ne vždy...

Změna je život, se říká. A já s tím samozřejmě souhlasím, ale dodávám: ne vždy. Po dvou letech se mi trochu změnil život. Nemyslím ten osobní, tam se dějí pořád nějaké změny, malé i velké každý den, možná. Ale od konce května se mi změnil ten pracovní velmi zásadním způsobem.
Do redakce byl přijat další redaktor a tím pádem došlo ke snížení rozpočtu honorářů na externisty. Co mě těší, že pořád chtějí se mnou spolupracovat a chtějí moje články, takže celkový rozpočet padne vlastně jen skoro na mě. Ostatní mohou psát, ale zadarmo.
Píšu moc ráda, to všichni víte, přesto psát zadarmo bych považovala za znevážení svojí práce. I tak jsou honoráře celkem almužna, přestože lidé okolo mají pocit, jak prestižní to je. Dobře prý platí jen Babiš v Mafra😀. 
Ale o peníze tady vůbec nejde, ty jsou v tomto případě u mě až v poslední řadě. 
Jinak bych už dávno nepsala.
Víc mě zasahuje rozsah mé práce, který se snížil z 15 článků měsíčně zhruba na 7-8. Zpočátku jsem byla ráda, že jsem ještě navíc přišla o každodenní psaní zpráv. To je celkem oprus. A velký. Někdy vám dá velkou práci každý den najít něco zajímavého z regionu, co by mohlo zajímat čtenáře. Někdy jsem zprávy napsala za hodinu a někdy jsem musela projíždět všechna města a vesnice a hledat a hledat, takže z toho byly minimálně dvě hodiny. Ta další hodina byla už zadarmo.
Ani jsem nějak první dva týdny nepocítila, že by mi něco chybělo. Ani jsem neměla pocit, že mám snad nějak víc času po ránu. 
Možná je to třešňovým šílenstvím, možná těmi vedry, kdy už od rána i u počítače ze mě leje pot. 
Jsem teď hodně, ale hodně zpomalená. Ráno se těším, co vše zvládnu a po pár hodinách s každou další kapkou potu začnu ze svého plánu ubírat. Kolem desáté vstane můj muž a první, co řekne: panebože, dnes je teda zase vedro. Dnes nic nedělám a jsem rád, že nikam nemusíme!!!
No, já dnes musím napsat článek a pak bych chtěla udělat toto a toto.
Blázníš?! V tom vedru?! Bude ti špatně, něco uděláme večer. 
Můj plán aktivit se teda smrskne na trhání třešní a zpracování a oběd většinou vařím večer, pokud můj muž nerozhodne jinak jako včera. 
Musím do Mělníka, nemáme v hotovosti ani korunu a koupím nám oběd. Včera jsme měli čínu z jedné úžasné restaurace. Můj muž je pro mě velký parťák do života, ale také narušitel mých plánů. 
Ovšem přiznávám, že tady ustupuju ráda.
Minulý týden jsem si uvědomila, že nepsaní zpráv pro mě teda vůbec neznamená, že změna je život, která mě někam posune. Ba právě naopak. Zjistila jsem, že nemám vůbec přehled o ničem, co se v regionu děje. A já díky zprávám věděla všechno, kde je jaké uzavírka, kde je jaký problém, kde bude koncert, akce či divadlo. Pozvánky na různé vernisáže a akce mi chodí do emailu, takže úplně ztracená nejsem, ale chybí mi ten rozhled, to vědění. 
Mám pocit, že upadám a můj nemocný mozek má málo výzev.
Dnes jsem se rozhodla, že to chce návrat k pravidelným ránům posledních dvou let. Asi jste pochopili. Dnes jsem si projela všechna města regionu a přečetla všechny události a zjistila, co se všude děje nového. Ulevilo se mi. A nebylo to ani tak těžké. Občas jsem to samozřejmě dělala i tak, ale rozhodně ne každý den.
Teď si uvědomuji, že vlastně změna nastane i na blogu. Ne vše mě zajímá i osobně, i když čtenáři to rádi čtou. Můj červnový limit článků končí vzhledem k cítovské kauze čtvrteční vernisáží, kam chci i osobně. Ovšem pozvánku na slavnost růží na zámku Veltrusy jsem odmítla. Do novin už nemůžu a vloni nás návštěva této akce zklamala. Můj muž rozhodně řekl: tam už nejedu, jedině za peníze. 
A vzhledem k tomu, že je můj řidič a bodyguard, musím se podřídit. A tady ráda. 
Slavnost růží vloni byla spíš kulturní akce, růží tam bylo málo.
Kdo jste dočetli dnes až sem, děkuji. Psala jsem to víceméně pro sebe. 
Moje životní změna na blog minimálně pro mě patří.