život někdy nejde podle plánu

Když jsem včera ráno psala příspěvek ne vždy, vůbec mě nenapadlo, že dojde k dalším změnám a mnohem větším, než bych si pomyslela. Dnes jsem chtěla psát něco jednoduchého, krásného. 
No, člověk míní, život jde ale jinak. Proto nikdy neplánuju dopředu, no nicméně pracovně musíte.
Společnost, pro kterou píšu jako redaktorka už víc než dva roky, a ve které jsem pracovala předtím dva roky, dá se tedy říct, že ji znám, neustále mění pravidla a to za pochodu, nehledě na to, nebo právě proto, že se několikrát změnili lidé ve vedení. Ale to je tak všude.
A protože já ztrácím čím dál víc svobodu, nebudu už pravděpodobně s tímto médiem spolupracovat.
Nyní nastal problém s článkem o kauze v naší obci, přiznávám, že trochu jsem to čekala. Dodnes nebyl zveřejněn a včera mi sdělil redaktor, se kterým jsme si článek odsouhlasili a oba jsme z něho měli velkou radost, že mu vytkli, že externista nemá psát zpravodajství. To slyším poprvé. Zpravodajství jsem za celé dva roky dělala pouze tak prostřednictvím tří čtyř článků, které se převážně týkaly naší obce. Jinak se do toho necpu a vždy to bylo na základě žádosti starosty apod. Nechodím ani na tiskovky, nehledě na to, že externistu by tam nikdo ani nepozval, a toto přenechávám zaměstnancům. Navíc mě zpravodajství ani neláká až na pár výjimek. K článku jsem připomínky, které psali lidé, kteří nepíšou a u kauzy nebyli, ani nečetla a po slovech redaktora: to by ses nasrala ještě víc, jsem se rozhodla článek neupravovat, páč pod něj bych se nepodepsala. 
A protože pracuji na dohodu, je článek pořád mým vlastnictvím, odmítla jsem za těchto podmínek zveřejnění v deníku. Nabídla jsem jej včera večer jinému médiu, tak uvidíme. Je to zrovna článek, který každým dnem stárne a za chvíli to bude tvrdý rohlík, takže na zveřejnění mi záleží a jsem rozhodnuta ho dát zadarmo.
Navíc společnost natolik šetří, že by si představovali, že budu víc fotit než psát. Tahle spolupráce pro mě ztrácí smysl. 
A k článku je pro mě rozhodující, že jej kolega redaktor zveřejnit chtěl tak, jak jsem ho napsala. Navíc on je pro mě kontaktní osobou a tudíž rozhodující. Psaní článku jsem s ním konzultovala předem.
Dnes si to tady píšu pro sebe. Abych se uklidnila a netrápila se věcmi, kdy nejde o život. A taky si to možná časem přečtu, co jsem zrovna v této chvíli prožívala. 
Včera jsem o tom hovořila s Bárou, mojí přítelkyní a bývalou novinářkou a šéfredaktorkou. Podpořila mě, protože tuto situaci zná a to bylo taky jedním z důvodů, proč z redakce odešla. Mé rozhodnutí schválila: ty nejsi placená za žádnou exkluzivitu, ty svoje články můžeš nabídnout ke zveřejnění kdekoliv. 
No já jsem vždy byla loajální, takže tohle mě ani nikdy nenapadlo.
No, vypadá to, že se asi kauzy zalekli, jinak to nevidím. 
Dnes jsem měla tendenci dát sem ten článek, ale přece jen to není moc fér, když jsem panu starostovi a i druhé názorové straně tvrdila, že jej zveřejním v novinách.
A tak si dnes říkám Věrčinými slovy: každý den je dar, ať už je pozitivní či negativní.
A svoboda je pro mě nejdůležitější a jen láska k psaní nestačí a nebyly by to ani prachy větší, než je tato almužna.
Mějte pěkný nový den. Já jdu do bazénu.