zásobu zbytků samolepicích tapet, 

které jsem někde použila.

Bílou jsem neměla, jen tapetu s růžemi, tak jsem si řekla, že to zkusím. 

Když to nebude ono, sundám.

Jako šablonu jsem použila vykrajovátko na ozdobu dortů, která má asi připomínat čtyřlístek, 

ale v konečné podobě vypadá jako květ.

Tak jsem za deštivého počasí kreslila a vystřihovala.

Výsledek se mi líbí, ve skutečnosti vypadá líp než na fotkách a možná to nebude provizorní řešení.

Po návratu z práce pochválil i můj muž, takže sundávání se prozatím nekoná.

vesničanka

Někdy to trvá, než člověku něco dojde, než si konečně něco uvědomí či přizná. 

Ne vždy to však znamená nějakou životně důležitou změnu. 

Moje přiznání nezmění vůbec nic. Jen jsem se správně pojmenovala.

Jsem městské dítě a valnou část života jsem žila ve městě, nějaký čas v Praze.

Náš první domov s dětmi byl sice na vesnici ale kilometr od Prahy.

Větší část života jsem pracovala v Praze a můj muž Pražák posléze taky, takže jsme se za vesničany vlastně nikdy nepovažovali. 

Další naše bydlení bylo už ve skutečné vesnici, ale jelikož jsme pořád za prací dojížděli do velkoměsta, bylo naše vesnické bydlení spíše víkendové. 

Zažili jsme zde i vtipné situace, které jsou hodné pamatování.

Když jsme rekonstruovali naše druhé bydlení ve velkém domě, v místnosti, kde byla později velká krásná koupelna, jsme objevili  ve zdi dvířka do komína (zeď sousedila s domem souseda) a ta byla plná sazí. 

Celé léto jsme se bavili tím, že v zimě si k nám snad soused přijde vymést komín. 

Nicméně věcné břemeno na domě nebylo, takže byla vytvořena nová zeď, na ni byly dány krásné dlaždice, zabudována vana a milý komín byl zazděn.Mohli jsme se nastěhovat.

Nastala zima a jednoho dne se ozve zvonek a za dveřmi stojí náš soused.

Naprosto samozřejmě sděluje, že jde vymést svůj komín. 

Jeho kamna už nemají ten správný tah. 

Vtipné letní hlášky se vyplnily.

Chvíli trvalo než soused pochopil, musel mu to vysvětlit i místostarosta, ke kterému si šel stěžovat, že opravdu si u nás komín vymést nemůže.

Potkali jsme ve vesnici i velmi vstřícné a ochotné lidi.

Přišel soused s žádostí, zda by si mohl půjčit míchačku. Ujišťoval, že do čtrnácti dnů nám ji vrátí.

Nutno podotknout, že míchačka byla jeho vlastní. 

Půjčili jsme si ji na přestavbu domu.

Do roku 2012 jsem pořád pracovala v Praze a považovala se za městského člověka.

Změna nastala bůhví proč až tento týden.

Jdu ráno pro něco do krámu, co jsem zapomněla a najednou jsem viděla vesnici,

kde bydlíme třetím rokem, jinýma očima.

Začala jsem fotit místa, která se mi líbí. 

Nový penzion s restaurací, kde jsme byli poprvé v sobotu na výborném obědě, park, školu, malý zámeček, kde je dnes nějaké zemědělské družstvo, hezký kostel a náš hezký prostor před domem a pak to přišlo.

Já jsem vlastně vesničanka!

To uvědomění mě překvapilo.

Dosud jsem si představovala vesničanku se slepicemi, králíky, kozami apod., uznávám naprosto naivní a dětinská představa ještě snad z pravěku, ale vlastně jsem se nad tím nikdy nezamýšlela. 

Způsob našeho života je pořád městský, ale jsme venkované.

A venkovany jsme rádi. 

Baví nás většinu roku žít venku na zahradě.

Musím přiznat, že tuto svoji úvahu píšu po návratu z Prahy, 

kde jsem byla dva dny za účelem hlídání vnoučat. 

Už asi stárnu.

Ať žije vesnice a zvlášť ta naše krásná.

"Vaše vesničanka."