o setkání, zahradě a osobní výzvě

Dnes trochu guláš, ale když to zamíchám, třeba vznikne něco dobrého. 

Ranní malá revize zahrady. Po nočním dešti se všechno klaní k zemi. Pivoňky to teda letos dělají od začátku. Nejen, že jsme na rozkvetení poupat letos čekali měsíc, ale začaly se oba keře, které máme, klanět zemi ještě s poupaty.

Rozkvetly poslední dva keře růží, takže už kvete všech pět. Celá zahrada je zanedbaná a nejen kvůli tomu příšernému vedru, kdy ze mě leje i při psaní na počítači, ale hlavně kvůli třešňové mánii, která je pořád nekonečným seriálem.

Včera byl po trhání zoufalý i můj muž:

Ty vole, to vůbec neubývá!!!

Včera jsme s mým mužem debatovali o krásném pátku, krásné vernisáži a krásných setkáních.

Včera jsem toho osobního moc nenapsala, tak to napravuji dnes.

Věruško, moc děkuji za vše a i krásný dárek, který jsem od tebe dostala. 
A měla jsem záměr v pátek něco koupit a přispět opět na Sad nadějí, ale nějak jsem se soustředila na naše setkání s námi čtyřmi a pak samozřejmě na focení do novin, že jsem na toto zapomněla. 
Už jsem to napravila a poslala další malou částku. 
Ono se to tam sakra musí naskládat, ne?! 
Kapka ke kapce...
Věnovala jsem vlastně celý svůj honorář za článek, takže mě to vlastně nic nestálo 😀. 
Na vernisáž bych jela totiž tak jako tak. 
Napsání článku byl vlastně bonus, o který jsem vzhledem k jinému regionu musela žádat. 
O udělení výjimky.

Jsem ráda, že jsem poznala i Petra a Karolínku. S oběma jsem chvíli hovořila a jsou to krásní lidé. Setkání s tebou bylo, jako kdybych tě znala už spoustu let. Možná je to proto, že jsme celkem dost v kontaktu a občas si sdělujeme velmi soukromé záležitosti, které nás aktuálně trápí. 
Jsem ráda, že jsem tě potkala a nemyslím ten pátek.

Inko, můj muž tě moc pozdravuje a prý, když si se k němu blížila s kyticí v ruce pro Věrku, okamžitě věděl, že jsi moje blogová přítelkyně. Moc ti děkuji za krásný dárek. Jo a s tebou jsem měla pocit velmi intenzivní sounáležitosti. Víš, že jsi mi komentovala blog už v roce 2014? 

To je už hodně let, co se známe. 

A ty už jsi ochutnala džem? To jednodenní miminko? 
Naprosto čerstvý a jsem ráda, že ti chutnal.

Alenko, my dvě se neznáme tak dlouho, ale jako by se stalo. 
Moc ráda jsem viděla tebe i tvého sympatického manžela, kterého zdravíme. 
Moc ti děkuji za krásné srdíčko.

Někdo v komentářích pod včerejším příspěvkem psal, že v pátek musela být zábava a sranda. Já teda ani nevím, protože ty se směješ furt. Já se smála taky, když jste po mně obě s Inkou chtěly, ať fotky s vámi trochu vyretušuju a ořežu ta kila a vyhladím vrásky 😂 
No vyretušovat bych potřebovala já. A Inko, tvůj komentář včera je celý o mně. Já bych potřebovala shodit dvacet kilo, nalíčená jsem byla dobře, ale ten šílený pot mi umyl nalíčený obličej a zbyl jen ksicht a upocené vlasy. 
Dodatečně se omlouvám, že jsme odjeli dřív, než jsme měli v plánu, ale já jsem už byla unavená a to horko mě naprosto ničilo.

Ještě jednou moc díky všem za setkání a doufám, že to nebylo naposledy.

A teď k mojí osobní výzvě. Ráda píšu o pozitivních věcech, které si sama vybírám. Ráda dělám reportáže z krásných akcí. Ale občas samozřejmě řeším v článcích i kontroverzní či složitější témata jako například spalovna, už jsem se zmínila, či azylové domy apod.

Přiznávám, že tohle je většinou pro mě výzva. 

Trochu investigativní novinařina a pro mě ta pravá novinařina, ke které v tomto regionu bohudík nebo bohužel nemám moc příležitostí.

Ve čtvrtek se ve schránce objevilo oznámení o veřejné diskuzi, která pravděpodobně přistála ve schránkách celého Cítova. Zjistila jsem, že něco, o čem jsem psala už vloni jako o veskrze pozitivní záležitosti, jako je výstavba domova seniorů u nás, se změnilo v něco úplně jiného a jsou dva názorové tábory - vedení obce a ostatní. 
Ve schránce byl ještě osobní dopis pro mě, zda nechci napsat reportáž. Tímhle bych se zabývala i bez osobního dopisu. Tyhle články nebo podobné články jsou k psaní dost těžké. 
Musí být objektivní, ať je můj osobní názor jakýkoliv. To můžu psát na blog, ale ne do novin. 

A aby byl článek objektivní, musím vyzvat k jednání i druhou názorovou stranu a požádat starostu o vyjádření. A honorář? 
Vůbec nikdy neodpovídá energii a snaze, kterou danému tématu věnuju, ale tohle téma je v podstatě zadarmo. Ale já tuhle práci miluju.

Tohle už mi leží od pátku v hlavě. 
Na jednu stranu se moc těším opět na trochu jiné psaní, na druhou stranu už promýšlím strategii, jak to napsat.

Dnes večer jdeme na veřejnou diskusi. 

Držte mi palce, ať přítomní pochopí, že můj osobní názor je něco jiného, než bude v reportáži.

Jsem se rozepsala...

Je ten guláš dnes dobrý anebo potřebuje ještě dochutit?

Jo, Helenko, prý postrádáš naše fotky. 

I na to je zapotřebí manažer, který tohle musí řídit a myslím, že to pro nás pro nikoho nebylo důležité.

P.S. Hurá, začalo pršet. Sice mě mrzí, že nemůžu na svoji pravidelnou rozcvičku do bazénu, konečně jsme jej zprovoznili a poprvé jsem byla včera, ale na druhou stranu máme alibi, nejde trhat třešně. Doufám ale, že do večera do přestane. Diskuse je na hřišti.