dáma s prošlou zárukou

Nevím, proč vůbec vznikla takhle úvaha.
No dáma je možná trochu přehnané, páč můj slovník obsahuje i velmi jadrná slova. No ale, jak mám napsáno na profilu blogu, už jsem ve věku, že, když se ztratím, nikdo mě hledat nebude. Už neslyším hvízdání, když projdu kolem mužského pokolení. Už na mě netroubí chlapy z aut. A to ani tehdy, když mám velké sluneční brýle. 
Už nezažívám komplimenty kolemjdoucích mužů a už se do mě nezamilovávají muži ve věku mého syna. No prostě název blogu tak trochu vyzobaná slunečnice by chtěl změnit na kratší název. Vyzobaná slunečnice. 
Jeden ctitel na mě čekával u tramvaje a jezdil se mnou snad měsíc. Vždy vystoupil na Masárně ze své tramvaje, která by ho dovezla do cíle, kam jel potom se mnou druhou tramvají. Začalo to nevinně. Poprvé se mě zeptal, kdy nám to jede. To, že to není náhoda, jsem si všimla až mnohem později.
No, chvíli to bylo příjemné, než jsem pochopila, že se do mě skutečně zamiloval, mohla bych být jeho matka, a do tramvaje mi přinesl žlutou růži i s vázou. Tehdy mi došlo, že to přestává být normální a já změnila trasu. Nastupovala jsem do tramvaje, která nebyla moje a pracně přestupovala, abych se vyhnula setkání. Jo ten kluk byl moc hezký a sympatický.
Ve stejné době jsem měla z hromadné dopravy ještě jednoho ctitele. Nadbíhal mi tentokrát pán o něco starší než já, už mi bylo nějak před padesátkou, zval mě pořád na kafe a na rande asi měsíc. Začala jsem se bát v okamžiku, kdy jsem zjistila, že mě sledoval až do práce, tam si jako klient vyžádal můj pracovní telefon a pak mi neustále psal a zkoušel volat. Zadala jsem si ho do mobilu jako nežádoucí a nezvedala. Anebo telefon zvedla moje asistentka. Po čase přestal volat.
No mám trochu ideu, že se komplimenty nehrnou možná proto, že po úraze nechodím sama a ani nejezdím, musím se vozit a všude je můj muž. Taky už nejsem za dámu v upnuté sukni a saku a lodičky nenosím.
No tak naivní nejsem. Jsem seniorka, i když si to málo připouštím. A vlastně o ten zájem vůbec nestojím. 
Moje bývalá a rovněž vdaná kolegyně mi tenkrát říkala, panebože já naháním zajíčky přes net a ty je odmítáš. 
Seš normální?! Co já bych dala za nějakou aférku. 
Ale já jsem neměla a nemám vůbec nudný život, Neměla jsem potřebu, touhu a ani chuť si ho něčím zpestřovat a tím komplikovat. Komplikovaný byl i tak dost. Navíc jsem měla a mám vedle sebe partnera, se kterým se nenudím ani dnes.
Jak jsem psala v předminulém příspěvku, některá rána se mi fakt na můj ksicht, hlavně po ponocování, vrací normální obličej déle, než je obvyklé. Už kdysi, kolem 40 jsem v práci hlásila, že bych chtěla mít v šuplíku tapety s obličejem na ksicht. Na výběr. Běžný obličej pro pracovní den a pro pracovní večery něco výraznějšího. Škoda, že to nikdo ještě nevymyslel.
Pořád se ale umím nalíčit tak, že moje mamka, která šminky nikdy nepoužila a v podstatě je neuznává, mi řekne: teda to líčení tě ale změní, jsi krásná.
Ok, jako když se z normálního vejce vyloupne kraslice. Ale taková ta celkem klasická, obyčejná, jako kraslice od Laury  to fakt není.
Nemylte se, vypadá to, jako bych něčeho snad litovala. Já svůj věk mám ráda. 
Vlastně bych ho chtěla vrátit jen o dva roky zpátky. Před nehodu, kdy jsem ještě skákala ze schodů, tančila na diskotékách, skákala přes švihadlo, vylezla na Říp ... 
Ale nějak extra se netrápím. Prostě se stalo. 
Někdy mě ale napadne, jak by to bylo, kdybych poslechla svoji intuici. Možná by se stalo ještě něco horšího.
No ale život jde dál. Jsem ráda, že jsem neumřela a užívám si každého dne. Někdy se to zdá lepší, někdy horší. Jsem na houpačce, ostatně jako každý.
Jo a moc se nefotím. Normálně si připadám skoro krásná a přitažlivá, ne teda po ránu, ale nejsem už vůbec fotogenická.
A nejvíc mě dostane, když mě fotí dcera a já říkám, to je děs, tohle nikam nedávej.
Odpověď mě teda fakt vyděsí: mami, jsi tam ale pěkně, jako ve skutečnosti.
Ježíši, měla bych chodit kanálama...
Jediné, na co si nemůžu zvyknout, že od nehody nemám svoje tělo. Hodně jsem přibrala po práškách, které musím brát po prasklé lebce a velmi těžkému otřesu mozku. 
Ale jinak svůj věk mám ráda. Užívám si té svobody, kdy nic nemusím, ale můžu hodně.
Mám pocit, že moji dnešní úvahu či vzpomínání spustila Hanka, kterou jsem rozesmála na celé kolo poslední větou pod losováním.
Hani, nebylo to asi tím ponocováním. Vypadá to, že mi normální obličej na ksicht, se kterým vstanu a nechat bych si ho fakt nechtěla, nabíhá každé ráno čím dál pomaleji. 
Bude to už asi standard 😂.