dárek jen tak

Krásné plechovky jsem milovala vždy.

Jen to dříve bylo velmi nedostatkové zboží. 

Životní úroveň naší rodiny dosáhla sotva na nákup džín v Tuzexu. 

Plechovky s kafem na seznamu fakt nebyly.

Dnes dostanete běžně hezkou plechovku s kávou, čajem či se sušenkami. Plechovek mám spoustu, ne že bych je sbírala, ale plechovky dostávám a sama si kupuju krásné designové. Mám v nich kávu a cukr, různé čaje, rovněž máme s mým mužem každý svoji krásnou plechovou krabici na léky :-) 

A žádnou plechovku nevyhodím, i když je třeba nějakou dobu prázdná a nevím, k čemu ji použít.

Ve středu jsem od dcery dostala dárek jen tak, a ty jsou vždy nejvíc, bez důvodu, se slovy: 

Mami, vím, že žádné plechovky už nepotřebuješ, ale tohle jsem tam nemohla nechat. 

Ta se bude hodit do obýváku. 

Uznávám. Nemohla. Je opravdu nádherná. 

Trůní prázdná u sedačky v obýváku a zatím jsem veškerý případný obsah zamítla. 

Při válení u televize nemůžeme mít s Justýnou pokušení v dosahu, takže obsahem zelené plechové dózy rozhodně  nemohou být sušenky, gumídci, čokoládové bonbóny či cokoliv, co lze pozřít, i když tento úžasný kousek přímo vybízí k zaplnění třeba čokoládou. Justýně nedáváme lidské jídlo, dokonce kdybych jí ho dala do její misky, ani se ho nedotkne. Něco jiného je, když nás vidí jíst a já ty mě hypnotizující oči nesnáším. Musím jí dát zbytek svého oběda, miluje různé omáčky s rýží, ani tam nemusí být maso, ale musí vidět, že je to z mého talíře. Už jsem zkoušela dát jí to na její místo, ale to se tváří jako: panebože, to myslíš, že toto budu jíst?! Tak na to zapomeň!

Včera večer dojídala lečo z talíře mého muže, ale počkala, až dostane dovolení. 

Fakt děs, ale ani jeden z nás nemá to srdce jí odmítnout.

Tedy nejen já se fakt nemůžu cpát sladkým každý večer, ale ani Justýna.

Takže nevím, na co to bude. Možná na čajové svíčky, ty s Justýnou nesníme.

Už jsem tady psala, že Pepco se stane naším oblíbeným obchodem. 

Je to jeden z mála kamenných obchodů, v poslední domě možná jediný, 

kam fyzicky zabrousím, páč nakupování nemám ráda.

Zítra jdu k mojí bývalé kolegyni na kolaudaci. Tak jsem chtěla koupit malé dárky. 

Tyto čistě bílé hranaté hrnky a dostatečně velké se mi moc líbily, asi si je taky koupím a k tomu dóza, do které je dám a ještě kabátek pro miminko. 

Prostě už to bude pro nás krám s dárky. Dárky ráda dostávám a i moc ráda obdarovávám. 

To mi dělá větší radost. Ale překvapení z dárku jen tak bylo fakt potěšující. 

Je to víc, než když člověk tuší, že něco dostane.

letmé dotyky

Včera mě trochu přepadl a zaskočil smutek či lítost, nebo co to bylo. 

Nečekala jsem to. 
Svoji oblíbenou čtvrt Holešovice, kde jsem pracovně strávila dvanáct let každý den a po té dalších pět let jsem se zde pohybovala několikrát měsíčně, přece úplně neopouštím a kdykoliv se v ní mohu projít. Ale už to budou jen letmé dotyky, už to nebude úplně součást mého života. 

Z tramvaje najednou vypadaly Holešovice nějak jinak. Vidím čínskou restauraci, kam jsem chodila občas na oběd, tady na rohu bývalo KFC, kde jsem si jednou za čas koupila twistera, dnes je tam nějaká kavárna. 

Tamhle byly levné boty a já jsem zde před hodně lety objevila krásné kožené světle hnědé kozačky značky Sanches, které jsem milovala a které mě provázely spoustu let. 

Panebože, já vůbec nejsem vzpomínací typ, moc fakt nevzpomínám. 
Nevím, proč tedy včera z tramvaje?!

Neznám Prahu dokonale, ale jsem v ní více či méně od roku 1978. Pracovně jsem se v ní pohybovala více než dvacet let. Moje zaměstnání nebylo sedavé, takže jsem měla možnost poznat spoustu pražských čtvrtí díky různým jednáním celkem dobře. Pracovní jednání se konala na různých místech nejen v sídlech obchodních partnerů, ale někdy i v kavárnách. Miluju kavárnu Imperial v ulici Na poříčí, která má pořád atmosféru začátku 20. století a je to architektonický skvost. Oblíbeným místem jednání se stala i kavárna Louvre na Národní třídě, Retro kavárna ve Francouzské ulici či bohémská kavárna Slávie. Moje první návštěva Slávie se odehrála již v roce 1977, kde jsem měla možnost se osobně setkat se spisovatelem Ladislavem Fuksem (Spalovač mrtvol atd.). Vidím ho jako dnes v černém bohémském saku s bílou šálou, na tehdejší dobu trochu šokující outfit v doprovodu hezkého mladíka. I tenkrát jsem pochopila, že nejde o ledajaký doprovod, ale že se jedná o partnera. V té době "temna" byla homosexualita velké tabu a důvod k perzekucím, ale pro mě to nikdy nebylo důležité. 
Měla jsem pocit, že několika hodinové povídání s námi se studenty gymnázia před maturitou mě otevřelo větší svět, než jsem dosud znala. Dodnes jsem vděčná za tuhle příležitost setkání. Po té jsem se vícekrát díky svému povolání setkávala se známými a populárními osobnostmi ze všech možných sfér, nejen z umění, ale toto byl asi pro mě takový křest za hranice života z malého města a možná začátek mojí pražské historie.

Od Prahy 1 zhruba po Prahu 5 znám některé čtvrti opravdu dobře a jsem schopná se v nich pohybovat bez bloudění. A samozřejmě už zmíněnou Prahu 7. Ostatních čtvrtí jsem se jen dotkla a některých velmi letmo.

Moje dcera s rodinou se tento víkend odstěhovala z Holešovic do čtvrti Bubeneč. 

Tuto velvyslaneckou čtvrt znám jen z auta. Včera jsem při čtvrthodinové pěší cestě za dcerou měla možnost trochu si projít okraje dvou čtvrtí, které tady spolu hraničí Břevnov a Bubeneč a nadechnout se všední historie. Vstup do Stromovky přímo kousek od domu mě fakt fascinoval. 

Z terasy bytu máte pocit, že nejste v Praze, tolik zeleně okolo.

Pojďte se se mnou projít kousek včerejší všední Prahou, jak jsem ji viděla já.
Poznávám další části "mého" města.

plněné grilované papriky

Čerstvé papriky samozřejmě přidávám do hodně jídel, dělám lečo, ale celé papriky umím využít jen pečené plněné mletým masem  s rajskou omáčkou anebo s bramborem. 

Kdysi jsem tedy vlastně ještě nakládala papriky plněné se zelím.

Syn nám při jednom grilování připravil překvapení v podobě tohoto úžasného a rychlého předkrmu. Grilované papriky s balkánským sýrem. Já jsem tedy negrilovala venku, ale v troubě a obojí je opravdu moc dobré a rychlé. Hodí se i k lehké večeři, jako jsme my měli včera. 

Musím tedy přiznat, že na grilu venku byly papriky lepší, 

ale roztápět gril jen pro nás dva to nemělo smysl.

Naplnila jsem červené papriky, syn plnil zelené, tedy vlastně ty úzké bílé a ty se mi zdály lepší, balkánským sýrem. Upozornil mě, že nesmím plnit moc, páč balkán nabobtná a vyteče a mám papriku uzavřít. Plnila jsem tedy papriku jen tak dvě třetiny.

Poprvé mi jedno z našich dětí radilo s vařením, jinak jsem to vždy já, komu se volá a píše :-), tak nás to, mého muž a mě, včera docela pobavilo.

Zakápla jsem kapku olivovým olejem, ale na grilu venku nemusí být, ale v troubě by se to možná při grilování vysušilo.

Je to opravdu pochoutka, takže zařazuji do našeho jídelníčku a do svého virtuálního receptáře.

ještě aspoň chvíli prosím

 Dnešní letní ráno.

Ať léto ještě aspoň chvíli vydrží. Kochám se a sbírám zásoby na zimu. 

Podzim je taky krásný, barevný, pokud není velmi sychravý.

No oheň v krbu má taky svoje kouzlo.

Ale léto u nás ještě chvíli snad vydrží. Náš oleandr si asi myslí, že léto teprve začíná. Konečně kvete. Už jsem psala, že na jaře jsem jej celý ostříhala, páč byl něčím napaden. Nestihl tedy kvést. Pravděpodobně bude kvést i doma.

Takže ještě letní ranní kochání.

chtěla jsem je vyhodit ...

Někdy si připadám jako ve filmu Slavnosti sněženek.

Chybí nám jen ty levé boty.

Můj muž je zkrátka nákupčí a občas nakoupí věci, které se na první pohled zdají naprosto k ničemu, 

Naposledy koupil levnou barvu ve spreji, prý černá na pumpu. Zapomněl, že na ni je zapotřebí kovářská barva, ale ta není v akci. Barva nebyla černá, ale zelená. Naprosto nepoužitelná. Tedy jen zpočátku. Před dvěma týdny jsem s ní nastříkala keramické květináče, které mě už nebavily. Jsou krásné, ale ty jsem nenafotila. Pak z mého muže vylezlo, že ještě koupil zlatou barvu ve spreji!. 
Byla jen za dvacku, tak přece ji tam nenechám, ne?

Panebože, na co nám bude zlatá?! Nesnáším.

Ale už to neřeším. Každý máme svoji úchylku, a když z toho má radost, čert to vem.

Jsem ráda, že nemáme v garáži levé boty.

Už několik týdnů mi zlatou barvu neustále vnucuje a dává mi návrhy na to, co bych mohla renovovat.

Určitě všichni znáte ty levné vázy z Ikea za 39, Kč. Mám je ráda. Jednoduché, čiré sklo. 
Krásně se v nich vyjímá kytice tulipánů.

U nás, když něco rozbijeme, tak je to vždy věc, kterou nelze nahradit. 
Jako starožitná soška po tátovi a podobně.

Vázy z Ikea ovšem máme už deset let. Dávám je do myčky a tuhle jsem zjistila, že už jsou hodně zašlé.

Čistili jsme pískem, to máme památku na mého taťku - písek do vázy a vodu a utěsnit a protřepávat a protřepávat, a zevnitř byla váza hned jako nová, ale zvenku to vyčistit nešlo. Vlastně nevím, proč byly vázy tak zašlé, ale co bych chtěla po deseti letech.

No nic, tak je vyhodím a koupíme nové.

Vezmu je do ruky a je mi jich líto. Nikde ani oťuk.

Tak, že by nový kabát? Něco kreativního? Malovat nebo co, abych zakryla tu zašlost?

V tom se ozve: máš tam tu zlatou barvu ve spreji. Oči až na dálku září nadějí.

Panebože, ach ta zlatá?! Nesnáším zlatou.

No nic zkusím to nakombinovat možná s tou zelenou, když to bude strašný.

Ráda dělám radost a včera se mi to povedlo. Ona to není zlatá.

Vznikly dvě nové krásné vázy, vlastně každá originál. Moc se nám líbí a co bych neudělala mému muži pro radost.

Konečně ta koupená blbost za dvacku našla uplatnění :-)

Někdy se hodí, když máte doma zásobu nepotřebných blbostí.

naprosto nezdravý pátek

Aneb další hokus pokus.

Doufám, že moji čtenáři z řad milovníků zdravého životního stylu mě po tomto příspěvku nezavrhnou.

Poslední desítky let, když už byly děti velké, jsem byla natolik pracovně vytížená, že na experimenty nebyl čas ani chuť. 

Jsem doma, tak mám prostor a někdy i chuť.

Můj muž miluje paštiku. Furt si je kupuje. Já si je dám jen občas. 

Před pár dny jsem při práci na počítači z dálky zaslechla Karolínu, domácí kuchařku. Nesleduji ji, jen o ní vím, ale zaujalo mě slovní spojení domácí paštika. Tak proč ji nezkusit. Pokud bude dobrá a cenově přijatelná, zařadím ji do našeho jídelníčku. 

Mám chuť něco tvořit.

Takže včera byl naprosto nechutný anebo velmi chutný nezdravý pátek. Už jsem psala, že moje lékařka internistka mi občas "předepíše" na nízký cholesterol sádlo a škvarky a já mám na ně někdy nezvladatelnou chuť. Tělo se má poslouchat.

Tak jsem včera škvařila a pak jedla ještě horké škvarky, já je miluju.

A když jsem byla v té bohulibé činnosti, začala jsem přemýšlet o té paštice. Včera už jsem neměla na tvorbu chuť, až dnes, takže vlastně ještě nezdravá sobota :-).

Recept jsem hledala na netu, nakonec jsem si spojila více receptů. 

A v konečné fázi vznikl můj originální vlastní recept.

Asi nějakých 25 deka, no necelé půl kilo kuřecích jater, do pánve nakrájenou cibuli na oleji zpěnit, nechat zesklovatět.

Přidat játra nakrájená na menší kousky,prudce orestovat, po té přidat trochu tymiánu a kousíček nakrájeného špeku. Až byla játra hotová, tedy ne krvavá ale vevnitř růžová, přidala jsem panáčka suchého růžového vína a nechala odpařit. Ještě horké přendala do mísy, osolila, opepřila citronovým pepřem, příště ho přidám k játrům hned a mixovala do hladka.

Až se mi zdálo, že už to lepší nebude, přidala jsem po kouskách máslo, ale opravdu jen trochu a znovu mixovala do hladka. Po mixování jsem měla vylít paštiku do misky. Mělo to takovou konzistenci, že toto fakt nevyleju, i kdybych mísou mlátila o stůl. A hlavně se mi to zdálo příliš játrové. Máslo už jsem přidávat nechtěla. Jo někde psali přidat trochu smetany. 
No smetanu teda nemám ... 

Co takhle bílý smetanový jogurt?

Jdu se poradit se strávníkem, páč on to bude jíst. Ježíši, jogurt?! 

Já říkám, vyzkoušíme a případně za stálého míchání vlijeme ... víte kam.

Vrazím to toho jednu malou lžičku jogurtu, rozmixuju, chuťově žádná změna, ale ani změna konzistence. Hop přidám ještě tři lžičky bílého jogurtu. Je to dobré i horké.

Přendám do misky, lít to teda furt nejde, a zaleju nahoru rozpuštěným máslem a dám vychladnout do lednice.

Mně to chutná. Toto je zkouška, a pokud bude chutnat hlavně mému muži, tak určitě ji příště udělám víc a zavařím.

Nejsem úplně schopná odhadnout množství všech ingrediencí, ale 44 dkg paštiky vyšlo cca na 30 - 35 Kč. Můj muž říká, že 10 dkg májky vyjde v akci na 15 Kč.

Tak to bychom měli. 

Ještě doufám, že mu to bude chutnat. To poznáte, pokud bude chutnat, musím jít koupit nějaké hezké malé široké skleničky na zavaření, takže dám určitě na blog.

čtvrteční stalo se

Začnu tím nejhezčím. 
Včera jsme si vzpomněli, že někdy v září má Justýnka narozeniny a kulaté desáté. Už jsem tady psala, že u jejího narození jsme nebyli a patřila i jiné rodině. Pohybovala se tedy v naší blízkosti, takže vyrůstat jsme ji viděli, ale naše nebyla. Skoro ve svých pěti letech se v jejím stávajícím domově změnila situace a ona občas přišla ze zahrady do našeho otevřeného domu až do obýváku, rozhlédla se a utekla. Tak to pokračovalo několik dní. Zkrátím to, pak přespala, a když jsme ráno odcházeli do práce, nechtěla odejít. Už jsme svoji kočičku neměli, takže ani žádný kočičí záchod, ale nechtěli jsme ji vyhánět, už i tak měla citové problémy.  Večer jsme s hrůzou otvírali dům, ale nic se nestalo. Justýnka jen rychle utíkala s překříženýma nohama ven. Krůček po krůčku a po měsíci jsme si řekli, že už to vypadá, že se rozhodla a vybrala si nás, i když se ještě občas do rodného domu, kde se narodila, vracela. No nic, jdeme koupit záchod. Já, která se moc neřídím módními výstřelky, páč jestli je to poslední móda, tak už ji teda fakt nepotřebuji, jsem jí koupila šedý záchůdek s růžovou Hello Kitty :-)
A tady je zachycena na mobilu naší dcery jako miminko. Nekvalitní fotka, ale jediná, kterou z dětství máme.

A pak už se s námi stěhovala do nového domu a tady její příběhy už znáte. Takže naše je víc než pět let a milujeme ji. Takže Justýnko, k zářijovým narozeninám vše nejlepší.
Včera přišel pan "Chodník". Tady se ale musím vrátit trochu zpět, aby se to dalo pochopit. Když jsme se před více než čtyřmi lety nastěhovali do našeho stávajícího domova, řešili jsme spoustu věcí a chodník jsme odkládali. Původní majitelka měla na betonu položené takové ty dřevěné rohože, či jak se tomu říká. Nebylo to hezké a špatně se to udržovalo. Můj muž rozhodl, že se mu líbí kamínkový chodník. Ale po stěhování a propočtu za materiál 15 tisíc  jsme náš sen odložili a posléze jsme se ho vzdali.
V květnu byla akce v některém marketu, krásné mrazuvzdorné dlaždice ve slevě. Takže hurá, hned jsme je koupili, s tím, že chodník můj muž zvládne a je jedno, kdy to bude. Po té začal konečně řešit svoje několika měsíční bolesti zad. Po spoustu vyšetření CT, magnetická rezonance, testy na rakovinu je již známa příčina. Vyhřezlá plotýnka způsobuje ty každodenní velké bolesti. Teď jen čekáme na verdikt operace ano či ne. Takže jsem začala řešit, že je nutné povolat odborníka, páč je jasné, že takto chodník nebude ani do roka. 
Včera přišel pan Chodník. Jeho zvláštní příjmení nemohu ani přečíst, takže je to pan Chodník i v mobilu. Jeho jméno se ale musím naučit, páč nevím, jak by se tvářil, až mu při práci na chodníku koncem září řeknu: Pane Chodníku, nechte ten chodník a pojďte si dát kafe :-) 
Takže pan Chodník včera brzy, velmi brzy ráno přišel na revizi. Původní beton není celistvý, je v blocích, protože by jinak praskal a blogy nejsou vůbec ve stejné úrovni. Bilance odborníka byla tedy velmi tristní. Musí se to celé znovu vybetonovat, srovnat, zvednout úroveň a vyjde to na strašné peníze. Ale vy už máte koupeny ty krásné dlaždice. 
No a řešení? Jedině kamínkový chodník na pryskyřici. Z donucení se oklikou vracíme k našemu snu a já od včerejška na sbazar prodávám se slevou naši krásnou novou dlažbu.

Odpoledne jdeme na velký nákup, páč lednice zeje prázdnotou a něco k jídlu je pouze v mrazáku. Před dvěma lety moje skvělá internistka zjistila, že  mám trochu zvýšený cukr, ale jedná se o dědičnou cukrovku. Strašně se toho bojím, můj táta před smrtí přišel o jednu nohu a část druhé. Při svém celkem zdravém stravování, ne cíleně, ale já to tak mám, takže nízký cholesterol atd. občas mi moje lékařka předepíše sádlo a škvarky, při neslazení kávy a čaje, nepití sladkých nápojů již více než 25 let, nechutná mi to, toho moc prý nenadělám. 
Jak to máte se sladkostmi? Dá se tam někde ubrat? Bojím se nahlas říct, že dá. Na sladkém jsem závislá a zákusek několikrát týdně by nebylo až takové drama, ale každý večer litr zmrzliny z kýblu s velkou lžíci jako Američanka, přestala jsem troškařit, přece nebudu s mističkou létat několikrát za večer k mrazáku, problém už je a velký. 
Dočítám se, že je to droga stejně jako heroin s tím rozdílem, že při silné vůli se závislosti můžete po čtrnácti dnech zbavit. Povedlo se a já už si sladké nekupuji, i když si ho občas dám, ale už na něj nemám chuť každý den. Vždy mě všichni zásobovali gumovými medvídky, dnes už gumídky, páč už to nejsou jen medvídci a ty jsem pořád schopná sníst na posezení. Dokud jsou, jím. Stejně jako třešně. Neumím přestat. Už mě ale nenapadne, že bych si je koupila. Můj muž ovšem má potřebu mi dělat radost, takže když má pocit, že jsem už dlouho sladké neměla, kupuje zmrzlinu a jen občas gumídky. Zmrzlinu zvládám, gumídky jen do otevření pytlíku. Včera nemohl odolat a koupil mi ve slevě kilo gumídků! Panebože.
Jdeme nakupovat do Pepča nějaké dárky a já si kupuji  krásnou dózu skoro se zámkem. Co tam dáš? No přece část těch gumídků. 

Hahaha, no to jsem zvědav, jestli to neotevřeš. Ne neotevřu.
No já ti to dám někam vysoko a budeš jako to prasátko z videa, které jsi mi poslala před časem.
Až se na video podíváte, pochopíte. 
Takto se chovám i já, když nemůžu otevřít flašku vína. Taky udělám cokoliv.
A tak si tady žijem.