jak (ne)vychovat kočku...

Ve středu mě teda tenhle článek o vědeckém výzkumu koček fakt pobavil a hlavně závěry toho výzkumu.

Nemůžu se zbavit dojmu, že výzkum prováděli lidé, kteří viděli kočku na obrázku. Nikdy doma žádnou neměli, páč potom by nebyl nutný tento výzkum. 
No on teda nebyl nutný ani tak, mně přijde naprosto zbytečný a neměl ani přinést žádný užitek. 
Rozumím, když se zkoumá pes, kterého je možné využít i jinak, než jen pro radost.

Výzkumem se pouze zjistilo, že prý kočky slyší na své jméno, ale nepřiběhnou jako psi. 
A prý při výzkumu nespolupracují a dělají něco jiného, než se po nich chce.
To je teda objev, to bych jim řekla taky.

Ovšem nepodařilo se vědcům zjistit, zda skutečně slyší své jméno anebo mají jméno spojeno třeba s jídlem. Tak to já vím bezpečně, páč já Justýnu volám jen tak, abych třeba věděla, kde je. 
Anebo ji vidím a jen ji tak pozdravím a ona odpoví.
Někdy přijde a někdy se na mě jen podívá: no jo slyším tě, podívej, 
ale já teď k tobě nejdu ani náhodou.

A nejenom, že slyší na své jméno, ale to už se budu opakovat, protože náš jezevec na blogu bývá často, rozumí všemu, co se jí říká, někdy musíme šeptat, když nechceme vyvolat v té chvíli její reakci a má mozek tříletého dítěte. 
Když zaslechne větu, že by potřebovala vyčesat, už letí jak střela do koupelny a čeká.
A nepotřebuju ji zkoumat. 
Prostě s ní žiju a poslední dva roky velmi intenzivně a na její inteligenci je to dost znát.

A závěr studie, která byla dokonce publikována? 
Nepovedlo se prý zjistit o inteligenci kočky nic a nepovedlo se tedy zjistit, 
zda jsou kočky chytřejší než psi. Kdo to potřebuje proboha vědět?!

Panebože, kdyby se raději zkoumalo, jak tady na té planetě přežijí další generace.

Opravdu produktivní práce. A jak je to s inteligencí koček? 
Přece jako s lidmi, někdo je chytřejší a někdo prostě hloupější. 
Ale to poznáte, jen když s ní budete žít. Jinak kočku nevyzkoumáte.

Justýna je osobnost, letos jí bude 12 let a je to parťák se vším všudy. 
Venku musí být vedle nás, má svoji židličku a sedí s námi. 
Když na tu židli můj muž něco náhodou odloží, kouká se mu tak dlouho do očí a stojí jako velký vykřičník, až je vše na své značce a ona se může na židli posadit. 
Příkazy a rozkazy na ni naprosto neplatí. 
Ale to není nic objevného, není to pes. 
Ale přívětivému slovu rozumí a většinou i poslechne. Někdy teda velmi neochotně. 

No zdá se, že lidstvo toho nemá moc na práci, když se může zabývat takovým naprosto zbytečným výzkumem a ještě naprosto neprofesionálně.
Kočku prostě nevychováš. A proč taky. 
Právě to je na ní to krásné, že si v podstatě dělá, co chce. Když jsem blízko Justýny a zrovna se meje, začne mýt i mě. Někdy celou ruku a já ji nechám. 
Považuji to za největší přízeň. Jsme přece rodina.