po dlažebních kostkách...

Kočičí hlavy tomu nikdy neříkám.

Pro mě jsou to dlažební kostky.

Vlastně nevím proč. 

Možná ..,  jednak mi to hlavu kočky vůbec nepřipomíná a druhak se mi to jako kočkomilovi asi nelíbí. 

Vím, že jsem použila mužský rod, ale některá slova v ženském rodě zní divně a navíc nejsem ortodoxní a na některých věcech netrvám.

V pondělí jsme jely do Prahy na premiéru Sandmana.

Bára a já.

Prahu miluju. Strávila jsem tam spoustu let a pořád se tam vracím docela často. Bára je rodilá Pražanda a bydlela v ní až do dospělosti přímo v centru. Ale zřejmě od té doby, co žije na vesnici a má farmu, zapomněla, jaké velkoměsto je.

Je prý nervózní a připadá si nepatřičně jako buran a venkovan ve městě a to mi sděluje ještě u nás doma. 

Jak nervózní?! Já jsem nervózní z premiéry dcery!

Bářino chování mi připomene film Slunce, seno, jahody. Ne, že bych ten film nějak zvlášť milovala, ale viděla jsem ho jako ostatně většina národa. Pro jistotu si ji prohlížím, zda někde není tedy nějaká památka z farmy. Ho..o na botách zdá se nehrozí a nemusely jsme nic odklízet ani ze střechy auta.

Překvapuje mě. Docela jsem si myslela, že tuhle matku čtyř dětí, redaktorku deníku, spisovatelku románů (najdete je téměř v každém knihkupectví) a farmářku znám a už mě nemůže ničím překvapit. 

Ale i tak ji mám ráda.

Její pocit je samozřejmě subjektivní. Vypadá dobře. Ale stejně mi hlásí: připadá mi, že jsi mě vyvezla. 

Nutno podotknout, že veze ona mě.

Nikdy jsem ještě nebyla na premiéře a neumím se pohybovat v takové společnosti.

Neboj, já tě provedu.

Zaparkujeme auto a jdeme směrem k Náměstí Republiky pěšky do Dlouhé do divadla NoD.

Ještě před náměstím jsem ovšem za burana a venkovanku já.

Co jsem se tady všude nachodila po dlažebních kostkách v lodičkách. Chodila jsem v nich většinu svého života, páč to byl můj pracovní dress code. A nosila jsem vysoké a úzké podpatky.

Ty teď teda nemůžu, páč po nehodě nejsem na vysoké podpatky ještě uzpůsobená. 

A proto se mi to prostě muselo stát.

Nízké a široké podpatky. Ty úzké podpatky bych totiž z kostek vyndala opravdu s grácií. Ostatně už jsem na blogu psala, jak jsem zastavila v Holešovicích na frekventované a to velmi frekventované silnici celou dopravu a čekala na mě celá tramvaj, až se zpátky obuju. No ale to byl úzký podpatek a botu jsem si lehce obula. Teď se mi teda bota nezula, ale uvízla jsem s celou nohou a nešlo s tím ani hnout. 

Začala jsem se smíchem svíjet, Bára se smála taky a snažila se botu vydolovat k pobavení všech kolemjdoucích. Kdo si nás do té doby nevšim´, pozornost přivolal náš smích, takže obecenstvo bylo, jen to nebyla premiéra, ale už repríza. Nakonec se povedlo botu vypáčit, ale zůstala tam samozřejmě spodní část podpatku s trčícím hřebem, či jak se to jmenuje.

No nicméně i ten zbytek byl po několika velmi dlouhých minutách vydolován, připadala jsem si jak pyšná princezna s Bárou klečící u mých nohou, i když do té v tom předklonu držíc se za břicho jsem měla fakt daleko, a opět byl nasazen na notně ohlodanou botu, tedy na ten zničenej podpatek a my jsme pokračovaly se smíchem dál v cestě. 

Ani jsem nechtěla o tom psát, ale Báře to přišlo natolik vtipné, storku o podpatku sice znala, ale jen z doslechu, že trvala na zveřejnění.

Dál už naše cesta probíhala celkem poklidně.

Na Náměstí Republiky jsme potkaly zajímavou muzikantku, tedy vlastně ten hudební nástroj byl zajímavý, ten teda fakt neznáme. Vypadal  jak obrácený velký lavór, po celém obvodu měl takové prohlubně jako misky na olivy, slečna na něj hrála jako na buben a bylo to úžasné. Zasloužila si podpořit, ale přiznávám, že tu dvacku jsem jí hodila i ze sobeckých důvodů. Chtěla jsem ji přece fotit.

Dál už byla jen samá pozitiva.

Dorazily jsme do baru v divadle a čekaly na mého syna.

Za oknem baru mě fascinovaly zavěšené brýle nad ulicí. Jelikož jsem ale přes foťák zabírala i pána, který u okna seděl, bála jsem se. 

Mami, co chceš fotit, já ti to vyfotím. Jo jo, já se bojím, abych nedostala vynadáno. 

Aha, to je dobrý, takže vynadáno dostanu já, dí syn.

Premiéru jsme si užili všichni a moc se nám to líbilo, bylo to zajímavé představení a Bára byla tímto uvedena do "společnosti" a cestou domů začala uvažovat, že vlastně nebyla nikdy na baletu a ani v opeře, takže bychom mohly někdy opět vyrazit :-) No to ještě uvidíme...

No otrkala se :-) a byl to prima večer i s tím podpatkovým extempore, při kterém jsme se obě málem počůraly.